Rok, co rok si říkám; proč já to vlastně dělám? Abych byla upřímná ve své podstatě jsem líný člověk, můj nejoblíbenější sport je gaučing. Na děti je nejhezčí pohled zdálky, popřípadě, když spí. Nemám ráda stres a nečekané situace, na které se nemohu předem připravovat a které musím řešit v řádu vteřin. A přesto jezdím už několik let jako oddílová vedoucí na letní tábor.
Jak prohlásil kolega vedoucí po cestě od vlaku "Pochybuj, ale nevěř" (čímž myslel důvěřuj, ale prověřuj) a jsme zase zpátky ve známém prostředí a známém kolotoči, co umí pořádně překvapit... James Bond 2015 je tady a my s ním v plné síle!
Den první
Tábor se zaplní stovkou nadšených a ukřičených ratolestí a já mám tu čest se svými čtrnáctidenními svěřenci. Rychle zjišťuji, že puberta je mezi námi a člověk si musí dávat pozor na to, co říká, neboť každé druhé slovo se může setkat se salvou smíchu. Procházíme okolí tábora, táborový řád a rychle se seznamujeme - ostatně s většinou se nevidím poprvé.
Den druhý
Zahajujeme lakrosem a úrazem. Chvíli po začátku hry s sebou šlehne o zem jedna z dívek a je z toho ošklivý výron kotníku. Není nad to hned první den nosit dítě na zádech, v náručí a na "stoličce" a očekávat příjezd berlí. Zdravotnice pro nás měla jen slova chvály.
Večer přebíráme službu a já jsem vedoucí dne, což je můj nejméně oblíbený den na táboře. Tím méně, že se večer koná táborák, který mám kompletně na starosti. Aby mého nadšení nebylo málo, tento rok inovujeme stezku odvahy, všechny oddíly ji absolvují tento večer a všichni vedoucí ji realizují a proto s těmi dětskými davy zůstávám u ohně sama. Nadšením skáču dva metry do vzduchu.
Den třetí
Služba. Práce máme požehnaně, ale na druhou stranu to zvládáme lépe, než bych čekala.
Den čtvrtý
Službu máme z krku a po sprše záříme čistotou.
Odpoledne máme společný program s nejstarším oddílem, děti plní různé úkoly (či krávoviny, abychom se také měli čemu smát) a my kontrolujeme jejich provedení. K nejpovedenějším počítám pantomimickou scénku spravování toalety, které předcházela dětská hláška "Jeden je hajzl a zbytek dělá nářadí". Zároveň svědčíme politické diskuzi na téma Výhody a nevýhody suchých záchodů na našem táboře a poslechneme si i několik vtipů. Slzy smíchu mám v očích ještě teď.
Den pátý
Věnujeme se tábornickým dovednostem, o kterých děti vytrvale tvrdí, že je zvládají na výbornou. O tom se přesvědčíme při testování GPS a map, kdy nás polovinu oddílu neomylně vede na opačnou stranu, než na jaké se nachází cíl.
Odpoledne si beru na starosti zdravovědu, kde záhy zjistím, že než být oživována od některého ze svých dětí, tak radši hrdinně skonám.
Den šestý a sedmý
Vyrážíme na akci zvanou víkendofka (byť se dnes už nekoná o víkendu), tedy dvoudenní výlet s vaším oddílem. Je to povedená akce, kde nejkladněji hodnotím večerní posezení u ohýnku (oddíláčku) a několika hodinové zpívání country hitů a také Tomáše Kluse. Vrním blahem!
Ráno budíme oddíl s neveselými zprávami, v noci jsme se stali terčem biologického útoku a téměř celý oddíl tak přišel o zrak. Zůstalo jen několik vidoucích, kteří je mají na starosti a pokud chtějí přežít musí všichni spolupracovat. Bez výhrad. A tak děti zjistí, jaké to je přeskládat poslepu dřevo, sbalit si, seřadit se podle výšky či barvy vlasů, anebo si uvařit oběd. Hra zapůsobila více a lépe, než jsme čekali.
