18. Nepříteli vstříc

"Oficiálně prohlašuju, že můžeš jít." řekla Ginny trochu unaveně když se ji Hermina po sto padesáté zeptala jestli vypadá dost dobře.
"Stejně je hlavní hvězda dne Fleur tak co." zasmála se Miona a vyšla z místnosti.
"To jak pro koho." zasmála se Ginny a natáhla se pro hřeben.

"Dobře tetičko, to je skvělé." paní Weasleyová držela za loket postarší dámu. "A teď kdyby jste šla dolů a on se Vás někdo z chlapců ujme a dovede na vaše místo."
Tetička Muriel se zadívala na Hermionu, která právě opustila pokoj a slušně čekala než se dostane na schodiště. "A tohle je ta mudlovská holka?" zeptala se a upřeně se na ni zadívala. Než ji někdo stačil dát odpověď mlaskla a prohlásila, že stojí nakřivo a má vyzáblé kotníky. To už ji převzal pan Weasley a vedl dolů. Molly se na Hermionu trochu nešťastně podívala. "Nezlob se, Muriel je taková na všechny. Neber si to k srdci." požádala ji. "Nikdo ji tu vlastně nechtěl jenže... Má tu čelenku." protočila oči a pak se na Hermionu podívala. "Vypadáš báječně zlatíčko." pochválila její vzhled a šla si po svém.
Hermiona pomalu zamířili dolů, po cestě k altánu se shledala s Tonksovou a Lupinem. Ani jeden z nich se netvářil zrovna slavnostně, ale snažili se nedávat na sobě nic znát. Konečně uviděla Harryho s Ronem a zamířila k nim.

"Vypadáš báječně." zamrkal Ron užasle jako kdyby snad čekal, že se na obřad dostaví v teplácích, ve kterých před několika dny plela záhon.
Nemohla si odpustit poznámku o tetičce Muriel, ale i Ron ji ujistil, že je taková na všechny. "Mě zase stihla říct, že si mě málem spletla s Ginny. Prý mám dlouhé vlasy." povzdechl si a podíval se na Harryho. "Tobě taky řekla něco milého?"
"Ne, krom toho, že Weasleyovi se množí jak králíci." zamumlal Harry, který měl podobu jakéhosi chlapce z vesnice. Díky jeho rusým vlasům se dobře skryl v davu Weasleyových a nikdo se příliš nepídil potom jak a s kým je vlastně příbuzný. To už se k nim připojil i Fred s Georgem, kteří neskrývali své nadšení z vílích sestřenek Fleur a také rozčarování nad Muriel. V okamžiku kdy se stočila debata na strýčka Billiuse k ním přistoupil tmavovlasý zakaboněný mladík a strčil Ronovi pozvánku pod nos. Všichni se na něj podívali a přemýšleli s kým mají tu čest - vzhledem nezapadal ani mezi usměvavé rusovlasé Weasleyovi ani mezi okouzlující příbuzné Fleur.
"Viktore!" vyhrkla Hermiona a kabelka ji upadla na zem. Ozvala se poměrně hlasitá rána a Hermiona si jen představila jak se ji všechny věci, které tam měla přesypaly a poničily. Rychle se sehnula pro kabelku a pak se mu podívala se mu do tváře. "Co tu děláš?" zeptala se překvapeně a bedlivě si prohlížela. Vlastně se tolik nezměnil. Rozhodně zmužněl, jeho tvář nabrala plně dospělé rysy a pod dobře padnoucím společenským hábitem se skrývaly svaly. Dobře si pamatovala jaký to je pocit být těmi svalnatými pažemi objímána.
"Mě pózvala Fleur. Myslím, že to od ní je móc hézké." řekl a podíval se na ni. "Vypadáš móc skvěle, Hermi-ou-na." pochválil ji.
Usmála se, jednak nad jeho lichotkou a nad tím jak se stále nenaučil její jméno.
"Tak pojď." řekl nevtíravým tónem Harry. "Uvedu tě na místo." řekl a ukázal k altánu.

"Tys věděla, že ho Fleur pozvala?" zeptal se Ron jakmile byl Krum z dohledu.
"Ne, vůbec ne!" řekla stále lehce zardělá Hermiona. "Neměla jsem o tom ani ponětí. Je to pořádně překvapení."
Ron se jen zašklebil. Překvapení. Ale ne moc příjemné. "A to se Ti nezmínil, že přijde? Copak si nepíšete?" zeptal se nevinně.
"Ne..." zamyslela se. "My si vlastně už skoro vůbec nepíšeme. Přitom všem co se děje." pokrčila rameny. "Není na to čas."
"Ach tak." řekl Ron a v duchu přemýšlel co by Krum řekl, kdyby mu jednu natáhl.

