17. Důvěra nadevše

Btw: přednastaveno, lyžák ;-)

Jak už jsem řekla přemístím se na smluvené místo ve smluvenou dobu. Musím sebou vzít vše potřebné a u Vás se ještě rozhodnu, které věci nám budou k užitk a které necháme v Doupětí. A pak je tu ještě ta věc s mými rodiči. Největší strach mám, že jim nějak poškodím paměť nebo něco podobného, nikdy jsem to kouzlo nezkoušela a č jsem mnohokrát pročetla všechnu potřebnou literaturu stále mám strach. Kdyby tak mohl přijet někdo z řádu a tohle za mě udělat... Nejen proto, že se bojím, abych jim neublížila, ale také proto, že se mi příčí pomyšlení, že použiju kouzlo proti vlastním rodičům...
Rone, nebudu to dál protahovat. Musím s tím skoncovat a není čas na rozmýšlení a zdržování. Brzy se uvidíme.
Tvá Hermiona

Rona obzvlášť zahřálo u srdce, když uviděl její podpis. Podepsala se jako tvá, jako kdyby mu chtěla patřit... Z úvah ho vytrhl hlas jeho sestry. "Kdy si pojedete pro Harryho?" zeptala se a zavřela dveře.
"Nevím, sama dobře víš, že to datum se mění den co den. Někdy si nejsem jistý jestli chce Pošuk zmást jen Smrtijedy nebo i nás."
"Rone, chci to vědět!" vyštěkla.

"Já to nevím!" odpověděl stejně vztekle. " Navíc ty nemáš žádný nárok to vědět, nejsi plnoletá a -" byl si vědom, že tím sestru raní, ale doufal, že se potom přestane zajímat o tyto informace. "Už s Harrym nechodíš takže co Ti je potom?!"
Na okamžik odvrátila tvář, aby rozehnala slzy, které se ji do očí nahnaly, když Ron zmínil tento bolestivý fakt. " To ale neznamená, že mi na něm přestalo záležet!" vyštěkla a vyběhla pryč.
"Merline, co se tady děje? Cos ji provedl?" zajímal se Bill, když se objevil na schodišti. " Volá tě mamka, máš jít pomoct dvojčatům na zahradu."
"Už běžím." zabručel Ron schoval si dopis od Hermiony a zamířil za svými bratry.

Hermiona popadla korálkovou kabelku. Byla přesně tím co potřebovala. Zvenku nenápadná a na všechny, kteří by se kolem ní mohli objevit by působila dojmem, že v ní má jen několik drobností -snad peníze, nějaká ta líčidla a jiné věci, ale ona ji začarovala nezjistitelným zvětšovacím kouzlem a kabelčička byla nacpaná až k prasknutí, měla tam všechny knihy, které za dobu studiím v Bradavicích sehnala,měla tam oblečení a několik předmětů, ke kterým měla sentimentální vztah. Hůlku držela v ruce a pomalu zavírala dveře svého pokoje. Naposledy pohlédla na tu známou místnost, kterou znala tak dobře... Bolestně si uvědomal, že tentokrát se nevrátí na Vánoce a nejpíš se nevrátí ani v červnu. Možná se nevrátí už nikdy.
Seběhla ze schodů a tiše vešla do obývacího pokoje. Její rodiče seděli naprosto klidně na pohovce a dívali se na televizi. Zamrkala, aby zahnala slzy. Navzdory tomu co se chystala udělat nesměla být rozrušená, musela se soustředit a tak se vyhnout nebezpečí, že něco pokazí. Roztřeseně natáhla ruku a zamířila hůlkou rodičům na zátylek. " Zapomeňte." zašeptala a použila všechno co dnes v noci tak pečlivě opakovala a znovu pročítala. Vymazala jim vzpomínky - chtěla, aby si mysleli, že mají jiná jména, donutila je zapomenout na to, že jsou zubaři a do hlav jim vložila nápad, že se chtějí vystěhovat do Austrálie a tam mít malou formu. Zároveň podnikla ten největší a nejbolestnější krok. Vymazala jim veškeré vzpomínky na sebe samou, manželé Grangerovi, kteří si už v tuto chvíli mysleli, že jsou Wendell a Monika Wilkinsonovi zapomněli na svou dceru, na její smích, na její podobu i na to, že byla čarodějkou a na její nejlepší kamarády, o kterých tak často mluvila. Nikdy žádné dítě neměli.
Když si byla Hermiona jistá svým úspěchem už na nic nečekala a vyběhla z domu. Zamířila na předem vybrané opuštěné místo odkud se mohla bezpečně přemístit.

