Divadlo je místem mnoha nečekaných událostí. Kupříkladu nedávno jsem přišla na svou vlastní zkoušku, o které jsem záhy zjistila, že se nekoná, ale než jsem stačila vyklidit prostor, přiřítil se ke mně režisér s poněkud zoufalým výrazem ve tváři a poprosil mě o pomoc při večerním představení. Neměla jsem nic lepšího na práci a tak jsem souhlasila.
Můj úkol byl jednoduchý - měla jsem vylézt na plošinu (nebo spíše ochoz), který se táhne nad celým jevištěm (očím diváků samozřejmě neviditelný) a po dobu celého představení sypat drobné bílé kvítky, které doplňují atmosféru na jevišti. Před začátkem jsem se tedy vyškrábala na plošinu, zavřela jsem za sebou poklop, aby mě nepotkal pád na ústa a pustila jsem se do práce. Nezdálo se mi to jako nic těžkého, ale řeknu vám po půl hodině přecházení po úzké plošině, několik metrů nad zemí, kde se snažíte zůstat v naprosté tichosti (tedy nevrzat, neupadnout, nekašlat, nesmrkat, nekýchat a podobné běžné úkony) a rozhazovat a rozfoukávat kvítka není zase taková legrace. Zvlášť v horku, které ten den panovalo! Viděla jsem, jak se přátelé-herci pode mnou potí a v zákulisí nakrátko shazují těžké kabáty a vykasávají dlouhé sukně a ovívají se navzájem. O několik metrů nad nimi jsem se potila já a dostávala jsem pořádné točení hlavy.
O přestávce jsem slétla po žebříku dolů a zavítala jsem do hereckého zázemí, kde všichni stírali pot a sbírali síly. "Bože, Rogue, ani si nechci představovat, jaké vedro musí být tobě nahoře, když já tam umírám!" politoval mě jeden z kamarádů.
"To si nepřej vědět. Na druhou půlku jdu do spodního prádla." Oklepala jsem se, což nečekaně zvedlo K., který mi měl jít na druhou půlku pomoct, protože květy se měly sypat v ještě větším množství a také hlavního představitele, který se začal těšit, až se vrátí na jeviště a bude korzovat po scéně se zakloněnou hlavou a pochvalovat si krásu koruny stromů.
"Připadám si tam, jak když sypu slepicím… Chodím tam a zpátky a házím. Každopádně vám všem děkuju za saunu zdarma." Pobavila jsem ještě společnost a plazila jsem se zpátky. Horko se během přestávky ještě znásobilo a tak jsem si ulevila alespoň tím, že jsem si vyhrnula tílko a koukalo mi břicho. Nejeden z herců stál v zákulisí s úšklebkem a zíral nahoru. Škleby jsem jim oplácela a trefovala je kvítky.
Po skončení představení a odchodu diváků jsem pomáhala s úklidem na jevišti. Sbírali jsme stovky kvítků, které jsem v průběhu naházela dolů, uklízeli jsme kostýmy, odnášeli jsme kufry. Nechyběli výkřiky zlosti i bolesti a potili jsme se jako dveře od chlíva.
"A víte co je největší ironie?" vydechla jsem po zvlášť namáhavém výkonu, nošení praktikáblů. "Že tu makám jak barevná a ani v tom nehraju!" Ale co by člověk neudělal pro milované místo a milované osoby…