Zároveň jsme během víkendofky naučili děti výborné pokřiky. Ve chvíli, kdy se jich zeptáme "Jak se máte?" Odpovídají "Jako na zámku veliteli, kéž by to trvalo věčně!" a potom je tu možnost otázky "Jak se vám líbí výcvik?" A na to děti reagují slovy "Je to lepší, než dovolená!" A nemilujte pak práci vedoucího.
Den osmý
Je tak trochu administrativní, neboť se řeší tak zvaná SAMOVLÁDA, tedy den, kdy si děti vládnou sami. Nejstarší oddíl má na tento den svůj program a proto vedení celého tábora a mladších oddílu a také kuchyně leží na bedrech mých svěřenců. Mám z toho dost stažený žaludek…
Den devátý
Tedy samovládní často označuji jako svůj nejoblíbenější. Celý ho totiž prospím a mám svatý pokoj.
Až večer, kdy je samovláda ukončena a oddíl se mi slavnostně navrací (v očích mám slzy lítosti) se dozvídám, jak probíhala. Zvládli to na výbornou, drahoušci! Tedy až na to, že oběd se podával o pár hodin později a k snídani ohřáli šťávu namísto čaje. A jsem moc ráda, že uznají, že být vedoucím není taková legrace a leháro, jak se zdá!
Noc je opravdu akční, konají se hned dva přepady. Do obou se zapojím a odnesu to hned několika zhmožděninami, strženým nehtem a škrábanci. Jooo, s přepadníky není žádná legrace. A s dýmovnicí, co vám vletí skoro až do stanu taky ne.
Den desátý
Pojmeme jako velkou prověrku tábornických znalostí a děti si vedou bravurně. Odpoledne hrajeme hru, která pohladí dětskou psychiku a nese název Atomový kryt. Zavřeme je v polorozpadlé kapličce a chrlíme na ně jeden úkol za druhým; spolupráce a rozhodování je čistě na nich, komunikujeme s nimi pouze skrz vysílačku a to je v roli robota. S ničím jim nepomůžeme, nic neulehčíme. Následná reflexe je opravdu zajímavá a plodná.
V podvečer vypuká zmatek; bojovka je tady!
Míříme do základny v lese, jejíž polohu určili sami děti. Je to opravdu výhodné místo, které znemožňuje nepřátelům se k nám dostat; z jedné strany les, z druhé bažina a potom rozlezlá louka, kde je jednak ohradník a dobytek a potom tam každého vidíte zdaleka. Začala jsem stavět opevnění a jednoho silného, zkušeného kluka jsem poslala na výzvědy a pro další rozkazy. Za pár desítek minut se vrátil do základny a oznámil mi, že v lese (jen pár desítek metrů od našeho tábořiště) potkal krávu. Pozvedla jsem obočí. "Prosím tě, zamysli se, jak mluvíš o svých kamarádech." Vypeskovala jsem a věnovala jsem se stromku, který rostl značně nevhodně na místě, kde jsem chtěla spát.
"Ale né!" protočil oči. "Já fakt potkal krávu jako krávu!"
V tu chvíli jsem značně znejistěla a přemýšlela, jak je vhodné, aby se kolem čtrnácti nezletilých volně prohánělo stádo dobytka. Nelenila jsem a volala svému otci-zemědělci, co mám dělat, když takhle bezprizorně potkám krávu. Smál se mi hodně.
Den jedenáctý
Bojovka pokračuje, spánku velký nedostatek ještě ve tři hodiny ráno plním s dětmi zadané úkoly. Den plyne rychle, dostáváme na frak psychicky i fyzicky.
Největšími zkouškami projdu během odpoledne a večera. První zkouškou je to, že doprovázím děti do tábora a v rámci jednoho úkolu mám vylézt na žebřík a něco shodit dolů. Jakožto vedoucí nejstaršího oddílu, který se bojovky účastní lezu opravdu vysoko - na předposlední stupínek rozloženého kovového žebříku a nezbývá mi nic jiného než se mazlit s kmenem stromu. Výšky mi nevadí, ale tohle bylo dost i na mě. Ale zvládla jsem to!