"Výborně takže to udělám já." rozhodla Tonksová rázně když viděla jak se Ron zatvářil při představě, že by měl na Hermionu uhodit s nějako ověřující otázkou, aby měli jistotu, že je to skutečně ona. "Vím, že ti je to proti srsti, Rone." pokrčila rameny a ostražitě se rozhlížela kolem sebe. "Ale tady není nic jistého. Musíš se naučit být tvrdý i na ty nejbližší. Ve svém zájmu. Není radno někomu slepě věřit." vysvětlila mu a zjevně byla netrpělivá.
Nedivil se ji. Stát tu jen tak bez ochraných kouzel, kterými byl obehnán dům nebylo nic moc. Nebezpečí bylo všude. Věštěc sice pomalu přestával psát o všech těch zmizeních a dalších podivných událostech, ale jim bylo jasné co se děje. Pán zla se dal do skutečného pohybu. Vrátili se staré časy kde všude byla temnota a všichni žili ve strachu.
"Jaká by to měla být otázka?" zeptal se Ron.
"Co?" zeptala se Tonksová a zamyšleně si přejížděla rukou po břiše. "Ach, otázka. No, měla by to být taková, aby na ni znal odpověď jenom ten dotyčný člověk. Nemyslím tím třeba datum narození nebo jádro hůlky. Mělo by to být něco co třeba víš jen ty a ten dotyčný. Chápeš?"
Ron přikývl. "Fajn." pousmál se. "Ale udělej to radši ty."
Zívla si. "Bez starostí, tohle je rutina." ujistila ho.
Ještě několik chvil postávali a rozhlíželi se kolem dokola až se ozvalo zatřesknutí doprovázející každé přemístění a stála před nimi Hermiona, která vypadla jako křehká panenka, v očích měla slzy pevně svírala malou kabelku a dívala se na ně.
Tonksová na nic nečekala a stoupla si přímo před ní. "Jakou podobu má patron Hermiony Grangerové?" vyštěkla tvrdě a vůbec se to nepodobalo rozdováděnému tónu, kterým obvykle mluvila.
Herminona nevypadala příliš zaskočene, nejspíš s tím počítala. "Vydra." řekla potichu. "Je to vydra."
Tonksová jen pomalu přikývla a ustoupila ji z cesty. Nemusela se ptát, věděla že Miona je dost chytrá na to, aby nějak zabezpečila svou rodinu a jedna z věcí, která ji napadala bylo paměťové kouzlo. Sama by ho použila a Hermiona byla dost chytrá a zručná na to, aby ji to napadlo a aby to udělala. "Můžeme se vrátit do Doupěte." řekla a pomalu vykročila vpřed. Nechtěla je ztratit z dohledu, ale chtěla jim dát okamžik na přivítání.
Ron se na Hermionu rozpolceně díval. Chtěl ji obejmout, ale nevěděl jestli by to nebylo příliš troufalé. Měl ji rád. Teď už to věděl jistě. Ale ona jeho?
"Rone.." zamumlala jenom a otřela si oči. "Ráda tě vidím." vratce udělala krok vpřed. Nebylo tu místo pro otázky a pochyby. Objetí bylo tím pravým. Krátce ji sevřel v náručí a lehce popleskal po rameni. " I já tebe. Bylo to těžké?" zeptal se narážejíc tím na to co musela udělat matce a otci. Potřásla hlavou. "Ochrání je to. A bude to tak lepší." řekla pevně a rozhodným krokem se vydala za Tonksovou.

