Nebudu zastírat (a v tomto ohledu jsem tak nikdy nečinila) Liberec a jeho univerzita pro mě byl nenáviděnou destinací, do které jsem se dostala v podstatě řadou nešťastných omylů. Ač jsem byla umíněná vydržet tam alespoň přes zimní semestr, události dostaly takový spád, že jsem odmítla i těch několik měsíců, co mi zbývalo do konce a rozhodla jsem se sbalit svých pět švestek a otočit se k tomuto kraji zády. Abych neodjížděla jen jako uzlíček nervů rozhodla jsem si svůj poslední týden na kolejích užít, jak se patří.
V pondělí jsem šla ještě do školy na svou oblíbenou přednášku - věřte, že dějiny pravěku jsem měla opravdu ráda včetně přednášejícího. Byl to milý chlapík, který svému oboru rozuměl a dokázal podat poutavé informace a na dotazy reagoval vstřícně a vždy se snažil ukojit naši zvědavost.
V úterý jsem udělala řádný nákup a program na večer byl jasný - vysokoškolská párty! Každý pořádný vysokoškolák přeci musí navštívit nějakou tu pařbu (a ty jsou v kolejních podmínkách vskutku legendární!). Abych si tedy tuto pomyslnou povinnost mohla odškrtnout před útěkem ze školy, vydala jsem se svou spřízněnou duší do harcovských klubů. Předem jsme se načnuly colou s rumem (protože věřte, že některé podniky za střízlivého stavu nezvládnete) a za několik hodin jsme vymetli asi čtyři kluby. Ten poslední byl vlastně docela fajn, alespoň do chvíle než se zaplnil tak, že se v něm nedalo ani dýchat ani hýbat.
Shodou okolností připadlo na středu děkanské volno a to bylo jedině dobře, protože jsme potřebovali odpočívat po propařené noci. Nožičky bolely, hlava lehce pulzovala. V odpoledních hodinách jsem se začala rozmýšlet, co podniknu během čtvrtka - přeci nezůstanu zavřená na kolejích! A jak jsem se zamyslela, co se dá v Liberci najít (nebudu vás napínat - nic), přišla mi na mysl spásná myšlenka.
Ve čtvrtečních rannícho hodinách, kdy se Liberec halil do mlhy jsem už stála na autobusové zastávce a vyrážela jsem do ZOO. Na zádech batoh se svačinkou, v ruce termosku s čajem a opravdu jsem se těšila. Do toho mi telefonovala mamka, zda si jsem svou návštěvou ZOO jistá, neboť předchozí den jim tam utekl jakýsi leopard. To, že mě pustili za bránu ZOO jsem považovala za dostatečné ujištění o tom, že šelma byla chycena. Svou návštěvu zahrady jsem si užila - díky všedními dni a chladnému počasí byla takřka liduprázdná, proto jsem se nemusela u výtahu strkat se školními výpravami a nervózními rodiči, co mají dítě za krkem, všechno jsem si mohla prohlížet, jak mi bylo libo a vůbec - bylo tam krásné ticho, zvířata se procházela jako na výstavě a vůbec jsem si to užívala. Podívala jsem se na cvičení lachtanů a krmení tučňáků, slintala nad svými milovanými surikatami a pandami červenými a přemýšlela, jak je propašuju na kolej a následně domů a obdivovala jsem libereckou raritu - bílé tygry. Jediné, co bych ZOO vytknula, bylo to, že měla zavřené veškeré podniky, co se nacházely za branou. Chápu, že tam nebude takový šrumec jako v letních měsících (hlavní sezoně), ale docela jsem se těšila, že si tam dám horký čaj a třeba něco sladkého.
Po návratu ze ZOO jsem se vydala do víru města - měla jsem domluvený sraz s jednou kamarádkou z tábora, která pracuje v nedalekém Jablonci a vyrážely jsme do koktejlového baru. Užily jsme si to nadmíru! Každá jsme do sebe hodily čtyři koktejly, a pak jsme se motaly směr nádraží - ona na bus do Jablonce, já doufala, že něco pojede na Harcov. Doufala jsem marně, spoj mi jel skoro za hodinu, tak jsem se vydala pěšky. Náročná cesta.
Ráno jsem vstávala přiměřeně omámená, ale s radostí - libercká noční můra skončila, balím! Byl to slastný pocit usednout do vlaku a vědět, že se tam už nevrátím…
Před několika týdny mi přišel dopis z děkanátu - ukončení studia. Z nohy mi spadla poslední koule, která mě poutala k tomu místu. Jsem ráda, že to je za mnou.
A teď? Znovu a lépe!