Můj objev z léta. Supr kluci se supr hudbou ;-)
↧
V manéži (Nebe)
↧
Transformers: Pomsta poražených
Puberťák Sam Witwicky se už vzpamatoval z prvního setkání s hodnými Autoboty a zlými Deceptikony. Navíc dospěl a začal se připravovat na opuštění rodného hnízda, vstříc bouřlivému vysokoškolskému životu. Náladu mu kazí snad jen fakt, že vztah s rozkošnou Mikaelou se promění na chození na dálku, protože ona na univerzitní studia nemá peníze. Odloučení naštěstí netrvá dlouho.
Když Sam objeví úlomek matérie, o kterou spolu Autoboti a Deceptikoni tolik bojovali v jedničce, a získá z něj pro obě strany drahocenné informace, začnou po něm jít mechaničtí gauneři z celé galaxie. Sama proto brzy začne pálit univerzitní půda pod nohama a v doprovodu Mikaley, věrného Autobota přezdívaného Bumblebee, který se dokáže přetransformovat v nadupaný Chevrolet, a bohužel i za asistence rodičů, před nimi prchá cestou necestou. (csfd.cz + moje úpravy)
Můj názor: Jednička byla dobrá, hrozně se mi líbilo jak se ta auta skládají na roboty a roboti zase na nadupané auťáky. V tom dvojka nezklama a přinesla nové stroje, nové triky a vůbec jsme s Autoboti a Deceptikony strávili více času. To se mi zamlouvalo. Ani příběh nebyl špatný - pro mě o něco slabší než jednička, ale byl tady. Trochu jsem ovšem měla pocit, že se více jak polovinu filmu bojuje - OK, nic proti tomu, ale když se mi po obrazovce pět minut koulely součástky tak jsem toho už měla trochu dost. Megan Fox nemusím i nadále... Optimus je nejlepší - nadále. :-D
↧
↧
Bylo i nebylo aneb jak jsem přišla k nápadu
Uvažovala jsem čím blog v čase vánočním oživit - samozřejmě mi přišly na mysl povídky nicméně jsem si nebyla jistá jaké povídky - honem, honem psát kapitolovku na téma HP či Twil. se mi zdálo příliš otřepané navíc Pobertovské Vánoce už tu jednou byly ;-)
A tak jsem si začala: a) bohapustě vymýšlet
b) vzpomínat na to mě za rok 2012 potkalo a přetvářet to v krátké povídky
A tak vlastně vznikl i název - Bylo i nebylo aneb rok 2012.
Ode dneška až do 1.ledna 2013 zveřejním na blogu jednu povídku a doufám, že se Vám tyto kusy budou líbit a vyjádříte se k nim v komentářích. Neslibuju, že to bude 100% dílo, psala jsem je po nocích, ale věřím, že alespoň v některých zalíbení najdete.
Přeju vám tedy šťastné a veselé Vánoce, bohatého Ježíška a taky to nejlepší do roku 2013! ;-)
Rogue
↧
Zakázané ovoce
Přináším první povídku do cyklu Bylo i nebylo ;-) Jsem zvědavá na vaše reakce.
Každý z nás má svůj způsob života. Někdo jej má pečlivě organizovaný a naplánovaný, žádný jeho krok není učiněn bezdůvodně, věci mají svůj řád a důvod.
Další lidé se nechávají unášet tím co přichází, nepřemýšlí a jednají impulzivně. Někdo se bez okolků podřizuje ostatním, své rodině nebo přátelům, partnerovi, dětem.
Pak existují tací, kteří žijí ze dne na den a sami pořádně nevědí co jim nové ráno přinese. Někdo svůj život miluje, někdo ho proklíná. Někdo se smířil, někdo bojuje.
Ať je to jak chce, lidé kráčí životem s určitým přesvědčením. K něčemu se zavázali, něco si usmysleli a chtějí těmto svým závazkům - ať už psaným a daným nebo vnitřně přislíbeným dostát. Některé věci nám do hlavinek vštípily rodiče, na další jsme přišli sami. Víme, že se nekrade, že se zdraví když vstoupíme do místnosti, že se ke starším chováme s úctou - to jsou všeobecně daná a uznávaná pravidla.
Pak tu jsou naše vlastní. Nebudu kouřit. Půjdu na vysokou školu. Nikdy nebudu chodit s klukem/holkou, který/á dělá tohle a tamto. Bude taková a maková.
Dny, týdny a roky plynou, vaše přesvědčení trvají jenže pak? Puf, najednou to je jinak a aniž by jste si připadali jako někdo špatný, někdo kdo se svým slibům zpronevěřil děláte to co jste se zařekli kdykoliv za život udělat. A co víc? Odříkaného chleba největší krajíc, vy si to ještě užíváte.
Proč se tedy něčím vázat? Ne, nechceme po nikom aby vyskočil od monitoru a běžel vyloupit banku. Ale nebuďme tak tvrdohlaví. Otevřme pořádně oči - nic není takové jak se může jevit na první pohled. A pak zjistíte, že to něco co pro vás bylo velkou část života tabu vlastně není vůbec špatné.
Žijeme jen jednou a je potřeba si to pořádně užít. Navíc, všichni z nás dobře ví, že zakázané ovoce chutná nejlépe.
↧
Poslední vládce větru
Vzduch, Voda, Země, Oheň. Čtyři národy spojené osudem, když Ohnivý národ všem ostatním vyhlásí válku. Uplynulo celé jedno století od jejího začátku, přesto na obzoru není vidět naděje na její ukončení. Statečný bojovník Aang zjistí, že je posledním Avatarem, schopným ovládat všechny čtyři elementy.
Spojí se s Katarou, která ovládá vodní živel a jejím bratrem Sokkou ve snaze nastolit ve válkou zmítaném světě klid a mír.Akční fantasy Poslední vládce větru se inspirovalo pupulárním animovaným televizním seriálem. (csfd.cz)
Můj názor: Tento film mi přišel na mysl hlavně především kvůli Jacksonovi, který tam hraje a taky tím kolik nominací a cen posbíral ve Zlaté malině. Přemítala jsem tedy čím si to zasloužil a televize mi přispěla tím, že ho konečně zařadila do programu.
Co bych tak řekla? Ano, asi tento film asi neměl šanci útočit na Oscary. Ale Zlatá malina? Tak příšerné to rozhodně nebylo, ráda bych viděla toho kdo rozhoduje, který snímek a herci a nevím co bude do hlasování zařazen. Poslední vládce větru je takovým typickým fantasy, kde lidé bez problémů létají vzduchem, plavou mezi krami a běhají po zdi, zdánlivě neomezeně ovládají svou moc, mají problémy s jejím přijetím i ovládáním a vůbec se svým posláním. D toho trochu lásky, přátelství, rodinných vztahů a je to.
Film má otevřený konec, ale nezdá se mi, že by se chystalo pokračování což mě trochu mrzí, protože by mě vážně zajímalo jak to bude dál ;-)
↧
↧
Jak si Vánoce zásadně nepředstavuju - anebo ano?!
Musím říct, že u psaní této povídky jsem vyřádila a to celkem dostatečně :-D Užijte si Štědrý den, pochutnejte si na štědrovečerní večeři a večer si rozbalte to co jste si přáli ;-)
Říkejte si což chcete, ale širší kruh rodinný je jako horská krajina - nejkrásnější pohled na ni z dálky. Z úctyhodné dálky, abych byla přesná. A proto jsou Vánoce, kdy se celé příbuzenstvo schází na jakési valné hromadě je pro mě božím trestem - za všechny hříchy co jsem spáchala a spáchat se teprve chystám.
Můj Štědrý den začíná přibližně v sedm hodin ráno, kdy mě matinka nemilosrdně vytáhne z postele, připraví moje dvě mladší sestry - pětiletá dvojčata, která od sebe nejenže nerozeznám a ty potvory toho využívají, ale taky jsou jako neřízené střely a vyšle nás koupit kapry. A protože si potřebuje zabalit dárky tak si ještě vymyslí nějakou činnost navíc. Dokud byly ty dvě v kočáru tak mi to nevadilo, prostě jsem chodila po venku a drncala kočárkem, ale od chvíle co se ty nestvůrky postavily na nohy to je k nevydržení. Zatímco držím za kapuci Hanku, aby mi nevletěla do silnice, Bára se rozběhne vpřed a její úprk, který má za cíl drásat moje nervy skončí nárazem do stromu což má za výsledek řev neskutečné hlasitosti, takže se na mě vrhne nějaká babička, která si myslí, že nebohou sestru stahuju (minimálně) z kůže. A tak ve chvíli kdy utírám Barče nudle a slzy z tváře to Hance podjede na zamrzlé kaluži, břinkne se do hlavy a začne ječet, k čemuž se její dvojče ochotně přidá, vytvoří duet a na mě vrhají už i dědečci. Důrazně jsem tedy mamince oznámila, že letos se sestrami rozhodně sáňkovat nepůjdu. "Výborně. Postavíte sněhuláka. Těšíte se na to, děvčátka?" zazubí se na ně máma, když ji sdělím, že sáně nechci ani vidět.
