V rámci divadla jsem si zvykla, že poněkud něco selže je to lidský faktor - ať už mluvíme o zapomenutém textu či zajímavém přeřeku. Může se taky jednat o velmi hlasitý (a neidentifikovatelný) hluk ze zákulisí, který obvykle značí to, že v tamní tmě si někdo parádně nabil čenich. Občas se stane, že někdo chytá zajíce i na scéně, ale ty si musíte v rámci role udržet kamennou tvář přestože byste se nejradši váleli smíchy vedle něj. Stává se i to, že na jevišti chybí životně důležitá rekvizita, v pravou chvíli se neozve to, co má či někdo nevstoupí na scénu - to vše se týká NÁS, lidí. A člověk si postupně zvyká s tímto materiálem pracovat, náležitým způsobem reagovat a nenechat se vyvést z míry.
Při posledním představení to bylo jinak. Zradila nás technika. A na to nikdo připravený nebyl.
Začalo to tím, že se v půlce představení se od stropu beze slova odloupl kabel s žárovkou a až do konce se kýval našemu klavíristovi těsně nad prsty.
Druhý zvrat nastal ve chvíli, kdy si P., vyskočila na houpačku zavěšenou na tahu (pro ty, kteří netuší, co tah je se to pokusím vysvětlit tím, že tah je něco jako tyč, která se dá libovolně stahovat a vytahovat nad jevištěm a obvykle jsou na ní zavěšeny kulisy) a co se nestalo - tah jsme špatně vyvážili a houpačka i s P., se začala pomalu klesat k zemi. Díky bohu nehrozil úraz a publikum se tiše uchechtávalo. Snažili jsme se zmatku učinit přítrž a dostat P., zpátky nahoru, ale v nastalém zmatku jsme popadli lano tahu č.3 namísto dvojky a kostýmy, které visí na třetím tahu začali elegantně stoupat nahoru. To už se publikum nesnažilo svůj smích skrývat. P., jsme nakonec vytáhly, ale poněkud výš než je zvykem a tak když se dostala z houpačky dolů nedokázala se dostat zpátky - musel ji tam vysazovat obětavý kolega. To vše v rámci rolí.
Zpocení jsme z toho byli dost, ale ve chvíli, kdy jsme byli shromážděni k závěrečnému tanci jsme si říkali, že vše je za námi a uspěli jsme. Člověk se nemá radovat předčasně. Začala hrát hudba - asi po pěti vteřinách se zasekla. Zbledli jsme a snažili se učinit nápravu - ta se povedla, hudba se opět rozezněla, my se nacvičené choreografii vydali k jevišti - a hudba se zasekla. Diváci tleskali už jen proto, že jsme se nerozplakali a neutekli. Nevím jak se povedlo naší zvukové podpoře písničky opět rozchodit, ale bohužel s mírným posunem - zkrátka za klasických (bezchybných) podmínek všichni "dotančíme" na jeviště a na smluvený výraz, který se ozve v písni začíná naše choreografii. K našemu úděsu se onen smluvený výraz ozval, když na jevišti nebyla ani čtvrtina z nás. Nicméně jsme odtančili a publikum tleskalo - za poslední dobu to byla nejdelší děkovačka.
A tak mi to připomíná frázi ze hry, kterou momentálně zkoušíme - "Je dobře, že vás pálí otázka umění, neměli byste však podceňovat techniku!"