"A ty jsi zjistila něco víc?" zeptal se Ron hlavu zabořenou do pivoňkového keře a paži schovanu v jedné z podzemní děr a lovil trpaslíka.
"Zjistila jsem toho dost a můžu ti říct, že to není vůbec hezké." zabručela Hermiona a odhrnula si vlasy z čela. Klečela jen kousek od Rona a plela záhon. Nebyl to zrovna záviděníhodná práce nicméně to byla příležitost jak si mohli promluvit. Zdálo se, že Ronova matka jim společné chvíle nechce dopřát. Dobře tušila, že kují strategii ohledně Voldemorta a stůj co stůj je hodlala udržet v Doupěti, v bezpečí. "Pána Zla si může vzít na starost někdo jiný." pronesla jednoho večera když je nachytala v obýváků ač Ron měl být úplně jinde. "A ne někdo kdo ještě nedokončil školu!"
"Jakože to je nechutné a nebo jakože to nebude lehké?" zeptal se Ron a vytáhl paži z díry. Držel asi šest trpaslíků a začal jimi točit nad hlavou.
Hermiona si znovu odhrnula neposlušné vlasy a udělala si tím na čele šmouhu od hlíny. "Obojí." povzdechla si. "Jestli ti to nějak zvlášť nevadí vypověděla bych to až přijede Harry ať to není na víckrát. Je to vážně dost hnusný. Třeba ještě na něco přijdu."
"Máš na čele hlínu." zasmál se Ron.
Trochu se začervenala a rychle se snažila šmouhu dostat dolů. Ruce od hlíny ji v tom moc nepomáhaly.
"Když dovolíš." pousmál se Ron a natáhl se k ní. Ještě před tím si oprášil ruce. Až se sám hrabal v norách neměl je špinavé jako Hermiona. Lehce ji přejel dlaní po čele a nežádoucí nános odstranil. "Lepší, ne?" zeptal se a sjel dlaní z čela k její tváři.
"O hodně." pousmála se a cítila horkost v tvářích.
"Hermino! Hermiono, u Merlina přeci nebudeš dřít ten záhon to udělá Artur! Mohla bys mi jít pomoct v kuchyni?" ozval se od domu hlas paní Weasleyové.
Oba sebou cukli jako kdyby je nachytala při trestném činu. "Ano!" vypískal Hermiona vyskočila na nohy a hnala se dovnitř.