Letošní procházka pro kapry vlastně není tak tragická jako předchozí roky. Děvčátka se mi válí ve sněhu jak prasátka, přičemž se Barča jaksi převalí přes… Pozdrav od pejska, který tam pozapomněl jeho majitel - chvíle řve, že smrdí a je to nechutný a chce maminku, ale nakonec ji ukonejším tím, že ji nevábnou skvrnu co nejlépe očistím sněhem. Pravda, mámu to na nové kombinéze moc nepotěšila… Konflikt nastal ve chvíle kdy byl sněhulák postaven a dvojčata se nemohla dohodnout, která z nich zasadí nos. Když mě jejich ječení přestalo bavit, vyškubla jsem mrkev z Hančiny ruky a zasadila nos sama - což vyvolalo novou vlnu řevu, ale už jsem jaksi imunní. Jekot jim vydržel, až k obchodnímu centru kde prodávali kapry - lidi se po nás otáčeli, zvlášť když Hanka málem zahučela mezi ryby, ale všechno jsme zvládly. A v okamžiku kdy jsme dorazily domů na gauči už pohodlně seděla babička s dědečkem.
Apokalypsa začala.
Krátce po polední se začali sjíždět další. Druzí prarodiče, tátovi bratři se svými rodinami, teta a prateta, prastrýc se svým psem - kterého si loni přiopilý bratranec spletl s hadrem na podlahu a začal s ním vytírat rozlité pití - příhoda měla dohru na pohotovosti kdy zašívali pokousanou ruku- myslím, že rodinný klan Weasleyů je nic proti tomu jak narváno je u nás doma na Štědrý den.
"Šťastné a veselé Vánoce, vám všem." Popřál nám táta upřímně a pozvedl svou sklenku k přípitku, když jsme zasedli u štědrovečerní večeře.
"Narovnej se!" sykl strýček Honza na svého synka, který zhrouceně seděl naproti mně. Honzík mladší je přibližně ve stejném věku já a tak jsme takovými spolutrpiteli. On teď evidentně toužil po přítomnosti své nejnovější slečny nebo minimálně notebooku s přístupem na internet.
"Jooo," zahučel a pak usrkl ze sklenky na tenké nožce, "děláš si srandu, tati?" vyprskl. "Dětský šampáňo?!" zeptal se nevěřícně.
Můj táta se jen zasmál. "Nedělejte, že jste velcí, když jste ještě naše malé dětičky!" vykřikl bodře a štípl mě do ruky.
"Jé!" chytla se toho dvojčata a už se po mně natahovala.
"Ne!" odstrčila jsem jejich buclaté ruce. "To se nedělá!"
"Mami-" natahovala už Bája, ale babička ji začala konejšit. A to je, pěkně prosím, teprve po přípitku.
"Nebudu to jíst, je to hnusný." Vyjádřila se na adresu bramborového salátu mé matky sestřenka Dáša.
"To nechci slyšet!" vykřikla pro změnu její maminka a vlepila ji pořádný pohlavek - takže Dáša samozřejmě začala brečet.
"Tak ji nech, když ji to nechutná." Pokusila se ji zastat babička, ale teta se zatvářila tak, že to chvíli vypadlo, že taky jednu chytne.
"My to taky nebudeme!" odstrčila Hanka s Bájou talíře synchronizovaným pohybem.
"Na to ani nemyslete." Odmítl to táta a talíře jim strčil zpátky. "Jestli to nedojíte, nepřijde Ježíšek."
"Nezoufejte, on když tak přijde Santa." Zamumlal Honza.
"Už nás to nebaví." Snažily se malé děti utéct od stolu.
"Od štědrovečerní večeře se nevstává!" zahřměl prastrýc a pes se dal do štěkotu…
"Už přijde ten Ježíšek?" otravovala mě Hanka.
"Jestli nezmlkneš tak ne." Opáčila jsem se. Dospělí se zcela nenápadně zvedli od stolu s tím, že jdou vyhlížet ježíška, aby mohli pod stromek nanosit dárky. A že jich bude kupa.
"Sabino!" zaječela Hanka a pověsila se mi na ruku. "Jsi hnusná!"
"Tak se na mě nedívej." Zabručela jsem.
Hanka už natahovala, když se ozval zvoneček - "Ježíšek!" zařvalo všech osm dětí, které jsme tam měly a vyrazili sprintem vpřed. Zavřené dveře ignorovali a chvíli jsem polemizovala o tom, kdo vydrží déle - jestli skleněná výplň nebo dětské lebky. Když se Honzovi podařilo je odstrčit a otevřít vtrhli do obýváku způsobem, který by nezahanbil ani býka na corridě.
Abyste tomu rozuměli - u nás se nerozbaluje. U nás se noruje. Maličtí skočí mezi balíčky a krabičky a dychtivě hledají své dárky - ač jsou to potvory malé, jak vypadá jejích jméno ví naprosto dokonale. Zvlášť když je napsané na co největší krabici.
Otcové se snažili situaci krotit a rozdávat dárky pravým majitelům - Barče se zajímavým způsobem protáhl obličej, když rozbalila tabletky proti prostatě, které byly určeny dědečkovi. Naštěstí to máma zpozorovala dřív než Bája stačila bonbonky ochutnat.
Vinou škrabopisu si teta Anička rozbalila kostičky určené pro prastrýcova psa. A protože babička nejdřív balí a až potom popisu táta bezradně svíral v ruce podprsenku a máme kravatu. Jak jsem tam tak seděla mezi všemi krabicemi a krabičkami, papírky a mašlemi, rozškubanými obaly a dalším nepořádkem, pozorovala to hemžení postupně jsem si uvědomovala jak mi je hezky.
Ano, každý rok nadávám a nemám radost z toho, kolik lidí obsadí náš dům, můj pokoj, jak se moje sestry, sestřenice a bratranci překřikují, hlasitě dohadují jestli budeme koukat na Popelku nebo Sněhurku, jak mě babička peskuje, že nenosím bačkory, jak mě děda plácá po rameni, jak po mě leze prastrýcův pes, jak se mě rudolící strýček ptá jestli už mám chlapce a tetičky lkají, že už jsem velká holky a druhá babička se ptá zda mamince dost pomáhám a už mám nachystané věno - kdyby to bylo jinak asi bych si to neužila.
Z nostalgické chvilky mě vytrhl výkřik strýce Romana - pes se neočekávaně vřítil do pokoje a skočil přímo do sady nových talířů, kterými Roman obdaroval svou ženu…
Šťastné a veselé, přátelé.
↧
Rodinná
Dnes je na řadě jedna z těch, která by se mohla řadit do kategorie Bylo. A stále je ;-) A díky za to velmi...
S velkou radostí poznávám nové lidi, navazuju nová přátelství a dozvídám se o druhých překvapivé věci. Jenže nejsem ten typ člověka co by se vrhl do davu a začal rozdávat úsměvy a napřahovat ruce k potřesení. Jsem ráda, když mě do skupiny neznámých lidí uvede někdo koho dobře znám a kdo mi bude po dobu poznávání a oťukávání s ostatními oporou.
A tak se mi v letošním roce stalo, že jsem se velmi nepravděpodobnými cestami dostala do vskutku rozrostlé skupiny neznámých lidí - lidí, kteří se znají dlouhou dobu a jsou jeden pro druhého jako rodina. Se zajímavými pocity jsem tedy vážila cestu do místa, kde jsme se měli všichni setkat - jenže ta, která mě mezi ně nalákala se této cesty neúčastnila.
Roztřeseně jsem vystoupila z auta a sledovala ty rozesmáté tváře, které si mě v tuto chvíli bedlivě prohlížely. Jejich oči nenabraly pichlavý nebo nepřátelský podtón, byla v nich především zvědavost. Nebyla jsem si úplně jistá co udělat ze všeho nejdříve. Každopádně úsměvem se nikdy nic nezkazí. Vzala jsem do ruky popruh batohu a pomalým krokem se vydala k nim. Z jedné židle se bleskově vymrštil vysoký chlapec - spíš muž a pelášil ke mě. Plaše jsem se na něj podívala - jako kdyby se rozhodovalo o celém mém životě a čekala co přijde.
Jeho úsměv se ještě rozšířil. "Ahoj!" napřál ke mě pravici, stiskl mou ledovou ruku a představil se. "My dva spolu budeme mít družstvo." dodal s hřejivým výrazem a mnou najednou projela úleva - tady na bariéry nenarazím. Oni se na mě těšili. Oni mě mezi sebe přijmou.
