O divadle vážně i nevážně

Bylo nebylo ( a spíš, že bylo) narodila se jednou jedna holčička a ta rostla a rostla... A jak rostla tak dělala různé kraviny a blbosti a to se ji občas pořádně vymstilo nicméně všechno nějak nakonec rozchodila ( což ji samotnou občas udivuje). Mimo jiné si ta holčička našla cestu k divadlu - a byla to poměrně zajímavá cesta. Kdo je ta holčička? Hádáte dobře, že to jsem já a teď vám zcela neskromně vypovím jak to bylo...

Před dávnými časy ( dobře nebudu přehánět bylo to před osmi lety) byla holčička ve čtvrté třídě a na začátku záři dostala ve škole takový ten papír s nabídkou odpoledních zájmových kroužků. Vzhledem k tomu, že hry na PC mohla holčička hrát doma a na sportovkách ji bavila jenom vybika padl její zájem na dramatický kroužek. A tak dospěla k průlomovému rozhodnutí - totiž že ten dramatický kroužek zkusí. Konal se jednou týdně, tuší že na hodinu, a tak si řekla, že kdyby ji to nebavilo může toho v pololetí nechat.

Ale holčičku to bavilo! A jak ji to bavilo! Hry předložené paní učitelkou se ji zamlouvaly, ze své role byla nadšená a měla desítky nápadů jak ji ještě vylepšit a zvýraznit věci, které byly pro její postavu důležité, hrála si s intonací hlasu s postojem a vymýšlela všemožné i nemožné kostými a mnoho dalších věcí. A když došlo na vystoupení ve školní tělocvičně roztřásla se jako sulc, viděla všechny svatý apoštoly ( ještě,že jich je jenom dvanáct) a říkala si, že tohle bude konec. Ale nebyl to vůbec konec byl to spíš začátek a jakmile se postavila před všechny ty lidi a otevřela pusu ten ostych byl pryč a ona jela jako blesk a když tleskali tak si připadala nejšťasnější.

A protože paní učitelka měla dobré nápady a viděla, že holčičku to baví asi nejvíc ze všech, kteři na kroužek docházeli a také si myslela, že ji to celkem jde tak navrhla, aby holčička postoupila na trochu vyšší metu a zkusila talentové zkoušky na zdejší základní uměleckou školu ( neboli ZUŠ). A protože holčička se taky nechá ke všemu ukecat tak souhlasila, vyplnila si přihlášku a čekala na termín talentovek. Nejdřív to holčičku moc nebralo a říkala si, že buď talentovky udělá nebo neudělá, ale jak se den D blížil propadala lehké panice, co kdyby ji nevzali?! A tak se začala připravovat a naučila se zpaměti Polednici od pana Erbena ( aby ji potom vůbec nepoužila). A tak nastalo to velké odpoledne kdy zamířila do divadélka patřícího ZUŠce, vystála si frontu a pak se nechala zavolat na jeviště. Dodneška si pamatuje na tu rudě obarvenou hlavu zástupkyně ředitele, kterak si sedí v hledišti. Ještě s jednou dívkou, o které holčička do dnešního dne neví zda byla u talentovek úspěšná nebo ne, vstoupila na jeviště a krátce se představily a řekly něco hezkého o sobě. Pak byly vyzvány, aby z kufru, který byl v rohu jeviště připraven vytáhly dva plyšáky a každá s nimi sehrála krátký příběh. Improvizace byla něco pro dloize přemýšljící a hloubající holčičku a dodneška vrtí hlavou nad tím jak neuvěřitelnou hloupost splácala nicméně králíček vypadající jako slavný Azurit z reklamy a králíček č.2 s podobou růžového bonbonu, jehož barva holčičku dodnes straší ve snech, vyvolali smích. Když se naše porota vzpamatovala z plyšáků převtělily jsme se do dvou sester, které se hádají ( to holčičce šlo dobře, protože se hádá nerada, ale zato velmi dobře) a poslední úkol byl zazpívat nebo zarecitovat. Na Polednici si holčička ani nevzpomněla a vysoukala ze sebe něco co si dnes už vůbec nepamatuje, ale ví že to byla písnička co se v tu dobu učili na hudebce. Ale zarecitovala ji jako básničku. Pak už se jen odpotácela z jeviště a čekala deset dní na rozhodnutí ZUŠ.

A dočkala se. A co myslíte? Ano, hádáte správně ( neví jak to udělala), ale byla přijata. A přisála se k divadlu jako klíště a už v něm straší sedmým rokem. A nemíní hned tak přestat. A co holčička za tu dobu zvládla?