"Nebude souhlasit." řekla Hermiona a přehodila nohu přes nohu. Od jejího příjezdu do Doupětě uběhl týden a mezi pečlivým cíděním domu, který musel na Billovu svatbu vypadat jako ze škatulky se našel čas pro porady řádu. Téma číslo jedna byl přesun Harryho od Dursleyových. Prozatím dům chránilo kouzlo, ale to mělo pominout v den jeho sedmnáctin. Tlačil je čas a nemohli očekávat pomoc od nikoho z ministerstva. Museli jednat sami. Paní Weasleyová jen kroutila rty, protože do všeho byl zatažen sotva zletilý Ron a Hermiona, ale bránit jim nemohla. Každá ruka byla potřeba.
"Na to se ho nebudu ptát!" vyštěkl Moody ostře. "Myslím, že znám dost kouzel na to, abych mu ty vlasy dokázal vzít. Vy Grangerová mu budete stát za zády a hned jak začne kvákat něco na protest mu ty vlasy vyškubnete." poručil ji a podíval se na ostatní. "Nebo snad někdo máte lepší nápad jak celou akci provést? Tohle bylo náramně chytré Mundungusi." podíval se na Dunga, který se choulil na kraji lavice a nevypadal zrovna nadšeně, že jeho plán byl přijat s takovým nadšením. "Snad i pochybuju, že to dokázala vymyslet ta tvoje prázdná hlava." ušklíbl se Moody a pak se podíval na zbytek osazenstva. "Dobrá, uděláme to tak."
"Nebude vědět kam dřív skočit." přikývl Lupin pochvalně. "Ten lektvar připravíme kde?"
"Tady. Pokud nebude Molly nic namítat." řekl Moody a podíval se na kuchyňsko linkou. "Do svatby to zmizí." dodal rychle.
Paní Weasleyová jen přikývla. "Samozřejmě, bude to tak nejsnazší. Nemůžeme si dovolit víc komplikací než je třeba."
Pošuk se spokojeně usmál - i když v jeho případě šlo spíš o škleb. "Správná řeč. Poletí nás čtrnáct." oznámil. "Sedm falešných Potterů a sedm hlídačů. Můžeme počítat se společností takže se budeme mít co ohánět."
Všichni seděli ani nedutali. I dvojčata odložila svou pověstnou výmluvnost.
"Myslíte že tam bude i on?" zeptal se Charlie. "Přeci by se neobtěžoval-"
"Jde o Pottera, kruci!" praštil Moody pěstí do stolu a Mundungus nadskočil. "Jde o někoho koho se Voldemort bojí-" teď sebou škubli skoro všichni, " a někdo o kom bylo řečeno, že ho odstraní z cesty! Už to málem dokázal a to byl v plenkách! Co teď můžeme čekat od kluka, kterému se věnovali ti nejlepší z nejlepších, kterej každej rok čelil pořádnýmu nebezpečí? Voldemort se má čeho být a sakra dobře to ví! Musíme sem Pottera dostat ať to stojí co to stojí!"
Hermiona se dívala na desku stolu. Moodyho slova ji zněla v hlavě. Byla to čirá pravda. V každém ročníku byl Harry ( a ve většinu případů i Ron s Hemionou) ohroženi na životě, ale pořád tu byla jakási jistota - Brumbál, další profesoři, Fénixův řád, ministerstvo, kdokoliv... Ale teď lidé mizeli, lidé se báli, smrtijedi ohrožovali i svět mudlů. Byli všude a nikdo nikomu nevěřil. "Dokážeme to." promluvila pevně. Neucouvla když se na ni všichni podívali. "Musíme ten plán dotáhnout k dokonalosti. Nesmíme všichni najednou zamířit k Doupěti, poznal by že jen jeden je ten pravý. Musíme vyrážet na etapy, každý jiným směrem, každý jiným způsobem. Zmást ho. Ať si myslí, že právě ten či onen veze pravého Pottera. Jistě, že na to přijde, ale zdrží ho to." řekla a lehce se chvěla. "Zvládneme to, ne?"
Pan Weasley přikývl. "Hermiona má pravdu. Prvně musíme ještě někoho sehnat je nás jen deset. Určit kdo s kým poletí."
"Navrhuju košťata." řekl Fred.
"Seženu Testrály." řekl Charlie rozhodně.
"Voprášim motorku po Siriusovi. Mohli bysme ji kapku vylepšit co řikáš Arture? Sakra dlouho nebyla v provozu a nějakou tu vochranu proti Smrtijedům by vocenila." ozval se Hargid, který seděl v rohu místnosti jelikož se ke stolu nevešel.
"Ty lidi seženu. A už i vím kdo s kým poletí." přikývl Moody. "Máme tak akorát času. Hned začnu s tím lektvarem. A Weasley-" podíval se na Rona. "Vůbec nepočítejte, že poletíte s Grangerovou. Vy oba budete falešní Potterové." oznámil a začal se hrabat po kapsách.

"Alespoň si jsem jistá, že to nebude mít nežádoucí účinek." pronesla Hermiona a lokla si z placatky, kterou ji Moody netrpělivě podstčil pod nos.
Ron se krátce zachechtal a zavzpomínal si jak Hermioně v druhém ročníku narosly ouška a ocásek. "Náhodou jsi měla moc hezkou srst." řekl s úšklebkem a podíval se vedle sebe. Už tam ale nebyla Hermina nýbrž Harry. Či spíše jeho dokonalá kopie. "Ehm, teda když jsi to ty, tak vypadáš lépe." řekl.
Harryho dvojník nakrčil nos. "Rone, ty blbečku. To jsem já." promluvil Fredovým hlasem. Hermiona-Harry už byla v rohu místnosti a hrabal se ve velkém pytli s oblečením. "Sice mi lichotíš, ale nejsem tak stoprocentně přesvědčený jestli jsi mínil vážně mně." dodal a také si zamířil pro převlek, aby byla iluze dokonalá.

"Dobře, Kingsley, Lupine, můžete se připravit!" houkl Moody. "Vy letíte první." Lupin krátce kývl na Tonksovou, která pro dnešek odhodila svoje výrazné vlasové kreace a během převlékání Potterů svou podobu změnila na poměrně nenápadnu tmavovlásku. Hermiona, která měla letět s Kingsleym ho rychle následovala. Když procházela kolem Rona krátce ho pohladila po hřbetu ruky. Dokud se neodlepili ze země dívala se mu do očí. Ron si jen povzdechl. Teď byla Hermiona ve smrtelném nebezpečí a mohla spoléhat jen na sebe a Kingsleyho. Jak rád by si s ním vyměnil místo a zodpovídal za ní sám? Na druhou stranu Pastorkovi věřil. Je to dobrý kouzelník. A Hermiona si dokáže poradit a zná tolik kouzel, o kterých on sám nemá ani tušení. Z přemýšlení nad tím, že její dotek na jeho ruce mu byl povědomí, přesto nemohl z paměti vylovit konkrétní vzpomínku ho vytrhl Moody, který oznamoval odlet druhé skupiny, ve které byl on.
"Jdeme na to Rone, asi to bude adrenalin." zamrkala na něj Tonksová. "Připrav se na všechno a neostýchej se použít pořádná kouzla jesltiže to bude potřeba!" vybídla ho když se odlepili od země.

