Kromě zápisu do Hvězdného deníku přináším informaci o své nepřítomnosti ;) Stejně jako v předchozích letech odjíždím na tábor v roli táborové vedoucí a jsem sama zvědavá, jak se s letošním ročníkem poperu ;) Držte mi palce a přejte mnoho sil!
Na dobu nepřítomnosti jsem přednastavila několik článků, užijte si je ve zdraví a komentujte! :)
Čas je neúprosný a tak se před několika měsíci stalo, že můj milovaný pes odešel na věčnost. Zůstalo mi po něm prázdné místo, nostalgie a taky chuchvalce chlupů, které na mě i přes pravidelný a důkladný úklid stále vyskakují. Přítomnost čtyřnohého přítele mi chybí a chybí mi také pravidelné venčení, kdy jsem se procházela parky, kolem řeky, lesem. Přemýšlela jsem, co s tím udělat a na mysl mi přišel místní útulek, který vítá dobrovolné venčitele, kteří tamní svěřence vyvedou z kotců a dopřejí jim procházku.
Po dlouhém odkládání a přípravě jsem s kamarádkou vyrazila směr útulek. Adrenalin to byl dvojnásobný, jelikož jsme tam jely na kole a já na kole neseděla několik let; sice je to dovednost, která se nezapomíná, ale v prvních úsecích cesty jsem se v sedle opravdu necítila jistě. Žádná katastrofa nás nepotkala a brzy jsme zvonily v útulku.
Zaměstnanci útulku si zapsali moje údaje, vybavili mě instrukcemi ohledně bezpečnosti a chování, podepsala jsem několik papírů a byla jsem připravena převzít psa. "Co zmůžete, slečno?" zeptal se svalnatý zřízenec útulku.
Pokrčila jsem rameny, nechtěla jsem si schopnosti přidávat ani ubírat. "Největší psi, se kterými mám zkušenost jsou němečtí boxeři a zlatý retrívr."Řekla jsem popravdě a čekala, jak se s tou informací popere.
Zřízenec se podíval na svou kolegyni, která už měla připravené vodítko (které se svou silou blížilo k lanu) a ta jen lhostejně odvětila "Dáme Nikitu." A zmizela v budově, kde jsou všechny kotce. Psi spustili náramně hlasitou symfonii a my čekaly. V duchu jsem si říkala, že dostaneme roztomilého voříška, vždyť co by si troufli svěřit dvěma holkám, které tam přijely poprvé. Záhy se dveře od kotců otevřely a stál v nich pitbull. Kamarádka se začala smát (dobře jsem v tom slyšela podtón hysterie) a já měla chuť se pokřižovat. Díky kovovému náhubku, který psi na venčení dostávají, mi v mysli proběhl předobraz Hanibala Lectera a přemýšlela jsem, co se dělá s takovým pitbullem, který mě nebude chtít poslouchat.
Kamarádka mi ochotně ponechala prostor pro to, abych si psa převzala já a vyrazily jsme do terénu. Prvních pár metrů jsem se proběhla, protože Nikita byla opravdu nadšená z toho, že se dostala na vzduch a s čenichem zabořeným to trávy mě táhla kupředu. Páru opravdu měla. Když překonala prvotní radost z relativně volného pohybu, otočila se na mě a rozběhla se mi naproti; což mě trochu vylekalo, ale šok se okamžitě přeměnil v radost a bezbřehou lásku. Nikita se totiž chtěla mazlit - a věřte, že zdaleka ne všichni psi jsou nakloněni nějakému laskání a tím méně jsem to čekala od pitbulla jehož pověst nesymbolizuje mazlivého medvídka. Nikita se kolem mě ovíjela, jako kdyby byla spíš kočkou a o nějaké procházení nejevila zájem, jen ať ji škrábu a hladím. Zároveň mě fascinovala, jak si dává pozor, aby mě neuhodila košíkem, co měla připnutý; nevím, jaké máte zážitky, ale když vás pes praští košíkem, vážně to bolí, mnohdy bych snad dala přednost kousnutí před úderem košem přes holeň. Nikita opatrně skláněla hlavu a dávala si na to dobrý pozor, takže jsem byla unešená i její inteligencí.
Procházka byla příjemná, slunce svítilo na cestu, vesele jsme se bavily, Nikita svižně vyklusávala kousek před námi, jak dovolovalo vodítko. V tom se na protější straně cesty objevil pes; jeho majitelky se zastavily, psa připnuli na vodítko a obě jej pevně drželi s poněkud vyděšenými výrazy. To jsem se začala znovu potit a Nikitu jsem stáhla k sobě. "Budeš hodná holka. Jdeme." Napůl jsem jí přikázala a napůl prosila, protože jsem věděla, že pokud se rozhodne na druhého psa vrhnout, budu mít opravdu co dělat, abych ji udržela na uzdě. Jaké bylo moje překvapení, když na mě Nikita upřela svoje velké oči a prošly jsme bez nejmenších obtíží! Ani se na psa nepodívala natož, aby projevila krvelačnou touhu, vůbec jsem nemusela vodítko pevněji sevřít nebo ji přitáhnout.
Přidělený čas na venčení uběhl až příliš rychle. Vracela jsem ji s těžkým srdcem a dívala se za ní, dokud nezmizela v budově. Každý den na ni myslím, čtu si internetové diskuze a ráda bych navštívila knihovnu za účelem půjčení odborné literatury o této rase.
Kdo ví, jak náš příběh dopadne… Ale sympatie na první pohled rozhodně nepopřeme!