Bezesporu jsem velmi hrdá na to, že hraju divadlo. Ruku v ruce s tím ovšem jde fakt, že kromě pozvání na představení se snažím o svém čase stráveném v této budově příliš nemluvit. Proč? Záhy by totiž vzala za své image má, mých přátel i samotné kulturní instituce. Věřte, dějí se tam neskutečné věci.
Podle tónu hlasu, kterým na nás promluvil režisér, na poslední zkoušce jsme odhadli, že už to myslí opravdu vážně a neukonejšíme ho jeho oblíbeným alkoholickým nápojem. Přišel čas naplánovat si premiéry, soustředění, zkoušky a reprízy.
"Je fajn, že hrajeme i o víkendu, je to šance pro moje přátelé zdaleka." Zhodnotila jsem nové rozhodnutí. "Ale nemusíme hrát každý víkend."
Režisér dál listoval diářem.
"A všimli jste si," poznamenal náš všímavý kolega, "že v lednu máme celovíkendové soustředění a k tomu v sobotu večer hrajeme?"
Všechny nás ta zpráva nadzvedla. "Nebudeme schopni v neděli zkoušet! Takové práce! Takový zápřah!" skučeli jsme.
Režisér byl neoblomný. "Prostě se jednou a zcela výjimečně neztřískáte, jak zákon káže. A v neděli se zkoušet bude." Rozhodl pevně.
Zkoušky se rozjely naplno. Došla jsem k zajímavému poznání - zatímco v prvním a části druhého dějství prakticky nehybně stojím na scéně (ráda to přirovnávám k vidlím zapíchnutým do hnoje) v druhé polovině druhé dějství, dějství třetím a čtvrtém mluvím a mluvím a mluvím a pro změnu mluvím. Kvantum textu je úplně neskutečné.
Jak jsem tak nehybně stála na jevišti, jak moje role a káže a čekala, až skončí monolog jedné z mých kolegyň k uším mi dolehla slova, která dobře znám. Vždyť já v lehké obměně opakuju její repliky o několik stran později!
"Ty bestie!" zařvala jsem. "Tak od tebe je ta pitomá věta se zajícem, kterou si nemůžu pamatovat!"
Náš milovaný režisér má vůbec ve zvyku v neobvyklou a zcela nečekanou chvíli propadat výbuchům smíchu (někdy zoufalství) anebo zařvat nadšením - a to většinou ve chvíli, kdy vám stojí za zády.
"Jediné štěstí, že tu nikdo z nás nemá kardiostimulátor." Vydechla jsem poté, co režisér vyletěl z temného koutu hlediště s nadšeným "To je přesně ono!"
Je také zajímavé, že čím déle se zkouší tím více se zhoršuje náš slovník. A netýká se to jen drobných zamotání se do toho, co vlastně naše postava říká, vtipných přeřeků a totální slovní slitiny, co se nám vyřine z úst. Dotýká se to také slov sprostých. Je s podivem, že se nikdo z nás nečervená, přestože nadáváme jak ožralí zedníci, kteří nedostali výplatu.
Ale nebojte se ničeho. Divadlo je nádherné místo plné milých a talentovaných lidí. Jen se ta genialita musí podepsat i jinde…