Zvládla se účástit recitační soutěže ( kde byla asi padesát šet účastníků a ona šla na řadu jako poslední...), zvládla hrát několik strašidel, hrozivého režiséra, před kterým se celá scéna třásla strach, shrnout divadelní dějiny - od významných i nevýznamných událostí, přes vytváření zvuků( sklidla úspěch když předváděla žabí kvákání), postupný vývoj v osvětlování scény a důkladně předvedla co všechno dokáže elektřina ( až nakonec jakoby vyhodila pojistky), zvládla se zasnoubit ( ale jedině s Filipem! Je nesmírně důležité míti Filipa, na to pamatujte), A sama zvládne odsvítit jedno představení, kdy byla posazena za pult, kterým se reflektrory ovládají - polilo ji horko, když viděla desítky čudlíků a knoflíků, ale nakonec to zvládla úspěšně a ráda by si to někdy zopakovala. Taky se naučila, že k divákům se nikdy nestojí zády a kdo bude dělat krávoviny na děkovačce tak... Tak to s tím bude špatný. Učí se stát zpříma a zaujmout pevný postoj ( což se ji vyplatí ve škole při zkoušení kdy se před tabulí nekymácí jako osika ve větru), umí si hrát se svou mimikou a taky hodně rozmlouvacích cvičení. V letošním roce se holčička stává nevěrnou manželkou, která si vymyslí kde co, jen aby manžel nepřišel na fakt, že milenec si zapomněl klobouk u nich v bytě i když nakonec - čí to je vlastně klobouk? Ano, bude to nesmírně obtížný případ - zvlášť až holčička dostane svůj kostým.

V přednesových částech holčička pracovala trochu víc vážně než ve skupinových představeních a tak si střihla jeden monolog Julie ( a říká Shakespearovu poezii nikdy více... Zapomenete jedno slovo a všechno je v háji zeleném neboťnevycházá rytmika a ty nervy si opakovat nemíní), zapolemizovala nad tím Jak odpustit žralokovi, který vám ukousl nohu a došla k názoru, že to ubohé zvíře za to vůbec nemůže. Taky se stala samotnou smrtí když zahrála Příběh tří bratří a vychutnávala si to jak se patří ( a diví se, že se v kompletně černém kostýmu neupekla neboť se hrálo uprostřed parného června). Taky bez přestání pracuje na své výslovnosti, o které hrdě prohlašuje, že se zlepšila raketovou rychlosí a dokáže se už sama hlídat jestli to bylo dobře nebo ne ( a někdy ji pěkně šibe když opakuje jedno slovo po padesáté a je to pořád zlé). S novou vyučující má každou hodinu jako jednu velkou jízdu kdy se téměř předhání v tom kdo bude mít praštěnější nápad a které se nebude bát jej realizovat ( a nakonec je to na holčičku, neboť ona na hodinu dochází, aby se učila, vyučující už to umí). A tak kromě textu zkouší tichou poštu pantomimou a z počátečního dojení krávy se vyvine prodávání zmrzliny. Se svou klučičí dvojkou se holčička královsky baví a vždycky najdou něco na čem se můžou velice dobře potlemit. Baví se i u zkoušek když musí předvádět jak moc se milují ( a jde jim to vážně dobře zvlášť všechna milostná slůvka - slovo miláček s intonací slova vole je vážně libovka)

Holčička též padá na kolena přede všemi, kteří herecké umění ovládají a zvláště před herci z našeho velkého divadla. Je radostí bez sebe když může jít na představení a dívat se jak hrají profesionálové a touží se jim alespoň trochu rovnat i když ví, že na tohle může jen pomýšlet neboť ji hodně předpokladů pro minimálně skvělou herečku chybí. Ale co se dá dělat? Holčička je taková jaké je a z toho trochu talentu, který dostala do vínku těží maximum a nejdůležitější přeci je jestli ji to baví! A to holčičku baví.

Ohledně divadla má spousty snů, ale pochybuje, že by se ji některé splnily. Ale i snít je krásná věc. A tak holčička především sní o tom, že nebudu muset nikdy divadlo opustit, protože to je nepředstavitelná věc. Holčička se taky moc těší na letošní divadelní festival už si brousí zuby na těchn několik dní, kdy bude město plné lidí, kteří jsou divadlu oddáni podobně jako ona a dobře ví, že v tuhle chvíli bude srdce města a její tlouct stejným rytmem.

Dovolila jsem si vypůjčit kousek textu z mojí milované divadelní hry.