Děti úplňku

Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi - rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka ve snímku ukazuje jinou - méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoc. Této - nejtěžší - formě autismu se odborně říká "nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. (csfd.cz + moje úpravy)

Píše se mi poměrně těžce a už pár dní přemýšlím nad tím, co napsat. Ve světě handicapů se několik let pohybuji a tak mi nevlhnou oči, když je v televizi reportáž o dítěti na vozíku (to neberte vůbec cynicky, chci jen poukázat na to, že v jistých ohledech jsem mezi postiženými lidmi rozkoukaná a soustředím se na to, jak s nimi účinně pracovat a pomáhat než je litovat nebo se jich nějakým způsobem obávat) a ani mě moc nerozhodí, když autistický člověk propadne "záchvatu" - ať už to znamená, že několik hodin křičí nebo po vás hází věcmi. Děti úplňku byly úplně jiný level; neumím si to představit. Neumím si představit být v kůži jejich rodičů, kteří jsou bezradní na všech frontách - neumí své děti vyléčit, neumí jim ulevit, když na ně "něco" přijde, nemají nárok na odpočinek a nemají vyhlídky do budoucna; děti s nejtěžší formou autismu jsou neumístitelné, prakticky pro ně neexistuje útočiště, do kterého by je rodiče mohli umístit "až jim dojdou síly" a vědět, že je tam o ně dobře postaráno a nejsou z nich zdrogované trosky. Po celou dobu sledování jsem měla husí kůži a několikrát jsem neměla daleko k pláči - k pláči z toho, jak bezvýchodná jejich situace je. S tím, co rodiny řeší každý den jsou všechny naše problémy úplné ho*no. Věřím, že dokument může v jistých ohledech otevřít oči veřejnosti; postižení lidé totiž nejsou jen sportovci z paralympiády, Forest Gump a Rain Main; popis režisérky "méně fotogenická tvář autismu" je víc než přesný.

Není to snadná nebo snad veselá podívaná, natož odpočinková. Přesto si myslím, že lidé by se měli dívat - dívat a neodtahovat se před takovými rodinami a jedinci; jsou to také lidí a když jednou přišli na tento svět, tak bysme měli hledat adekvátní řešení a nezavírat oči s úlevným pocitem, že nás se to netýká.