"Víš co?" vyhrkl Ron když viděl jak se k ním blíží Krum. "Pojď si zatančit." řekl a popadl ji za zápěstí. Odvedl ji až k samému středu parketu a dali se do tance.
"Páni." zasmála se Hermiona. "Nevěděla jsem, že tanec je tvoje hobby. Když jsem měla naposledy možnost vidět tě tančit tak - no, netančil jsi."
"Jak to můžeš vědět, když jsi visela na Krumovi?" zeptal se Ron trochu štiplavě.
"Hele!" lehce ho drkla do ramene. "Jak ty můžeš vědět co já jsem dělala? Seděl jsi u stolu a tvářil se jako kakabus." oznámila mu. " A neříkej, že ne."
Rona napadlo, že to vlastně nebude tak špatné až odsud odejdou hledat viteály. Přinejmenším nebude mít na očích Kruma. "Bez komentáře." řekl s úšklebkem.
"Jak bez komentáře?" nedala si pokoj. "Mám pravdu a ty to dobře víš."
Ron si tiše pohvizdovala díval se do stropu.
Hermiona se zasmála. "Rone!" trochu mu stiskla rameno a přitáhla se blíž k němu. "Já na tebe mluvím!"
"Ó, promiň asi jsem si nějak nevšiml? A cože jsi říkala, že ty tvoje šaty jsou opravdu skvělé? Já si taky myslím, výborně ti padnou." usmál se a protočil ji.
Začervenala se. Ron, paličák Ron, který snad před půl rokem řekl, že tohle a tohle je nejhorší jenom proto, že se to líbí Hermioně a nebo si Hermiona myslí, že to by ta věc mohla být dobrá ji najednou lichotil.

"Rone?!" vyhrkla vyděšeně když svatební veselí narušil patron, který zvěstoval nesmírně nebezpečí a zkázu. Věděla, že Ron je někde poblíž od toho prvního tance se na dlouho neodloučili, společně proplouvali davem pozvaných tu a tam se s někým zastavili na kus řeči, dostali příležitost poblahopřát novomanželům a společně si připili šampaňského. Hermiona podvědomě tušila, že Ron se jí nevzdaluje teď ji ale zachvátila panika. Potřebovala, aby byl u ní, potřebovala se s ním dostat do bezpečí. Museli pryč!
Odezva byla okamžitá. "Hermiono!" zvolal a přitáhl ji do náruče. Hosté se přemisťovali, bleskově loučili a nikdo si nebyl jistý jestli to není naposled co vidí toho či onoho člověka. "Musíme najít Harryho!" křikl aniž by ji pustil a vyčaroval před nimi šťítové kouzlo, které je mělo chránit před případným nebezpečím. Hermioně se vrátila rozvaha a chladně pohlédla před sebe. Jelikož zástupy rusovlasých hostů povážlivě prořídly neměla zas takový problém Harryho objevit. Navíc se srdnatě vrhal směrem k Ginny. Na svatbu už dorazili nezvaní hosté a nechovali se zrovna podle etikety. Lupin se jim zdál být nápomocen a rozhodným gestem Harrymu znemožnil, aby se postavil před dívku. Hermiona na nic nečekala, jednou rukou se pevně držela Rona a druhou čapla Harryho. Nebyl čas na loučení, nebyl čas na přemýšlení. Oni musí pryč a jejím hlavním úkolem je chránit Harryho. Ostatní si musí poradit. Než se ji Harry stačil vytrhnout přemístili se pryč.