"Tady je to jedna velká pohoda. To sama poznáš." poznamenala s lišáckým úsměvem o několik hodin později dlouhovláska, když jsme spolu pracovaly na verandě.
"Ano, vidím, že jste tady... Sehraní." vyjádřila jsem svoje pocity a otočila jsem se za sebe. Kluci nesli několik trámů a přitom se nezapomínali špičkovat.
Rozesmála se. "To rozhodně. Tady jsme jedna velká rodina."
"Snad mě adoptujete." podala jsem ji štětec. Ano, umírala jsem touhou mezi ně skutečně patřit. Ne, jako návštěvník, ne jako někdo nový, ale jako právoplatná členka. Uznávaná a oblíbená, ceněná - být jedna z nich.
"Neměj strach." krátce se dotkla mého ramene. "Zapadneš rychle."
"Moc ráda." zamumlala jsem spíš pro sebe a doufala, že její slova dojdou naplnění.
Něco v životě se nepovede, ale další věci vyjdou na výbornou. Co na výbornou?! Ještě víc než na výbornou.
Nelhala mi.
Nic z toho co jsem slyšela nebylo nadsazené - bylo to ještě lepší než z vyprávění. Tohle místo, tihle lidé mě pohltili. A co víc - beze všeho mě přijali mezi sebe.
"Teď už jsi doopravdy naše." zasmál se můj parťák a pevně mě stiskl v náručí. "Vítej."
Ano, na tomto místě jsem našla svoje drahé přátelé, svou další rodinu. Už se mě nezbavíte! :-p
↧
Jejda!
Kdo v tom pozná svou školu....?
Rozhlížela jsem se po třídě. Všichni měli hlavy skloněné nad svými písemkami a psali až se jim od propisek prášilo. Povzdechla jsem si a podívala jsem se na svůj ne příliš zaplněný papír. To zase bude známečka.
Spolužačka zachytila můj pohled. "Co je?" naznačila šeptem.
Dala jsem se do smíchu. "Nic nevim." odpověděla jsem s úšklebkem a pak jsem se rychle sehnula, abych neupoutala pozornost učitelky.
"To bude masakr, ta známka." postěžovala jsem si spolusedící po hodině.
"Ne horší než u mě." zamumlala a třela si kořen nosu. "Učila jsem se, chápeš?! Učila a vůbec jsem netušila, která bije."
"Vidíš jsme na tom stejně, jenže já se neučila a tím pádem jsem měla víc času na jiné a zajímavější aktivity."
Raději se nepídí po tom co jsem místo studia páchala a si otevře sešit.
"Co šprtáš? Přestaň, budeš chytřejší než já."
Ušklíbla se. "Pro jistotu, ještě jsem nebyla zkoušená."
"To já taky ne." zívla jsem a pak jsem se narovnala. "To bude skvělý, jestli mě vyvolá. Víš jak to bude vypadat?" zeptám se.
Zavrtěla hlavou.
Usmála jsem, spokojená nad tím, že pobavím ostatní. Jsem ráda, když se lidé smějí. A jesli něco umím dobře - no fajn, není to zas takové umění nebo nějak super vtipné, ale svoje účely to čas od času splní - umím skvěle napodobit Krtečka a jeho výrazy. "Jakmile přečte moje jméno tak to bude jenom Jejda!" vypočítávala jsem a lidi kolem mě se rozesmáli. "Až mi dá tu známku, která bude velká asi jako Brno, řeknu Ouvej!" dala jsem si nohu přes nohu. "A až tu kouli ukážu doma tak to už se ozve jen Jéééé!"
↧
Bohémská
Jedna romantika, prosím ;-) Snad vás nerozbolí zuby.
Vyšla jsem ze dveří a za chůze jsem si dopínala bundu. K mému nesmírnému překvapení tam někdo čekal. Téměř jsem do něj vrazila jak jsem zapáleně tahala za zip a u toho se pokoušela štrachat v tašce. Povytáhla jsem obočí a už už se chystala zeptat kde se tu vzal, jelikož jsem dobře věděla, že by měl být někde úplně jinde. On mi ale vzal slova od úst, přiložil mi prst přes rty a záhadně se usmíval. " Neptej se."řekl potichu. " Neptej se kde a jak jsem se tady vzal. P rostě jsem tady. Jsem tady proto, že chci být s Tebou. Chtěl jsem tě vidět."
Otevírala jsem a zavírala pusu jak ryba na suchu. Ve finále jsem se zmohla na ubohé; " No, ale to..." a víc ze mě nevypadlo.
Jen se dál usmíval. " Ty skoro vypadáš jako když nemáš radost, že mě vidíš." zasmál se.
" Samozřejmě že mám radost!" naježila jsem se. " Mám radost vždycky když tě vidím, to přeci víš, ale jen si-"
" Dělám moc starostí." dokončil mou větu, ale trochu jinak než jsem to chtěla řít já. Nedal mi šanci nějak odmlouvat a pokračoval. " Dneska to bude jinak. Dnes večere všechny tvoje starosti odplouvají, ano?" rozvláčně mi mávl rukama před obličejem jako kouzelník, který se snaží zmámit publikum karetním trikem. " Nemysli na nic krom toho co je právě teď." drcnul do mě a já se opírala zády o drsnou, chladnou omítku. " Zavři oči." vybídl mě a něžně mi přejel přes víčka.
Po krátkém přemýšlení jsem uznala, že bude lepší neodporovat ač jsem netušila co má za lubem a možná bych se měla vymanit z jeho vlivu a vyrazit tam kam jsem měla původně namířeno.
" Co bylo to bylo." cítila jsem ve tváři jeho dech, věděla jsem, že naše obličeje se téměř dotýkají, ale oči jsem držela zavřené jak si přál. " Co bude to bude."šeptal mi. Jeho ruce sklouzly z mé tváře přes krk a zastavily se na mých ramenou. " Ať jedno nebo druhé nemá cenu," pomalu mi dlaněmi klouzal po pažích, " aby sis s tím dělala starosti. Minulost nezměníš, budoucnost ovlivníš jenom do určité míry. Nemůžeš spasit všechny. Musíš myslet na sebe, na svůj život a svoje rozhodnutí. Nemůžeš na sebe pořád brát starosti druhých." uchopil mě za ruce a propletl naše prsty. " A teď mi řekni, že to tak uděláš." vyzval mě.
Pomalu jsem otevřela oči. Trochu jsem si připadala jako opilá nebo jako feťák, který právě dostává svou dávku. Jeho hlas a jeho blízkost pro mě byly tím alkoholem, tou drogou. " To není fér. Když tohle děláš," uvolnila jsem jednu svou ruku a pohladila ho po tváři, " když se mě takhle dotýkáš a takhle mluvíš..." prstem jsem obkreslovala obrys jeho rtů, " moc dobře víš, že nemůžu souvisle uvažovat a potom všechno odkývu."
Lišácky se zasmál a přitiskl se ke mě celým tělem. " Právě proto to dělám. Je to asi jediná chvíle kdy nejsi tak svéhlavá."
" Nefér." sykla jsem, ale ve tváři mi pohrával úsměv.
" Neřekl bych." oplatil mi úsměv a políbil mě.
Tiše jsem vzdychla a polibky mu opětovala. Tohle pro mě byla nejlepší medicína. V jeho náruči jsem zapomínala na všechno co se dělo kolem, na všechno co mě trápilo. S ním jsem byla bezstarostná.
Odtáhl se ode mě. " Platí?"
Vyplázla jsem jazyk. " Neplatí, používáš nefér prostředky."
" Nikdy jsme neuzavřeli dohodu a o fér a nefér prostředcích." uchechtl se a naklonil se ke mě blíž. " Nenech mě prosit, abys byla bezstarostná a volnomyšlenkářská. Vždyť taková jsi, víš to... Jen si někdy příliš lámeš hlavu."
" A co když tě nechám prosit?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.
Zamyslel se. "To bude zlé." Políbil mě.
Neměla jsem nejmenší chuť mu v tom nějak bránit. Tenhle způsob prosby měl něco do sebe.
Trvalo dlouho než jsme si pohlédli do očí. "Čeká nás zábava. Ale jen pokud si nebudeš dělat starosti."
Přikývla jsem. " Nebudu."
" Musíš to myslet doopravdy." varoval mě. " Ukaž mi, že to myslíš vážně."
Přitáhla jsem si jeho obličej ke svému a políbila ho. Vášnivě, ale krátce.
Spokojeně přikývl. " Takhle líbají bohémky."řekl samolibě. " A to jsem tě naučil já."
" Kdo jiný." ušklíbla jsem se.
" Tak to doufám nikdo." sykl a vzal mě za ruku. " Račtě kráčet v mých stopách madam." ukázal na auto zaparkované na rohu ulice.
" My někam pojedeme?"
