Své dready a život s nimi jsem tu probrala poměrně důkladně. A myslím, že se k tomu v budoucnu vrátím. Nicméně mě potkala nadmíru zajímavá událost, která mě dost obohatila - sraz dredařů.
Akce vznikla na popud jedné akční slečny, která má shodou okolní pletla a nyní opravuje dready a proto se mi pozvánka dostala do rukou ještě horká. Neváhala jsem ani minutu - strávit víkend s lidmi, kteří budou naladěni na stejné vlně bylo neodolatelné pozvání!
Když se ohlédnu zpátky, musím se zasmát. Aniž bych nijak extra přemýšlela, ráno jsem si oblékla své oblíbené kousky - turecké kalhoty a tílko s volnějším trikem na jedno rameno. Když tak vyrazím do "běžného provozu" lidé se po mě otáčí a vím, že se mému modelu podivují. Když jsem vystoupila v tábořišti, kde se sraz konal rázem ke mně naklusala skupinka prakticky identicky oblečených lidí. Víme, co je slušivé a zároveň pohodlné. A moje nadšení se jen znásobilo tím, že jsme tam všichni pobíhali bosky.
Ráda bych vám vypisovala, jak to byl skvělý den, ale obávám se, že do řádků neumím přenést onu úžasně pohodovou a poklidně dynamickou atmosféru, která tam panovala. Vše bylo organizované, ale zároveň úžasně plynulé a každý si vlastně dělal, co chtěl. Polehávali jsme po trávníků, vyměňovali si své dojmy a zkušenosti nejen ohledně dreadů, vyprávěli si o svých životech a zážitcích.
Měla jsem možnost zkusit si slackline, po čemž už velmi dlouho toužím. To bylo opravdu záživné - od jednoho sympaťáka jsem dostala krátkou instruktáž, jak si počínat, ale přesto jsem byla velmi nejistá.
"Hm, mohla bych se tě jako přidržet?" zeptala jsem se nesměle svého rádce. Ten se smíchem souhlasil. S vytřeštěnýma očima a hlubokým soustředěním jsem se vyhoupla nahoru, křečovitě jsem svírala jeho rameno a kymácela jsem se jako osika. I přes všechnu oporu a svou křečovitou snahu jsme prakticky stejně rychle letěla k zemi. Ale nevzdávala jsem se zkoušela jsem to znovu a znovu.
"Vidíš, jak ti to jde." Pochválil mě můj učitel a trpělivě stál vedle mě a nechával mě, abych se ho držela. "Teď už jen získat jistotu a balanc." A aniž by cokoliv naznačil ustoupil z mého dosahu takže naráz jsem se ocitla na vratké pozici dokonale nezajištěná a odkázaná jen na sebe a svůj balanc. Zařvala jsem jako píchlá svině, začala mávat rukama jako větrný mlýn, předvedla jsem jakousi postiženou holubičku, pak jsem se na zlomek sekundy vyrovnala a pak už jsem elegantním obloukem padala dolů.
"Až budu zítra brečet, proč mě všechno bolí, připomeň mi tohle mé snažení na slackline." Požádala jsem jednu ze svých nových kamarádek asi po hodině snažení. Můj rekord na slackline? Šest vteřin!
Večer poklidně ubíhal u kytary, zpěvu a ohýnku. Nechybělo grilování - bohužel na jeden plátek jsme dokonale zapomněli a stvořili jsme tak dost kvalitní uhlí, které propálilo díru do plastového tácku, na který bylo vytaženo.
Noc byla chladná a deštivá, ale přečkali jsme ji všichni a ráno jsme se opět sešli u plamenů, na kterých už se grilovala cibule a žampiony, které co chvíli padaly do ohně. Nakonec jsme se ale shodli, že popel je slaný a zdravý a ničemu to vadit nebude.
Při odchodu jsem se kroutila jako žížala a funěla nad tím, jak mě všechno bolí. M., jen znalecky pokývala hlavou a se zdviženým prstem mi připomněla slackline.
Kdo by si myslel, že odjezdem z tábořiště celý sraz končí je na omylu! Do vlaku jsem nasedala s dvojící dredatých týpků, kteří cestovali ještě dál než já. Jízdu vlakem jsme si užívali, dívali jsme se z okýnka a připomínali si veselé zážitky uplynulého dne. V Pardubicích, kde nás čekal přestup vyrazil Fenek hbitě do trafiky a přinesl mi pivo a loupák - to aby mě cesta příliš nevysílila. Musela jsem se hrozně smát a ještě více jsem se smála tomu, jak na nás kolemjdoucí lidé pohoršeně koukají.
Další stanice byla ve znamení loučení. A já domů odcházela s nadmíru pozitivními pocity - doufám, že to nebyl náš poslední sraz a sejdeme se znovu!