"Zatraceně!" ulevil si Ron a posadil se na rozvrzanou lavici. Nacházeli se na Grimmauldově náměstí. V tuto chvíli si byli celkem jistí, že tento dům jim skýtá tu nejlepší možnou ochranu a útočiště. "Nechápu jak nás ti smrtijedi mohli vyčmuchat v té kavárně. Uprostřed mudlovského Londýna." zavrtěl hlavou a dal si nohy na stůl.
Hermiona jeho gesto nijak nekomentovala a přehrabovala se ve své korálkové kabelce. Samozřejmě, že se ji všechny věci rozletěly na všechny možné strany kabelky. Viktor ji prostě překvapil v naprosto nemožnou chvíli a ona si teď bude muset věci vyndat a znovu zabalit. A zřejmě o mnoho lépe zabalit. "Budeme si muset dávat větší pozor." zamumlala a na stůl hodila několik knih.
"To si nedovedu představit. Už tak je té opatrnosti víc než dost."
"Ne to není!" vybuchla a další věci dopadly na stůl tak prudce, že Ron sundal nohy, aby o ně nepřišel. "Opatrnosti není nikdy dost, Moody měl pravdu! Musíme být ustavičně na pozoru! Teď je nemáme za zadkem učitele, Brumbála ani členy řádu! Teď nám nikdo nepomůže naopak jsou všichni proti nám! Co můžeme čekat? Ministerstvo padlo! Jestliže Brousek jakýmkoliv způsobem podporoval naše záměry tak nyní už nepodpoří ani ň! Nebyla to ani půl hodina co jsme opustili bezpečí Doupětě a už nám usilovali o život! Nemám ani ponětí jak nás odhalili a to je nejhoší! Co když už stojí před domem? Co když-"
Ron vyskočil na nohy. "Hermiono prosím!" zvedl hlas. "Uklidni se." vyzval ji.
Zírala na něj a hlasitě oddechovala. Ron chvíli očekával, že vybuchne stejně jako kdysi ve třetím ročníku když se Malfoy posmíval Hagridovi a vzpomněl si políček, který mu přiletěl. Nerad by schytal podobný nicméně měl špatné tušení, že se k něčemu podobnému schyluje.
Hermiona proti němu ale nevyrazila jak očekával jen pokorně sklopila zrak a sedla si. "Omlouvám se." řekla tichým hlasem. "Omlouvám se, Rone, tohle nebylo nic proti tobě. Nebylo to proti nikomu. Jen mám strach." přiznala se. "Bojím se všeho co může přijít, co můžeme potkat. Víme toho tak málo a nepřítel je tak strašlivý a je všude. Co jsem my proti němu?" podívala se na špinavou, zaprášenou podlahu a zavrtěla hlavou. "Věděla jsem, že to bude nebezpečné a nečeká nás relaxační zájezd. Ale nevěděla jsem, že toho bude tolik. A to za námi není ani jeden den. Jak zvládneme najít a zničit viteály když se neumíme ani schovat?"
Ron si vrazil ruce do kapes a rozpačitě bloudil pohledem po místnosti. Ač se jeho vztah s Hermionou obrátil k lepšímu a byli schopni spolu komunikovat i jinak než hádkou a popichováním stále mezi nimi byly jakési bariéry a málokdy jeden před druhým dávali průchod svým pocitům a obavám. Hermiona se mu teď zcela otevřela, nechávala ho nahlédnout do svého nitra. Těšilo jej to a děsilo zároveň. Obával se, že plácne něho hloupého a nemožného. Vlastně vůbec nevěděl co říct. V tomhle mu kniha do Freda a George nebyla nic platná. O utěšování v situacích kdy jde o život se tam nedočetl. "Taky mě to hodně překvapilo." řekl nakonec trošku ochraptěle. "Není to snadný, ale to jsem věděli snad už od prvního ročníku." ulevilo se mu když viděl, že Hermina nepláče. Naopak se na její tváře objevil náznak úsměvu. "Ale my to dokážeme Hermiono. Harry je... Prostě Harry. Já jsem taky já a ty jsi naprosto geniální a úžasná holka. S tvou hlavou a Harryho odolností to dokážeme."
"Nezapomínej na sebe." vyzvala ho a zase se postavila a pokračovala ve vybalování kabelky.
"Hm, copak já." ušklíbl se Ron.
"Bez tebe by to nešlo, Rone." usmála se vřele a zalovila v kabelce. "A sláva!" usmála se a hodila mu kartáček na zuby. "Myslím, že by ses zatím mohl mrknou po nějaké místnosti kde přespíme." navrhla mu a s jedním z kartáčků a malým ručníkem se vypravila za Harrym.
Ron ji s hřejivým pocitem v hrudi poslechl. Ona ho pochválila! Neviděla v něm jenom kamaráda dokonalého a slavného Harryho Pottera. Podle jejího názoru i on, Ron, přinášel do jejich trojlístku úspěchy a přispíval svými vědomostmi a uměním.

