Je o mě všeobecně známo, že se s chutí pouštím do akcí všemožného druhu. Někdy si říkám, že čím šílenější, tím lepší. Naše umělecká škola, pod kterou spadá i moje milované divadlo měla den otevřených dveří pro veřejnost. Program byl pestrý a bylo třeba průvodců, kteří návštěvníky usměrní a pobaví. My, jakožto studenti dramatického oboru jsme tedy byli požádání, abychom se převlékli za mimy a těchto rolí se ujali.
S týdenním předstihem probíhal v divadle výběr kostýmů pro tuto příležitost. "Zkus si tyto kalhoty, ty měla Breberka před rokem taky na mima." Podal mi náš režisér kostkované kalhoty.
Vykulila jsem oči. Breberka je totiž známá svou neuvěřitelně útlou postavou (navzdory tomu, že se neustále cpe. Máme reálné podezření, že má tasemnici jakožto domácího mazlíčka). "To nemyslíš vážně." Svírala jsem oděv ruce. "Pokud to Brebera neměla asi tak dvacetkrát omotané kolem sebe je vyloučené, abych se do toho oblékla já."
"Bylo ji to normálně." Odbyl mě režisér a naznačil, že si mám s převlékáním pospíšit.
"Vždyť její obě nohy jsou jak moje jedna a ještě by zbylo!" zavrčela jsem, ale soukala jsem se do kalhot. Záhy tak vznikla záhada, neboť kalhoty mi padly jako ulité. A Brebeře taktéž. A tomu se říká chyba v Matrixu.
V den D jsme byli nastoupení před divadlem. Všechno šlo jako na drátkách - převlékli jsme se, začali jsme se líčit. Základem byl bílý obličej.
"Nešetři na sobě, vypadáš jak mrtvola, pořádně bílou!" peskoval mě režisér a vytáhl další krabičku. "Tady je ten krém na boty, namalujte si oči!"žertoval nejapně. "A holky vytáhněte rtěnky a dneska s nimi nešetřete." Jeden z mimů si vzal jeho slova k srdci tak důkladně, že ve výsledku vypadal, jako když se líbal s vysavačem. A mimo jiné jsme zjistili, že se nemůžeme smát tak, abychom odhalili zuby neboť v kontrastu s bíle natřeným obličejem působí zoufale a nechutně zažloutle.
"Můžete mi někdo zapnout to fiží, pořád se mi to plete do dreadů!" vykřikla jsem zoufale. Jedna z kamarádek se mě ujala.
"Podrž si vlasy nahoře, ať to jde líp." Požádala mě a já si zvedla dready nahoru. Režisér se plížil kolem. "To je super, mohla bys to tak mít?!" zvolal a díval se na moje trčící dready. Pokrčila jsem rameny. "Klidně. Chceš, abych si udělala palmičku?" zeptala jsem se a on přikyvoval jako pejsek na palubní desce.
Vlasy jsem se svázala a pohlédla jsem do zrcadla. "A ode dneška mi můžete důvěrně říkat ananas."