Další zkouškou mé odolnosti je večerní informace, že se zbylé oddíly tábořící na opačné straně lese evakuují. V první chvíli mě tato informace nerozhodila a nadále jsem pospávala v naší základně po boku B., která měla od prvního dne berle. Vzápětí mi začalo šrotovat, proč se tak náhle oddíly stěhují a proč se to netýká i nás, když to je bojovává akce. A proč?! Po lese běhá postřelený kanec! Málem jsem vyletěla z kůže, srdce mi bušilo, praskání větviček, které jsem doposud brala za přirozený zvukový projev lesa mě děsilo k smrti a jak psychika pracovalo zdálo se, že praskání sílí a slyším funění, ne-li chrochtání. Potila jsem se a uvažovala, co budu dělat! Věřila jsem, že nám primárně bezpečí nehrozí, že by mi už někdo dal vědět, ať zmizím, ale když se člověk bojí… Znáte to! B., jsem nic říkat nechtěla, aby se nebála, ale věděla jsem, že se s ní nikam nehnu a neuteču. Plány, co mi defilovaly v hlavě byly opravdu šílené a nepublikovatelné. Když se objevil můj oddíl spadl mi ze srdce obrovský kámen a moc ráda jsem šla na půlnoční hru do tábora!
Vstávání ve čtyři hodiny ráno, abych našla snídani bylo také výživné (zvlášť když jsem usnula cca půl hodiny předtím), ale ustála jsem to.
Den dvanáctý
Opět se nese ve znamení služby, ovšem vedoucího dne dělá parťák a já relaxuji! Víceméně.
Večer se koná druhý táborák, který už má nádech nostalgie. Přijde mi to jako pár hodin, kdy se konal ten první a já byla vedoucí dne. Je možné, že to bylo před čtrnácti dny?!
Den třináctý
Oddechový, legrační a uvolněný. Vedeme s dětmi diskuze na téma tábora a jeho průběhu, snažíme se obohatit jeden druhého. S reflexí na mou osobu mě až dojmou, hajzlíci.
Odpoledne se koná pouť, kdy se děti nezřízeně cpou sladkostmi, uši nám rvou pohádkové hity a vůbec panuje přeslazená atmosféra. Večer se koná diskotéka, kde se navzdory očekávání s vedoucími vyřádíme a pobavíme, předvádíme kreativní taneční postupy a věřte, že i koště je dobrý tanečník!
Půlnoční nástup je dojemný tak jako každý rok a nejedno oko se zamlží a zaslzí. Moje milované dětičky obsadily v celotáborové hře stříbrnou pozici a já jsem na ně hrdá!
Den čtrnáctý
Hurá domů, hurá! Ale předtím musíme zabalit, uklidit stany a celé okolí tábora, vrátit dětem všechny poztrácené věci, všechny dokumenty…! Je to proces náročný, protože nikomu se nechce nic a zároveň se musí všechno. Ale poradíme si i s tímto a tábor předáváme v takřka vzorném stavu. A teď už hurá na nádraží a hurá za rodiči!
A tak se překlenul další ročník. Přestože jsem dětem neřekla jinak než haranti a nejednoho vedoucího už bych vzala ešusem po hlavě, teď sedím doma, dívám se z okna a stýská se mi. Stýská se mi po té totální aktivitě, kdy jsem neměla stání a téměř jsem si nestíhala dojít na záchod. Chybí to věčné špičkování mezi vedoucími a naše interní vtípky. Nakonec mi chybí i ty děti, věčné vymýšlení programu a improvizování, když něco nevyšlo tak, jak mělo! Postrádám i jejich věčné remcání a pubertální výlevy.
Okolí dost možná vrtí hlavou a nerozumí tomu, proč se každoročně přihlásím do vyčerpávající táborového režimu. Dost možná se nechápu i já sama; ale nemůžu bez toho být. Vidím v tom smysl a to, že něco hodnotného dělám pro druhé. Přestože se vracím vyčerpaná a se spánkovým deficitem, štípanci, boulemi a vším možný, přijíždím šťastná.
Proto pamatujte táborové heslo; zážitky nemusí být krásné, hlavně když jsou intenzivní!