"Není to tu zrovna nejlepší..." zamumlala Hermiona když uléhala na pohovku, kterou pomocí kouzel očistila, "ale s tím si zítra nějak poradíme. Kluci, mám vážně hrozný pocit, že vy dva budete spát na zemi a já na pohovce." vzdychla si a rozpolceně poposedávala na měkkých polštářích s hedvábným čalouněním.
Harry už ležel zachumlaný do svého spacáku otočený zády a jenom cosi neurčitě zabručel.
"My to zvládneme. Zasloužíš si pohodlí." oznámil ji Ron.
Hermiona si zapínala spacák. "A vy snad ne? Dnes jste ušli stejný kus cesty jako já. Jste stejně unavení a prostě to není fér. Měla bych na té zemi ležet taky."
"Kuš pořád." zahuhlal Harry a zavrtěl se.
Hermiona jen stiskla rty a Ron na ni viděl, že stále vnitřně nesouhlasí. Pobaveně se zasmál a pomocí zatemňovače zhasl světlo. Pohovka tlumeně zasténala jak Hermiona hledala vhodnou a pohodlnou polohu pro spánek. Když si Ronovi oči přivykly šeru viděl jak jednu ruku vytáhla ze spacího pytle a spustila ji z pohovky dolů. Pohlédl na ni a viděl, že se dívá do stropu. Nepůsobila zrovna klidným dojmem usínajícího člověka. Polk a zvažoval své možnosti. Když ji vezme za ruku co se stane? Nic horšího než že mu ji vytrhne se nestane. V nejhorším se může vymluvit, že spal a ze sna šátral kolem sebe. Natáhl ruku a vzal Hermioninu drobnou dlaň do té své. Srdce se mu radostně rozbušilo když se její ruka nevytrhla naopak mu ji vděčně sevřela. Trochu se pootočila, aby mu viděla do tváře.
"Dobrou noc." zašeptal. Nepochyboval, že Harry už spí a nebo má dostatek taktu, aby ta slova přeslechl. "Ničeho se neboj. Zítra bude líp." řekl a jemně ji po ruce pohladil.
Pousmála se a její výraz nabral klidnějšího vzezření. "Děkuju." zašeptala a pomalu zavírala oči.

"Je to šílenost." zamumla Ron a pozoroval jak Hermiona zapáleně listuje jednou z mnoha knih, které si vzala na jejich výpravu. Už několik týdnů pobývali v bývalém štábu Fénixova řádu. Po návštěvě Remuse Lupina, která nedopadla zrovna nejlépe, tu atmosféra trochu zhoustla. Nejen kvůlu zprávám o registru čarodějů z mudlovských rodin, ale také díky informaci od Mundunguse. Rozjaření z faktu, že odhalili kdo byl tajemný R.A.B. a z rozkrytí příběhu mladého Blacka opadlo, když zjistili, že viteál který Regulus ukradl se nepodařilo zničit a ze všech lidí, kteří se jim mohli připlést do cesty a znesnadňovat jejích úkol se medailon s části duše lorda Voldemorta dostal do rukou Dolores Umbriedgové jejich někdejší nenáviděné profesorky. Na ministerstvu se teď těšila velké úctě, byla plně oddána nápadu vyhladit všechny křížence, čaroděje z mudlovských rodin. Plán byl jasný, ale šílený. Dostat se na ministerstvo a sebrat ten medailon. Následně ho zničit. Ale jak se dostat na ministerstvo kouzel? Jak se dostat na místo které pro Harryho, Rona a Hermionu bylo jedním z nejnebezpečnějších míst, která existovala? Před domem hlídkoval smrtijedi a oni si museli počínat s tou nejvyšší opatrností. Dosud si dost dobře nedovedli představit jak se dostat na ministertvo natož k samotné Dolores. Zavánělo to pokusem o sebevraždu.
"A máš lepší nápad?" zeptala se Hermiona. Už v tom nebyla útočnost jen jakási obvyklá slovní výměna.
"To nemám, ale nevím jak tobě, mě se zrovna na místo plné smrtijedů, podmáznutých úředníků a lidí ovládaných kletbou Imperius nechce." zafrkal Ron.
"Mně taky ne. Ale musíme dostat ten viteál."
"Je to chlapík rozdělit si duši na sedm dílu." poznamenal Ron s odporem. "Jednak je to pěkně nechutný, a potom je strašně pracný to ničit."
Hermiona zavrtěla hlavou. "O tom se nevtipkuje."
"Promiň." zívl Ron a naklonil se zpátky nad jejich výpisky, plánky a poznámky.
O několik chvil později se vrátil Harry a nenesl dobré zprávy. Když se Hermiona doslechla, že novým Bradavickým ředitelem se stal Snape jenom vztekle zavřískla a vyběhla z kuchyně. Jak jen mohla být tak krátkozraká a pustit z hlavy takovou důležitou věc?! V někdejší ložnici obývané Ronem a Harrym visel portrét Siriusova pradědečka. Muže, který byl kdysi bradavickým ředitelem a navlas stejný portrét visel i ředitelské pracovně v Bradavicích. On si mohl volně přecházet sem a tam a informovat obě strany o dění v místě svého momentální působiště. Jejich štěstím bylo, že tento pokoj dosud nenavštíli a nezdržovali se ani v jeho okolí a tak Nigelus možná vůbec netušil,že jsou v domě. Popadla obraz za rám a doufala, že jej matinka Blacková nezačarovala kouzlem trvalého přilnutí jak bylo jejím dobrým zvykem. Ulevilo se ji když portrét skouzl ze skoby ve zdi a ona se zase vydala dolů s těžkým rámem v náruči. Tohle bylo zvládnuto.
Teď už jenom uskutečnit, úspěšně uskutečnit výpravu na ministerstvo kouzel. Vzhůru do sídla nepřítele!