Nemohli být ve vzduchu ani minutu. Najednou se kolem nich prudce zablesklo a vynořilo se kolem nic mnoho postav v černých kápích.
"Smrtijedi! Připrav se Harry!" zařval Kingsley a prudce kopl tesrála do slabin. Ten se vzepjal a zvýšil rychlost letu.
Hermiona popadla hůlku. Viděla jak jeden ze zakukleců natahuje ruku a připravuje se k vyslání kouzla. "Duro!" zaječela první co ji přišlo na mysl a z útočího smrtijeda se stal kámen a síla gravitace ho poslal k zemi.
"Chyť to!" zvolal Kingsley a strčil ji do rukou udidlo testrála. Pevně se jej chytla i když podvědomě věděla, že není třeba řídit jeho směr. Věděl kam mají namířeno - jejich útočištěm se měl stát Lupinův byt. Pokud se tam tedy dostanou - smrtící zelený paprsek ji teď prosvištěl těsně kolem hlavy. Kingsley měl volné ruce a metal kouzla na všechny strany. Držela testrálovo udidlo jen jednou rukou - to aby nezklouzla dolů a zdatně mu pomáhala. "Už tam budeme!" vykřikl Kingsley. Vtom jako na povel všichni zmizeli. Obrátili se a prostě letěli pryč.
"Co to znamená?" vykřikla.
"Nevím, nejspíš to prohlédli!" odpověděl ji. "Nejsi zraněná?"
"Nejsem, je to v pořádku." odpověděla. Oni obstáli, ale co ostatní? Co Ron?

"Zoufalá doba si žádá zoufalé činy." rozhodla se Tonksová když jedním doušek vyprázdnila šálek čaje, který ji Muriel donesla. "Už tak máme zpoždění a to přenášedlo se nám nevrátí. Budeme to muset sfouknout na koštěti, Rone." rozhodla se. "Sedneš si za mě, tentokrát neber svoje. Nesmí nás rozdělit, naposled se jim to málem povedlo." trochu se zatřásla a do mysli se ji vrátila vzpomínka na šklebící se obličej Belatrix, která zjevně prahla po zabíjení a po krvi. Zvlášť po její krvi. Jesliže v pomyslném seznamu odškrtla Siriuse, ona se teď dostala na první místo.
"Myslíš, že se vrátí?" zeptal se Ron. "Šli po nás hlavně proto, že mysleli, že jsem Harry."
"Ano, ale byla tam Belatrix. Určitě by mě zase ráda viděla. Tak pojďme, nesmíme otálet. Čím dřív tím líp." popadla svoje koště. "Jestli si povedeš tak dobře jako předtím nemáme se čeho bát." usmála se.
Ron se jen pousmál a posadil se za ní. Odlepili se od země. Na okamžik měl pocit, že špatně vidí a pocit svíravého horka - vracela se mu skutečná podoba. Stále se rozlížel kolem dokola, pátral po možném nebezpečí. Už brzy se budou v Doupěti, tetička Muriel přeci nebydlí nijak daleko.
"Už to bude, už to bude!" vykřikla Tonksová a proletěli neviditelnou stěnou, která chránila Doupě. Na dvoře bylo dhromážděno několik lidí. Tonksová prudce přistála na zemi a hned jak se její nohy dotkly země klopýtala k Remusovi. Ron se nestačil pořádně rozkoukat když mu skočila do náruče Hermiona. "Myslela jsem, myslela jsem si-" lapala po dechu a tiskal se k němu.
"Nic mi není." zabručel a ani se neptal jestli ji něco nechybí.
Teď bylo evidetní že už je zcela v pořádku.