Jednoletky

Poslední říjnový víkend pro mě měl slavnostní nádech - a opravdu to nebylo proto, že jsem musela na celý den do školy.

Mé dready totiž oslavily rok své existence. Přesně před rokem mi Máňa položila ruce na ramena a vesele prohlásila, že tu máme novou dredatou slečnu. Přesně před rokem se můj sen stal realitou a když jsem se podívala do zrcadla opravdu jsem viděla sebe.

Nemusíte si dělat starosti o mé duševní zdraví, žádnou oslavu jsem vlasům nepořádala, byl to spíš můj vnitřní pocit naplněnosti a spokojenosti a také duševní rekapitulace.

Co můžu říct po roce a dready?

Je to život zábavný i strastiplný. Mnohdy mi den zpříjemní naprosto neznámý člověk, který ke mně přistoupí a účes mi pochválí a zase pokračuje ve své cestě. Dostalo se mi několika poklon od lidí známých, kterým se prý dready normálně nelíbí, ale mě moc sluší.

Mám i veselý zážitek s paní ve věku mé maminky, která ke mně s omluvou za vyrušení přistoupila a optala se mě, kdo mi dělá dready, jelikož její syn má taky dready, ale zdaleka ne tak hezké jako já a pověřil ji sehnáním šikovného človíčka, který by roští na jeho hlavě zkultivoval.

Líbí se mi potkávat další dreadaře a pousmát se na sebe - někdy se i pozdravit, přestože jsme jeden druhého nikdy neviděli.

Jak je známo, každá mince má dvě strany a proto nemám ve spojitosti se svým medúzovitým vzhledem jen příjemné zážitky. Někteří lidé ke mně přistupují značně štítivě, odmítají si přisednout v hromadných dopravních prostředcích a nejednou jsem si vyslechla nelichotivý komentář - v takových chvílích se probouzí má pomstychtivá stránka, a když mě někdo počastuje poznámkou o špíně, breberkách v hlavě a podobně, ráda projdu kolem za úporného drbání hlavy a pronesení poznámky, že blechy jsou opravdu zlo.

Ano, do jisté míry jsou dready stigma. Musíte se vyrovnat s tím, že v každém druhém obchodě se vám na paty pověsí security a prodavačky se zrovna nepřetrhnou, aby vám pomohly. Musíte přijmout i to, že vás třeba nevezmou na brigádu (byť to vnitřně nechápete, protože jste nežádaly o práci na recepci hotelu Hilton). Musíte se smířit s tím, že dready nejsou brány jako součást slušného a spořádaného životního stylu - někdy se tomu smějete, jindy vám to je jedno a občas to zamrzí.

Kdybych se snad měla vrátit v čase zpátky a znovu se postavit před rozhodnutí nechat si dready… Volila bych stejně. Je to součást mě samotné, část mé identity. Nikdy jsem se necítila lépe a více sama sebou. A nakonec mi je úplně jedno, jak se na to dívá nebo nedívá okolí - svou radost a spokojenost z toho, že mám dready si vzít nenechám. Ani po roce.