Usmál se. " Máš přeci ráda hvězdy."
" Ano!" vyhrkla jsem nadšeně.
Usmíval se stále víc. Měl radost když jsem byla šťastná. " Ve městě nejsou vidět. Je jedno dobrý místo.... Kde se na ně krásně dívá."
Skočila jsem mu kolem krku. Sevřel mě v náručí a zvedl do vzduchu. " Tak si nejsem jistý, jestli tam dojedeme." pousmál se a položil mě zpátky na chodník.
" To je taky možnost." souhlasila jsem a vzala ho za ruku.
Podíval se na mě. " Ty jsi víc než sen."
↧
↧
Propast
Po včerejší romantice se malinko schladíme ;-)
Občas do vašeho života přijde někdo o kom jste přesvědčení, že chcete, aby s vámi zůstal navěky, neustále toužíte po tom, aby jste s ním byli v kontaktu, myslíte si nikoho lepšího už nebude. Nic mezi vámi nestojí, jste jakoby propojení nějakým nadpozemským poutem a všechno je jiné a lepší když je s vámi.
Malujete si všechno co spolu zažijete, kam se spolu podíváte, co společně provedete, sníte, jakoby pořád jste s ním. No, není to úžasné?! Někoho takového jste si přeci přáli potkat po celý svůj život.
Jenže najednou jako kdyby jste klopýtly. Překročily nějakou podivnou hranici, bludný kořen. Ta osoba je vám najednou vzdálenější, přestože se nepřestěhovala ani neřekla nic co by vás mohlo nějak ranit.
Otevírá se mezi vámi propast, hluboká a temná, každý z vás stojí na jedné straně a bezradně na sebe hledíte. Víte že tam je, ale nechcete si to připustit. Přesto je vám zcela jasné, že se k tomu druhému už nemůžete dostat. Svět je jakoby naruby a vy děláte první poslední, aby jste zkázu odvrátily a propast se zavřela, zmizela a všechno bylo tak poklidné a prosluněné jako dřív.Jenže to se neděje. Kromě propasti se nad vámi stahují i mraky a hlasitě hřmí. Dost možná se začne i blýskat a pršet. Fučí vítr a vy toho druhého skoro neslyšíte, nevíte co vám říká. Déšť houstne a vy ho už skoro nevidíte. Vodní clona houstne, obrysy se rozmazávají - nepřejete si ho ztratit!
A nebo to je jinak... Už jste lhostejní k tomu co se děje? Jen ať klidně začnou padat kroupy, vždyť on tam tak nehnutě stojí a vůbec se nesnaží dostat za vámi! Ale měl by se snažit - tak proč to nedělá?! Nezáleží mu na vás, nebo proč se vůbec nepohne? Něco mu je?!
Ale co by mu bylo?! Už tam nestojí sám - obklopuje ho skupina lidí, nad jejich hlavami vysvitá slunce. Otáčí se k vám zády - vždyť jemu je fajn tak proč by se staral o to zda se vy netopíte v problémech. Jeho svět je bezchybný a na fakt, že někdo na tom není stejně nevidí. Nebo taky vidět nechce. První možnost zní milosrdněji.
Přeci se z toho neposadíte na zadek. Nechce? Nechce, vaše smůla to není. Uděláte několik kroků od propasti a začnete se starat o sebe a najednou i vás obklopují šťastné tváře. Míhají se tu takové obličeje, do kterých by jste to neřekly, ale oni tu jsou s vámi.
Z druhé strany se ozve jen podrážděné povzdechnutí - ten někdo z opačného konce na vás hledí a je zřejmě znepokojen tím, že už tam nestojí tak osamoceně a nešťastně. Teď už vám ale nestojí za víc než pohrdavé ušklíbnutí. S vděkem vzpomínám na naše společné zážitky a chvíle co jsme byly spolu. Ty ale zmizely v nenávratnu. Jdeme dál a neohlížíme se. Vždyť jsi mě nepotřebol, měl jsi své miláčky a drahoušky - já mezi ty výjmečné nepatřila. Karty se obrátily a teď tu není místo pro tebe. Ne, nemstím se. Jen už to necítím tak jako dřív. Potřebuju kolem sebe takové, kteří mě podrží vždycky - nejen když jsem na vrcholu, nejen když je dobře. Někdy je zkrátka hůř a jindy zase špatně. Toho se ale nesmíme bát, tak to je. Musíme si pomoct. Ne, utíkat a řečnit o své prosluněné bublině.
Co naplat. Časy se mění, lidé přichází a odchází.... To je život.
↧
Překvapení
Málokdy očekávám to co mi život naservíruje. Většinou jsem překvapená - nutno dodat, že i to překvapení má tendenci se měnit neboť někdy je příjemné a milé jindy bych se radši neviděla - a to překvapení už vůbec ne.
Protože nejsem sobec ráda překvapuju i ostatní. Jenže situace se někdy otočí a ten kdo měl být tím překvapeným daleko více překvapí mě.
O hudebních festivalech jsem nikdy moc nepřemýšlela a brala je jako něco co se čas od času objeví v televizních novinách, protože tam někdo někoho pobodal nebo míra hluku překročila snášenlivost místních. Nijak mi nepřišlo na mysl, že bych se nějakého festu mohla účastnit a co víc - že by to byl můj koníček.
Ale proberme si to v drobné časové posloupnosti. Přišlo jaro a s ním oslavy studentského života - Majáles. Ty šly dlouho mimo mě, ale když jsem zavětřila účast své oblíbené kapely na Majálesu pořádaném v našem městě bylo rozhodnuto.
A to byl, panečku, zážitek! Byla jsem nadšená, unešená, přesvědčená že není nic lepšího než skandovat v davu, vidět a slyšet svoje oblíbence naživo, potkat je pak u stánku s pivem, vzájemně se na sebe usmívat, dát se do řeči s naprosto cizími lidmi...
Ten večer jsem si užila na maximum a najednou to nebylo naše město, park ohrazený ploty a plný mladých lidí a hudebníků - tohle byl doslova jiný svět. Všechno plynulo přirozeněji než tok řeky, všichni byli v pohodě, všichni se smáli a i já jsem byla bezstarostná.
S jídlem roste chuť. Jeden majálesový večer mi byl málo a do očí mě začínaly bít plakáty oznamující velkou událost.
Třídenní festival.
Zvučná jména hudebníků a kapel.
Mých oblíbených.
Příznivá cena vstupenky.
Tři dny.
Tři dny života navíc.
Jak to ale sdělit doma? S maminkou mám vynikající vztah, dá se s ní (do)mluvit na všem, nikdy jsem neměla problém, že by mi něco striktně zakázala ( snad jen skočit z mostu kdyby mě nevzali na kýženou střední školu), ale i přesto jsem uvažovala jak ji to sdělit. Bylo mi jasné, že nepůjde o to, že by se mamka bála, že něco provedu já - ale že někdo provede něco mně.
A vydat se na třídenní festival, do místa poměrně vzdáleného, tři noci ve stanovém městečku a další aspekty - to znělo jako velké sousto i pro její toleranci.
Rozhodla jsem ji to servírovat po kouskách. Překvapit ji, ale ne moc. Měla jsem to vymyšlené dobře, moc jsem chtěla jet, ale počítala jsem spíš se zamítnutím.
"Ty mami," telefonovala jsem s mamkou po cestě ze školy, "Něco mě napadlo." sdělila jsem ji po dobré zprávě, že jsem uspěla s písemkou.
"No?" zeptala se dobře naladěná mamka.
"Víš, je to jenom čistě a úplně teoreticky, aby jsi se nelekla." zdůraznila jsem hned na úvod svého krátkého proslovu. "Ale on se koná takový festival, třídenní festival," pípla jsem "A ony tam budou výborné kapely a tak jsem si jako říkala, že bych tam jako jela, že bych jela se Sárou víš a bylo by to hrozně bezva. Co ty na to?" zeptala jsem a během mé řeči ticho v telefonu houstlo a tak jsem poslední slova skoro šeptala.
"Proč ne?" opáčila se mamka vesele. "Kdy si půjdeš pro lístek? A Sára má stan nebo povezeš náš? A kdy to vůbec bude?" kladla mi jednu otázku za druhou.
"Cože?" vykřikla jsem tak nahlas až se po mě několik lidí otočilo. "Myslíš to vážně?"
"Co jestli myslím vážně?"
Polkla jsem. "Jakože bych mohla jet."
"Jistě a proč by jsi nemohla?" zeptala se mamka s nevírou v hlase.
"Paráda." vyhrkla jsem.
A tak jsem zase jednou byla překvapená a šokovaná já....
↧
Žít okamžikem
Projekt nám pomalu finišuje, rok se chýlí ke konci ;-) Tahle povídka je možná v něčem podobná té úplně první. A nebo je taky zcela jiná :-)
"Dovol mi jednu otázku. Jednu jedinou."řekl a podíval se na mě.
