Autor: Ladislav Zibura
Počet stránek: 304
Anotace: Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších vesnicích, aby mohl naslouchat příběhům místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a nostalgie po sovětských časech. Své zážitky z kavkazského putování líčí Zibura s humorem a ironií, pro které si získal popularitu nejen u příznivců cestopisů. Ať už je zrovna ztracený v horách, bojuje s nepřízní počasí, nebo omylem jí grilovaného ježka, vše přijímá s dokonalým nadhledem. Ziburův příběh je svědectvím o půvabu svobody a lehkosti života na cestách. O čem to je: Mladý poutník se vydá pěšky probádat Kavkaz. Očekává nenáročný výlet, situace se mu ale brzy vymkne z nohou.
Můj názor: Bylo to příjemné čtení, ale nijak zvlášť jsem unešená nebyla. Ne nadarmo se říká, že opakovaný vtip přestává být vtipem.
V podstatě jsem měla pocit, že Gruzií se autor propil - popošel "pár set metrů" a potom zakotvil u dobrých lidí, kde se zpil pod obraz a ráno pokračoval dál. Několik málo historek, které jsou zajímavé/vtipné a z tohoto konceptu vybočují mi nestačilo. Můj názor na knihu se zlepšoval úměrně s tím, jak se Ladislav blížil gruzínské hranici a nasedl na kolo; to bylo zase něco nového, nepoznaného a snad se zmenšila i spotřeba alkoholu a vyprávění zase začalo být zajímavé.
Snad nejvíce mě upoutala poslední část knihu věnovaná Náhornímu Karabachu; upřímně říkám, že jsem o této zemi neměla to nejmenší ponětí a kdyby mi ji někdo jmenoval, tak bych si myslela, že si dělá legraci nebo si spletl pouhý "kraj" s existujícím státem. Paradoxně tato "smyšlená" země zachránila můj dojem z knihy.
Zároveň musím upřímně dodat, že kdybych nenavštívila Ziburovu přednášku věnovanou právě tomuto putování, pak bych knihu zřejmě odložila. Ale jelikož přednáška byla výborná, pořád jsem totéž očekávala i od knihy a nutila se dočkat chvíle, kdy se k tomu pročtu.
Za mě to bylo odpočinkové a relativně příjemné čtení, ale očekávala jsem více.
V podstatě jsem měla pocit, že Gruzií se autor propil - popošel "pár set metrů" a potom zakotvil u dobrých lidí, kde se zpil pod obraz a ráno pokračoval dál. Několik málo historek, které jsou zajímavé/vtipné a z tohoto konceptu vybočují mi nestačilo. Můj názor na knihu se zlepšoval úměrně s tím, jak se Ladislav blížil gruzínské hranici a nasedl na kolo; to bylo zase něco nového, nepoznaného a snad se zmenšila i spotřeba alkoholu a vyprávění zase začalo být zajímavé.
Snad nejvíce mě upoutala poslední část knihu věnovaná Náhornímu Karabachu; upřímně říkám, že jsem o této zemi neměla to nejmenší ponětí a kdyby mi ji někdo jmenoval, tak bych si myslela, že si dělá legraci nebo si spletl pouhý "kraj" s existujícím státem. Paradoxně tato "smyšlená" země zachránila můj dojem z knihy.
Zároveň musím upřímně dodat, že kdybych nenavštívila Ziburovu přednášku věnovanou právě tomuto putování, pak bych knihu zřejmě odložila. Ale jelikož přednáška byla výborná, pořád jsem totéž očekávala i od knihy a nutila se dočkat chvíle, kdy se k tomu pročtu.
Za mě to bylo odpočinkové a relativně příjemné čtení, ale očekávala jsem více.