Do lékařských ordinací vstupuji celkem odevzdaně. Nenalézám v tom žádné zvláštní potěšení, ale na druhou stranu neberu péči o zdraví na lehkou váhu a poslušně se účastním preventivních prohlídek a kontrol. Také jsem si všimla, že lékaři budící nejvíce emocí jsou zubaři. Většina lidí z nich má absolutní hrůzu. Tomu jsem dlouho dost dobře nerozumněla, protože jsem neshledávala problém v tom, že se mám na pár minut posadit na křeslo, otevřít pusu a nechat si prohlédnout zuby. Teprve trhání proslulých osmiček mi tyto emoce vysvětlilo a přiblížilo.
Při nedávné kontrole objevila zubařka malý kaz a rozhodla se jej hned odstranit než se rozšíří. Protože nejsem žádný Hrdý Budžes (doufám, že alespoň někteří viděli či četli toto mistrovské dílo a můj vtip tak nevyšel zcela naprázdno), tak jsem od dveří hlásila, že chci injekci. Potom bylo všechno skvělé, nic nebolelo a mohla jsem jít domů.
Cestou domů jsem se stavila v obchodě nakoupit pár drobností. Za kasou tam často sedí starší paní, velice bodrá a hlučná, což se u mě neshledává s velkým nadšením. Protože do obchodu čas od času zajdu, tak si mě pamatuje. Tentokrát se během markování zarazila a zůstala na mě koukat. "Mladá paní, je vám dobře?" zeptala se trochu zaražene.
"Ano..." odpověděla jsem neméně zaraženě.
Nedala se zpátky do práce a pořád na mě koukala. "Opravdu je vám dobře?!" zopakovala.
Pojala jsem lehké podezření, že mi po ztuhlé a necitlivé tváří teče slina. "Je mi dobře. Nic mi není." bránila jsem se a rozhodla se případný trapas ignorovat.
Paní se trochu rozpohybovala a sdělila mi částku za nákup. Pak jí to přeci jen nedalo. "Víte... Máte spadlý jeden koutek úst. Říkala jsem si, jestli nemáte mrtvici."
A to jsem zase koukala já. "Mrtvici?" vyhrkla jsem a chvíli mi trvalo než mi to došlo. "Ne, to nemám. Byla jsem u zubaře, mám jen opíchanou pusu." mávla jsem rukou a paní se docela úlevně zasmála. Ještě když jsem si balila nákup, tak se mi hlavou honily myšlenky o tom, jak je paní prodavačka vlezlá a co se vůbec zajímá o moji pusu.
Po cestě domů se mi ta příhoda trochu rozležela v hlavě a došla jsem k názoru, že paní prodavačka vůbec není vlezlá, ale velmi odvážná a pohotová. A taky znalá věci. Nemyslím si, že existuje mnoho lidí, kteří poznají příznaky mrtvici. A hádám, že ještě méně lidí by se vás trouflo zeptat.
O první pomoci opravdu platí - nebojte se. Nic nezkazíte. Naopak můžete někomu velmi pomoct.
A taky vám vkládám jeden perfektně zpracovaný tahák :)