"Prosím."řekla jsem štiplavým tónem a založila jsem si ruce na prsou - měl to být neklamný znak toho, že jsem naštvaná, ale on si toho nijak moc nevšímal.
"Nemohla jsi být tak nesmírně, nesmírně laskavá a jenom jednou jedinkrát ve svým životě někoho poslechnout?!" zeptal se rozhořčeně. "Jen jednou. Zkus to není to špatný. Někdy mají ostatní dobrý rady a kdyby ses jimi řídila tak by sis nemusela tolik rozbít čumák a pak naříkat."
"Neboj se, i kdybych naříkala tak ne u tebe." vyštěkla jsem. "Takovou radost ti neudělám."
Povzdechl si. "Když mě nechceš poslouchat tak mi alespoň věř. Znám tě, nebo snad ne? Tohle není nic pro tebe. Dej ruce pryč nebo se spálíš. Ošklivě se spálíš."
"Když už mě tak výtečně znáš,"řekla jsem opět tím nepříjemným tónem, "tak by jsi i mohl vědět, že zásadně odmítám dělat to co po mě chtějí druzí."
Praštil do stolu. "Je to jak mluvit do dubu."
Zaťukala jsem si na čelo. "Duto tady je."
"Evidentně." zamračil se na mě. "Protože ty to uděláš ne kvůli tomu, že by jsi sama nějak extra chtěla, ale jenom z trucu. Jen proto, že ti to někdo zakazuje. Protože to ostatní nechtějí."
"Nechceš to ty." opravila jsem ho. "A možná jsi na to přišel." připustila jsem rozpustile.
"Mám tě teda prosit, aby jsi to udělala? Pak to naschvál neuděláš."
Zavrtěla jsem hlavou. "Nejde o tohle... Ale prostě to musím zkusit, rozumíš?"
"Už jsem to zažil. Je pořád káčo kolem!" zvolal zoufale. "Proč mě nemůžeš poslechnout?"
"Protože nechci!" vykřikla jsem a vyskočila na nohy. "Pořád mi někdo diktuje co mám a nemám dělat, jak se mám tvářit, jak mám mluvit, co mám mluvit, na koho mám mluvit a s kým mám mluvit - jsou toho tuny a nikdo se neptá jestli se mi to líbí, jestli to tak chci!" postavila jsem se před něj. "Takže já se teď nebudu ptát jestli souhlasíte nebo jestli se vám to nelíbí. Je mi to úplně jedno. Nechte si ty vaše dobře mířený rady - já do toho půjdu."
Chvilku mě mlčky pozoroval. "Nabiješ si." varoval mě po okamžiku ticha, které ostře kontrastovalo s mým křikem.
Prudce jsem oddechovala. "Tak ať. Ale litovat toho nebudu."
"To se uvidí." prorokoval temně.
"Vlez mi na záda - vy všichni." rozhodila jsem rukama, ač tu s námi nikdo nebyl. "To mi je teď fuk. Dokud se dává tak budu brát. A pak? Kdo ví, co bude pak."
"Už jenom zle."řekl potichu.
Pousmála jsem se. "Když ti to udělá radost. Mě nezajímá co bude pak. Já žiju v tuhle chvíli."
"Ta nebude trvat věčně."
"Nic netrvá věčně. A proto si musíme pořádně užívat toho co přijde, toho co dostáváme." usoudila jsem filozoficky a otočila jsem se k odchodu. "Brzy se uvidíme. Tedy pokud nebude pod tvou úroveň se mnou komunikovat když jsem se rozhodla k tvé nelibosti."
Jen se zasmál. "Ne, nezavrhnu tě kvůli tomu. Bude zajímavé sledovat jak klesáš dolů."
Poslala jsem mu vzdušný polibek. "Ty jsi byl vždycky neodolatelnej optimista."
"A ty zase blázen."
"Každej má něco. Kup mi rolničky prosím, ať to je oficiální." otevřela jsem dveře. "Hurá za dobrudžstvím, no ne?" mrkla jsem na něj.
"Užij si to." dodal rezignovaně.
Ohlédla jsem se. "To se spolehni." Jsem pevně rozhodnutá si užívat - ať to stojí co to stojí. Nic už se znovu nevrátí a tak je potřeba žít okamžikem.
↧
Věčnost
Kolikrát ani nečekáte co by mohlo zdánlivě prosté gesto spustit za akce a reakce.
"Říkala jsem si, že bych tam jela. Ale nechci jet sama. Vím, žes o tom mluvila a tak si říkám, že by jsme mohly jet spolu. Co ty na to?" s chvěním v konečcích prstů jsem hleděla na černovlásku. Její oči se rozzářily. "To by bylo super!" přikývla nadšeně. "Taky nemám s kým jet. Jestli to vyjde tak to bude paráda." usmívala se radostně.
"To bude víc než paráda." souhlasila jsem a rázem jsme přešly do podrobného plánovaní.
Ležely jsme v naprosté tmě jen čas od času přes plachtu prosvitlo světlo baterky kolemjdoucího. Převalila jsem se na druhý bok. "Zima. A mám pocit, že bude hůř." stáhla jsem si čepici víc do čela.
"Proto mám tu zimní bundu." ozvalo se vedle mě uchichtnutí a viděla jsem jak se vedle mě nazvedl matný obrys postavy. Podepřela si hlavu rukou a zřejmě se dívala mým směrem. "Vlastně jsem se tě ani nezeptala-" nadhodila zajímavé téma.
Pousmála jsem se a taky jsem si podepřela hlavu. "To bylo tak..." začala jsem vyprávět s úsměvěm - a bylo to dlouhé vyprávění neboť jsme ho přerušily mnoha výbuchy smíchu a doplňováním dalších podobných zážitků. Pomalu jsem si uvědomovala jak dobře si rozumíme - dosud jsem v ní viděla někoho s kým mám společný zájem a z několika rozhovorů co jsme spolu vedly ještě před odjezdem a z toho jak jsem ji pozorovala se mi zdála jako někdo normální - tedy normální podle mých měřítek, ale teď? Stávala se někým kdo byl víc než člověk, který má stejný zájem jako já.
Náš hovor byl najednou narušen zvukem rozepínaného zipu. Obě jsme se prudce posadily a posvítily do vchodu stanu, ve kterém se právě objevila rozcuchané mužská hlava. "Tady ne!" vyhrkly jsme skoro naráz.
"Ježiš, pardon, pardon já se spletl, zapnu to tady a jdu!" zahuhlal chlápek zmateně a vypotácel se ven. Několik okamžiků jsme seděly bez hnutí a pak jsme se od srdce zasmály...
Připadala jsem si jako chycená do pasti. Nevěděla jsem co mám dělat, jak se mám tvářit, jak mám mluvit - musela jsem poradit. Potřebovala jsem poradit. Lepkavýma, zpocenýma rukama jsem vytočila její číslo.
"Tak copak se děje?" ozvalo se ze sluchátka mile a s očekáváním. Čekala dobré a nejspíš zajímavé zprávy - tak jako v posledních dnech.
"Potřebuju poradit."špitla jsem a stále jsem se rozhlížela kolem jestli mi někdo nenaslouchá. "Já vůbec nevím co mám dělat." přiznala jsem se a doložila svou situaci.
Chvíli bylo ticho. "Co bych ti měla říct?" zeptala se.
"Cokoliv, protože já vůbec nevím." zoufala jsem si.
"Dobře." skoro jsem si dovedla představit jak pokývala hlavou. "Jdi do toho. Nemáš co ztratit. Nemáš."
Pomalinku se mi zklidňoval dech. "Myslíš?"
"Je to na tobě, ale já bych to tak udělala. A ty nemáš oč přijít."řekla potichu.
"Jo..." najednou mi bylo o sto procent lépe. "Máš pravdu. Jasně, že máš pravdu. Půjdu do toho. Půjdu!" vyskočila jsem na nohy. "Děkuju, děkuju moc!"
"Není vůbec zač." zasmála se melodicky. "Od toho tu přátelé jsou."
Ano, od toho tu přátelé jsou. Tedy měly by být - ale ne vždy ten kdo se zve přítelem přispěchá na pomoc, když je ho potřeba. Byla vždy když jsem to potřebovala. Dokázala mě povzbudit a dodat sílu - nebo alespoň víru, že to bude lepší. A jako první mě neodsoudila - neodsoudila za to, že bych mnohé věci udělala znovu a znovu kdyby k nim byla příležitost. Vzácná vlastnost.
Těšení a jakási příjemná nervozita dosáhly vrcholu. "Teď to přijde." usmály jsme se při pohledu na hodiny a taky na podium, které bylo perfektně nachystané. Ano, nastal čas.
Čas pustit všechno z hlavy, nemyslet na svoje starosti, nad ničím se netrápit a nepřemýšlet - a nyní to šlo úplně samo. Pohltili nás. Dokázali to opravdu dokonale a stali se naším lékém na všechno. S nimi jsme zapomínaly snad své vlastní jméno. Jen jsme si užívaly, cítily jsme se skvěle ať se kolem dělo cokoliv. Tím jsme žily. To nás těšilo. To nás bavilo. To jsme si užívaly.
Pevně věřím, že toho máme ještě mnoho před sebou. Ještě je tu tolik věcí, které si musíme užít a poznat, tolik zážitků, které je třeba si vychutnat, je třeba nasbírat mnoho zkušeností a podělit se o ně - nemáme stání!
Kéž to trvá věčně...
Tahle povídka možná málokomu dávala smysl. Je to nejspíš sobecké, ale stačí mi jestli ji pochopil člověk, kterému byla směřována.
Nicméně bych touto povídkou chtěla poděkovat i všem dalším přátelům a kamarádům. Bez vás by život nestál za nic.
↧
↧
Silvestrovský speciál
Cyklus Bylo i nebylo není jediná věc, do které jsem se pustila. Další nápad nebyl přímo z mé hlavy, spíš jsem pomáhala s jeho realizací. Doufám, že se u sledování pobavíte, uchvátí vás herecké méně herecké i neherecké výkony a prostě si to užijete ;-) Dalo nám to práci.
Potlesk pro autorku projektu Sáru a bavte se!
PF 2013!
↧
Ať každej den stojí za to!
Tak a máme tu nejen poslední kus do cyklu Bylo nebylo ale i první článek v novém roce ;-) Nebudu se nijak zvlášť rozepisovat, vše co jsem říct chtěla je řečeno v následujících řádcích.
"Jednou v životě přijde čas, kdy člověk musí vzít svý srdce do dlaní a o něco se pokusit. I kdyby věděl, že má šanci tak jedna ku milionu musí to risknout."
Martin McDonah - Mrzák Inishmanský
Rok dva tisíce dvanáct minul. Je za námi. Cítíme se stejně jako před několika málo minutami a zároveň máme jakýsi posvátný pocit, že všechno začíná znovu, že máme čistý štít a můžeme začínat znovu a lépe! Můžeme se pustit do něčeho nového a třeba i obávaného, překonat sama sebe - vždyť od čeho tu máme předsevzetí?
Cítíme se povzneseně a dáváme desítky slibů. Tohle je ta příležitost, na kterou jsme tak dlouho čekali. Nový rok = nové šance. A my nebudeme váhat šance využít a proměnit v realitu.
Já se ani tak neboj neznáma. Spíš se mi nechce přijít o to co znám.
E. E. Schmit - Oskar a růžová paní
Starý rok byl v mnohém průlomový. Každý z nás jistě ozkoušel a poznal něco nového - a někdo toho měl tolik, že by mu nestačily prsty na rukou ani nohou kdyby to chtěl spočítat. S hrdostí mohu říct, že se mezi tyto lidi řadím i já - rok dva tisíce dvanáct byl naplněný - skutečně a nesmírně naplněný. Potkaly mě věci, o kterých jsem ani nesnila, věci v které jsem ani nedoufala.
Navštívila jsem mnoho skvělých míst a poznala ještě více úžasných lidí.
Ke své nelibosti jsem zjistila, že někteří nejsou takoví jací se jevili, ale nedá se nic dělat.
Ano, uplynulý rok byl jiný. Překonali jsme spousty překážek a problémů, překonali jsme sami sebe.
Ty jsi bílá, černá vrána!
UDG, Kurtizána
Do roku dva tisíce třináct bych Vám všem ráda popřála jenom to nejlepší a nejkrásnější. Hodně zdraví a také štěstí - protože když budete mít štěstí pak budete mít vše - i zdraví. Štěstí je nejvíce. Protože na takovém Titanicu byli taky všichni lidé zdraví a k čemu jim to bylo?! K ničemu. Neměli štěstí.
Přátelé jsou jako hvězdy. Ne vždy je vidíš, ale víš, že tady jsou.
Anglické přísloví
Také vám přeju, aby vás na vaších cestách doprovázeli Ti, kteří jsou vašemu srdci i duší blízko. Aby jste spoléhali na ty, kteří jsou toho hodni, aby jste měli skutečného přítele a ne někoho kdo si na to jen hraje. Zároveň bych vám přála, aby jste nejen měli dobrého přítele, ale aby jste také vy sami byli dobrým přítelem. Nezraďte toho, kdo ve vás věřím.
Ať každej den stojí za to!
Titanic, Jack Dawson
A nakonec - ať se vám splní všechna vaše přání a daří se vám - ve škole, v zaměstnání, při vašich zájmech, v osobním životě - prostě a jednoduše všude.
A kdyby se někdy nedařilo, tak věřte, že zase bude lépe. :-)
Taky si užívejte - protože jednou si nebudete pamatovat dny, hodiny nebo měsíce, ale okamžiky. Tak si je vychutnávejte, žádný se totiž nebude opakovat.
PF 2013!
↧
Life is just a cruel game... Or no?
Nová a dlouho slibovaná povídka. Pojďme na to! ;-)![]()
Název: Life is just a cruel game (Život je jen krutá hra...Nebo ne?)
Počet kapitol: prozatím neznámý, povídka je rozepsaná
Postavy: James a Lili Potterovi, Sirius Black, Remus Lupin, Petr Pettigrew, Lucius Malfoy, Severus Snape, Albus Brumbál, členové Fénixova řádu, Smrtijedi
AUTP postavy: Elizabeth Daltonová, Kristin a Ralph Oldmanovi, Caroline a její rodina, Madeleine
Doba: Pobertové, po ukončení studia v Bradavicích
Žánr: Drama/psychologické/romantika
Varování: Prozatím mě žádné nenapadá.
Motta: Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.
Sebeláska je jedem přátelství.
Poslední nepřítel, který bude zničen je smrt.
Děj: Povídka volně navazuje na moje předchozí dílo For some it´s just a game.
Brány Bradavic se pro naše hrdiny navěky zavřely a je načase postavit se na vlastní nohy. Jak ale šťastně žít, když je váš život denně ohrožován ze strany Pána zla? Zvládnete s takové době (znovu) zamilovat, mít zaměstnání, vdát se, stát po boku svým přátelům, vychovávat děti, čelit strachu a smrti a bojovat s tím co vás obklopuje?
Znovu jsem se ponořila do života Lili a Jamese, ale také Elizabeth s její rodiny, malé Madeleine a dalších, již známých postav. Kam je dovede jejich hra se životem?
Budu ráda, když budete číst a komentovat!
↧
Klaus and Caroline dance scene (3x20)
Vím, že tahle scéna je všem VD maniakům a sledovatelům už dobře známá, ale mě prostě hrozně baví.
"Small town life. It won't be enought for you."
Stejně bych se vám asi měla přiznat, že jsem jeho fanynka :-D Tenhle člověk - no teda vlastně upír - mě baví. Díky za vyslechnutí :-D
Již brzo bude kapitola k nové povídce.
↧
↧
Vidění sv.Terezy
Dobře, zase tu jednou máme jeen zápis ;-) Aneb trochu z našeho školního života.
Ve výtvarné výchově jsme pokročily zase dále a začaly jsme probírat baroko.
"Nový dědci a nový a ještě blbější jména." brblala V., zatímco jsme si chystaly sešity. Nebyla daleko od pravdy.
"V baroku máme dva významné architekty." sdělila nám učitelka a byla tím viditelně nadšená. "Byl to Bernini a Borominii. To se vám bude dobře pamatovat - baroko, Bernini, Boromini." mrkla na nás spiklenecky a my jen obrátila oči v sloup, protože je nad slunce jasné, že se nám tito pánové budou plést.
"Musíte ale vědět, že Bernini se mnohem víc než za architekta považoval za sochaře." zvedla učitelka varovně prst.
"Á jéje." poznamenala Google. "Zase jeden co nevěděl co by měl dělat. Jak Da Vinci." vzpomněla si na uznávaného renesančního člověka.
"Přesně tak! Zatímco Leonardo byl považován za všestraně vzdělaného, renesančního člověka Bernini byl typickým příkladem člověka barokního. Vášnivý a impulzivní." a tak jsme se o Berninim dozvěděli, že to byl pěkně vyšinutý žárlivec. "Jeho sochy to dobře vyjadřují. Tak třeba David- " to už jsme sborem zasténaly protože je to x-tý umělec v pořadí, který pod sochařským opojením stvořil sochu takového jména. "A kdopak ji stvořil v renesanci?" zeptala se vyučující a odpovědí bylo hrobové ticho.
Když jsme si vzpomněly, že renesančního Davida vytesal Michelangelo, přešly jsme k jeho další soše a tou bylo Vídění sv. Terezy.
"Měly by jste vědět, že papeže ta socha velmi pobouřila a zakázal ji. Důvodem byl výraz ve tváři ženy, který údajně připomíná sexuální vyvrcholení." sdělila nám učitelka s kradmým úsměvěm. "Tak a to je dneska k baroku všechno. Má někdo nějaký dotaz? Dotaz k látce?" zeptala se.
"Teda mě by jedna věc zajímala... Není to tak docela akademický, ale..." poznamenala jsem polohlasem.
Učitelka dostala podezřívavý výraz, protože moje neakademické dotazy už ji začínají být dobře známé. "Ano?" obrátila se na mě i přesto.
"Totiž mě by zajímalo, když byl papež svatý muž a musel žít v celibátu - tak jak věděl, jak se tváří žena při vyvrcholení?" zeptala jsem se a záhy jsme všichni propukly v smích.
"To už nikde nepíšou." ušklíbla se učitelka.
"No, třeba to někde viděl." poznamenala Google se úšklebkem.
"A tím se otřásá víra v celou církev." zasmála jsem se a vyrazily jsme ze třídy.
Detail výrazu sochy - tak posuďte sami jak to vypadá ;-)
↧
1. Kdyby
Elizabeth se hlasitě rozesmála a rozběhla se za Justinem. "Tak na mě počkej, já ti nestačím!" zvolala se smíchem a zalapala po dechu. Justin se jenom ohlédl přes rameno a škádlivě se pousmál. "Ale stačíš jenom o tom nevíš! Pojď, něco ti musím ukázat!" poslal ji vzdušný polibek a zase se vydal kupředu.
"To není fér!" vykřikla, ale bylo znát, že potlačuje smích. Také v ní klíčila zvědavost - copak si asi Justin nachystal, co ji chce ukázat? Určitě to bude něco zajímavého a jak ho tak zná, dost možná i romantického. Kam ji tak mohl z téhle rozkvetlé louky zavést? K nějaké horské bystřině anebo snad objevil nějakou vyhlídku do kraje? Přichystal piknik? Justinovy nápady byly skvělé a neotřelé. A všechny ty drobnůstky, bláznivosti a překvapení chystal jenom pro ni. "Dobře, přesvědčil jsi mě!" zvolala, když viděla jak se na ni opět ohlédl a rozběhla se za ním. Spokojeně se usmál a zdálo se, že trochu zvolnil tempo.
Liz se zdálo, že už ho dohání. Na okamžik se ohlédla za sebe - skoro ji mrzelo, že nezůstanou na téhle louce byla tak krásná! A když se podívala zpátky Justin už tam nebyl. Zamračila se a zastavila. "Justine?" zeptala se nejistě a rozhlížela se kolem dokola. Co to znamenalo? Schoval se ji a chystá se skočit ji na záda a vykřiknout Baf! Na tyhle žerty jsou snad už staří. Jen na vteřinku ho ztratila z očí a on už byl pryč! "Justine, kde jsi?" zašeptala a oči se ji zalévaly slzami. Proč ji tady nechal samotnou, vždyť má strach!
Zvedl se vítr a květiny najednou začaly klopit hlavičky dolů a tráva stříbrněla jakoby ji pokrývala jinovatka. Elizabeth předtím couvala, ale uniknout se nedalo. Podivný chlad obstoupil i jí. Srdce ji bilo jako splašené a poléval ji studený pot. "Justine, kde jsi? Prosím, pojď sem, mám strach!" zvolala a snažila se nahmatat neexistující hůlku. Byla uprostřed toho prapodivného dění, bezbranná a zdálo se, že tu není nikdo, kdo by ji mohl nebo snad chtěl pomoct. Zcela znehybněla když se ji zmocnil onen neblahý pocit, že někdo stojí za vámi a upřeně vás pozoruje. Snažila se ani nedutat, nepohnout se, ale věděla, že to je marné. Pomalinku se otáčela a slyšela chroptivý dech. Přikryla si ústa rukou když před sebou spatřila mozkomora. Stejně jako všichni mozkomoři byl ohromný a děsivý a přízračně se vznášel několik centimetrů nad zemí. Vycházel z něj mrtvolný chlad a pach hniloby.
"Ne, ne, ne…" zašeptala zoufale a klopýtala ve snaze dostat se od toho netvora pryč.
"Ty jsi mě snad nevolala?" zachroptěl mozkomor hlasem, ze kterého ji vstávaly chloupky na krku. To přeci není možné, mozkomorové nedokáží mluvit! Co se to děje?!
"Justine, Justine, kde jsi…"zasténala potichu.
Mozkomor chrčivě vtáhl vzduch. "Já jsem přímo tady. Copak mě nepoznáš, Liz?" zase ten přidušený, příšerné hlas vycházející zpod kápě. "Díváš se na mě…" ozvalo se něco, co znělo jako chechot. Mozkomor stáhl svou kápi a na Liz zírala kdysi nádherná Justinova tvář, která byla svěží a plná života. Teď byla donucena dívat se na něco, co bylo ve vysokém stupni rozkladu, oční bulvy byly prázdné a doširoka vyvalené, ústa byla znetvořená, rozšklebená ve velký otvor a nos už zmizel docela. Přepadlo ji silné nutkání zvracet. To co kdysi bylo Justinem k ní vztahovalo ruku, která byla pokrytá slizem, a odpadávaly z ní kusy masa. Všechny nehty chyběly. "Tak pojď ke mně, já čekám, Liz…" zachroptěl.
Začala křičet.
"Jamie, tak věnuj se tomu!" drcla Lili do Jamese, kterému se klížily oči.
Zeširoka si zívl. "Lili, prosím víš kolik je hodin?" popadl budík, který stál na stolečku. "Je čtvrt na dvě ráno! Já už nemůžu přemýšlet!"
"To jsi říkal i v pět odpoledne." usadila ho Lili a přistřila mu pod nos dvě látky, které se Jamesovi jevily úplně stejné. "Řekni mi, která je hezčí a můžeš si jít lehnout. Uděláme z nich ubrusy na svatební hostině."
"Dobře, dobře…" James se pečlivě zadíval na látky a snažil se mezi nimi najít nějaký rozdíl, který by rozhodnul o tom, že ta se mu líbí víc. Neuspěl. "Já si myslím, že bychom měli použít tuhle."řekl po chvíli uvažování a ukázal na tu, kterou Lili, držela v pravé ruce.
Ta si ji zkoumavě prohlédla. "Opravdu? Nejsem si tak úplně jistá, sáhni si na ni? Není nějaká hrubá? Aby to nebylo nepříjemné až si na ni položíš ruce nebo tak něco."
James se ji zběžně dotkl. "Máš pravdu."řekl, ač se mu nic takového nezdálo. "Tak tedy použijeme tu druhou."
"Zlato, to si klidně stůj za svým názorem." upozornila ho Lili. "Jen říkám co si o tom myslím."
Muž si jen tiše povzdechl a zatoužil po Siriusových schopnost bleskurychle vybruslit ze všeho co se mu zdálo obtěžující. "Souhlasím s tebou zlato a použijeme tamtu druhou látku." rychle po ní přejel rukou. "Ta je na dotek moc příjemná."
Lili souhlasně přikývla. "Ale na druhou stranu, tahle je hrubší, ale má moc pěkný vzorek." zamávala s látkou, kterou James vybral původně. "Tato je jemná, ale nepůsobí tak nějak smutně?"
"Ne, působí optimisticky." zahuhlal James a opřel si hlavu o opěradlo. Chystání svatby bylo náročnější než skládání zkoušek OVCE! To si musel přiznat. Těch tanečků okolo, které se Lili vymyslela - jedna zkouška šatů, druhá zkouška šatů, zkouška šatů pro družičky, zkouška šatů pro svědky, třetí zkouška šatů, výběr dekorací a květin, výběr látek, se kterým se právě potýkaly, čtvrtá zkouška šatů - když k tomu připočítal pracovní povinnosti a povinnosti od řádu, do kterého nedávno vstoupili, šla mu z toho hlava kolem.
"Víš co?" Liliin hlas zněl rozjařeně. "Koukni na tuhle, já ji vyřadila hned na začátku," z haldy látek vytáhla jednu, která Jamesovi připadala jako kopie těch, které držela v rukou, " ale ona je vlastně docela hezká, co říkáš? Možná i hezčí než tyhle dvě."
James otevřel jedno oko. "Ta je nádherná Lili." usoudil.
"Že ano? Dobře, tak si vybereme tuhle!" oči ji jenom zářily a James se musel usmát. Tohle bylo jeho světlo v době temna.
Elizabeth se s výkřikem probudila. Celou postel měla rozházenou, deka byla skopaná v nohách postele, polštář ležel na zemi a prostěradlo měla úplně propocené. Po spáncích ji stékaly čůrky studeného potu a oči ji pálily od slz. Okamžitě se začala třást zimou. Už zase! Zase ta proklatá noční můra, která ji děsila noc co noc!
Odkašlala si a nahmátla hůlku. Děkovala své prozíravosti - poslední rok ve škole ji tyto noční můry taky pronásledovaly, ale ne tak často. Díky Lili, ale věděla, že vždy křičí. Když se tedy vrátila domů začarovala svůj pokoj stejně jako kdysi Kristin a - polka když ji na mysl vytanuly další nepříjemné vzpomínky- Elena jejich ložnici ve škole. Ven z jejího pokoje se nedonesl ani vzdech. Rodiče tedy o jejích krušných nočních zážitcích neměli ani tušení. A tak to bylo správně. Už takhle měli všichni starosti až nad hlavu a ještě je bude zatěžovat svými nočními můrami. Zatímco lehkým kouzlem vysušila prostěradlo došla si do skříně pro nové pyžamo. Zplihlé vlasy si stáhla do gumičky a po cestě zpátky sebrala ze země polštář. Stulila se v posteli do klubíčka a zírala před sebe. Jak se má zbavit minulosti, která ji stále tolik děsila? Možná to bylo tím, že teď nebyla tolik zaměstnaná. Ve škole se stále učila - dost možná měla nejlepší známky za celých sedm let co Bradavice navštěvovala a nebo byla obklopená Poberty jejich vtípky, které nikdy neumlkaly. Poslední týdny taky hodně plánovala s Lili ohledně její svatby s Jamesem. Teď když se vrátila domů ji rodiče přijali s otevřenou náručí, ale dům byl tichý a to ji dost děsilo. Nemohla chodit do práce - po záležitosti s Elenou šli smrtijedi její rodině dost po krku a tak nemohla vycházet ven. Jediné rozptýlení skýtal Fénixův řád, ale protože byla nová nedostávala se tolik do akce a tak čas, který tam strávil se týkal především jen plánování a jistého nezbytného papírování.
Navíc někteří lidé se stále nezbavili pocitu, že s ní musí jednat jako v rukavičkách, smutně se na ni usmívali, mluvili s ní tlumeným hlasem a povzbudivě ji tiskli rameno. Už byla na tahle rádoby dobrácká gesta alergická, ale připomínala si, že se k ní snaží být ohleduplní a nevidí, že ji to vlastně ještě víc ubližuje. Schoulila se ještě víc.
Kdyby Justin nikdy neodjel na ty ryby…
Kdyby…
Kdyby…
"Profesore, budu vás muset zklamat." ušklíbl se Sirius a usadil se na tvrdé, dřevěné židli jak nejpohodlněji se dalo. "Rodina Blacků a já to je nemožné spojení, ač jsem z nich vzešel. Plně chápu všechny výhody, které by z toho pramenily, nicméně do našeho sídla se vrátit nechci a také nemůžu. Uvítal by mě takový hezký zelený paprsek, jestli rozumíte."
Brumbál přikývl. "Je mi to zcela jasné, Siriusi. Byl to jen nápad z nouze."
"Jestli ovšem chcete informace o tom kdo z rodiny je následovníkem Voldemorta nebo alespoň sympatizuje s jeho nápady nemusím se tam zkoušet dostat, řeknu vám to rovnou. Všichni." odfrkl si. "Můj drahý a pro matku vždy dokonalý bratr si nechá znamení zla vypálit jen, co překročí práh školy - nešlo by to udělat tak, aby opakoval ročník? Moje šílené sestřenky ty už jsou jistě taky mezi nimi. Belatrix vždy o někom takovém snila a Cissa - ta má možná kousek zdravého rozumu, ale vůbec žádnou vůli a tak se podvolí tomu, co se po ní bude chtít. Prý si má brát Malfoye." pohrdavě se ušklíbl. "Jediný kdo to má v hlavě v pořádku je Andromeda. U ní ale přepokládám, že se bude držet dál od všeho - jak od Voldemorta tak od nás." dodal a pak se podíval na zachmuřeného profesora. "Ještě o někom chcete něco vědět?"
"A tvoji rodiče?" zeptal se potichu.
Sirius pokrčil rameny. "Nejsem si jistý, ale myslím, že mezi smrtijedy nevstoupí. Přeci jenom už mají svůj věk. Ale plně s ním sympatizují. Matka musí být nadšená tím, jak očišťuje svět od chátry." složil hlavu do dlaní. "Mimochodem kde je Remus?" zeptal se. "Měl jsem takový matný dojem, že tady měl být."
"Ano, měl jsi správný dojem, ale musel jsem ho nečekaně pověřit hlídáním před ministerstvem. Dnes tam má dorazit Kornelius Popletal a nebylo by dobré, kdyby se mu něco stalo. Je to jenom mladý úředníček, který strká nos kam nemá a mohlo by se mu to vymstít."
Sirius zíval div si pusu neroztrhl. "Tohle nám jenom přidělává práci. Kdo nemusí, neměl by vůbec vycházet z domu. Jako třeba Popletal." znovu si zívl. "Počkat - neměl mít službu Petr? Hlídá vždy po mně." zamračil se a snažil se rozpomenout na rozpis služeb, který viděl před několika dny.
"Ano to měl, ale chtěl navštívit svou matku. Už ji to slibuje týdny a musíme brát v potaz, že i ona je v nebezpečí. Pettigrew se i nadále snaží udržovat dojem, že není členem řádu, aby ji tak nevystavil nebezpečí." vysvětlil Brumbál.
Sirius přikývl a chvíli mlčel. "Kam jsme ten svět dostali?" zeptal se potichu.
Brumbál si tiše povzdechl. "My? Tam se dostal sám, řekl bych. Jenže my jsme mu v tom nezabránili včas."
"A to nyní znamená kupu práce." souhlasil Sirius a unaveně si odhrnul vlasy z čela. "Dobrá, profesore. Mám jít něco zařídit?"
"Ne, všechno je jak má být. Alespoň nyní. Jdi domů a odpočin si. Budeš to potřebovat." usoudil Brumbál.
"Chystáte pro mě snad něco velkolepého?" zeptal se Sirius a pokusil se o unavený úsměv. V posledních dnech se téměř nezastavil. Sotva pletl nohama.
Brumbál se trochu usmál. "Já? Já ani ne, ale James."
Sirius si poklepal na čelo. "Ta svatba. Já vím. Ale až v sobotu. Ještě máme pár dní času." zívl. "Dobrou noc, profesore." přemístil se.
"I tobě." popřál mu tiše Brumbál a začal ztuhle přecházet po místnosti. Sirius měl vlastně pravdu. Ať už se sem svět dostal sám anebo ho tam dostali oni bylo to téměř k zešílení. Jak dlouho se dá odolávat? Jak dlouho se dát bojovat? Jak dlouho ještě vydrží doufat?
↧
Eragon
Chudý farmářský chlapec Eragon najde v Dračích horách podivný modrý kámen. Zprvu ho chce pouze zpeněžit a zabezpečit jím rodinu na nadcházející krutou zimu, jenže když se z kamene "vyklube" dračí vejce a z něj později dračí mládě - Safira, uvědomí si, že stojí tváří v tvář dobrodružství, které sahá vysoko nad jeho možnosti.
Jeho prostý život přes noc zanikne a on se ocitne v novém, nebezpečném světě intrik, kouzel a válek. Pouze se starodávným mečem a moudrým průvodcem musí Eragon se Safirou zdolávat nebezpečné situace a odolávat temným silám v království, kterému vládne král, jehož zlo nezná hranic. Dokáže Eragon naplnit své předurčení a převzít břímě legendárních Dračích jezdců? Osud království možná leží v jeho rukou...
Můj názor: Abych pravdu řekla u filmu Eragon si nejsem tak docela jistá jak se povedl. Když pominu tu lehce(více) pokulhávající grafiku, doslova řvoucí efekty a podivné (asi) nedokončenosti a nedotaženosti i tak nevím zda to označit jako dobré nebo špatné. Jako někdo kdo četl knihu musím říct, že filmařům se téměř nepodařilo zachytit ani tu nejzákladnější linku děje. Vím, že Eragon je šíleně obsáhlý a kdyby se chtěli pořádně držet předlohy tak jen první film by musel být min. na tři části, přesto pokulhává i to nejzákladnější oč ve filmu jde.
A tak, když už nic jiného vyzdvihnu herecké obsazení - John Malkovich jako strašlivý Galbatorix, Jeremy Irons jako Brom. To jsou velká jména. A pak - Garrett Hedlund... Ten se jim fakt povedl! :-D
Myslím, že by to chtělo remake... Třeba bude úspěšnější a dotáhnou zbývající díly.
↧