Povídka, která má opravdu bohatou minulost, jedna z mých téměř prvních, po letech jsem ji znovuobjevila a přepracovala - s tím, že je zachována původní myšlenka i děj, jen jsem ji poněkud slovně obohatila a snad i minimalizovala chyby ;)
Sama jsem zvědavá, co na dílko řeknete a v jeho závěru vám něco malého prozradím.
Utíkám.
Vím, že je mi v patách. Sleduje mě, neomylně jde v mých stopách.
Nesmím zpomalit za žádnou cenu, nesmím, i když mám plíce v jednom ohni a v boku mě bolestivě bodá. Nesmím, přestože už nemám dech a klopýtám, zpocené vlasy se mi lepí k čelu. Nesmím se zastavit. V očích mě už štípou slzy a svět kolem mě se točí. Slyším svůj vlastní, hlučný dech a podrážky bot jak pleskají o chodník.
Slyším i jeho.
Není tu nikdo, nikdo kdo by mi pomohl. Žádný náhodný a zpozdilý chodec, ke kterému bych se mohla vrhnout, za kterým bych mohla jít. Nesvítí ani žádné z oken, abych mohla ve svém zoufalství začít bušit do okenní tabule a prosit o ochranu.
Možná není nejlepší nápad prchat po hlavní třídě. Zahnu do první z postranních uliček a překotně si plánuju, jak ho v bludišti křivolakého města setřesu. To je nová naděje, přidám do kroku. Vzápětí by se ve mně krve nedořezal, ze všech uliček, ze všech, co tu jsou a zrovna tahle!
Slepá ulička.
Polknu a v tom tichu to zní tak hlasitě. Není času nazbyt. Otočím se na patě a chystám se vydat zpátky na hlavní třídu, snad mu ještě uteču, snad...
Stojí mi přímo za zády, skoro se mě dotýká. Ustrašeně zvednu oči a dívám se na něj - nevidím mu do tváře, halí ji tmavé vlasy a především má hluboce staženou kapuci. Vidím jen matné rysy jeho obličeje a nemůžu se zbavit dojmu, že ho tak dobře znám! Skoro mám jeho jméno na jazyku, ale neumím ho vyslovit. Dlouhý černý plášť se mu vlní v nočním větru kolem nohou a vypadá jako vodní hladina. Jeden by řekl, že ta osoba není z tohoto světa. Ovšem, že je!
Strašidla neexistují.
Jen se umí dobře skrývat.
Mám strach. Cítí to? Cítí můj děs?
Připadá mi, že je téměř hmatatelný a vznáší se mezi námi. Však se mu na úzkých rtech mihl potměšilý úsměv. Líbí se mu můj strach? Ledové ruce mi krátce sevřou zápěstí, pak se stáhnou a on je naráz pryč. Vidím záblesk jeho pláště, jak se zavlnil kolem rohu, vrací se na hlavní třídu. Celá se třesu a nemůžu tomu věřit.
Co to bylo?! Byl to jenom něčí hloupý žert, schovává se nedaleko banda rozesmátých kumpánů, kteří nemají nic lepšího na práci než někoho děsit? Pochlubí se mi zítra některých z mých kamarádů, že to byl právě on? To si vypije, pokud to tak je.
Dech se mi malinko zklidní a vím, že musím co nejrychleji pryč. Ať jsem byla účastníkem čehokoliv, nelíbilo se mi to ani v nejmenším. Zmizet než si to rozmyslí, ať už měl v úmyslu cokoliv.
Něco je špatně.
Jak mi z žil vyprchával adrenalin, uvědomila jsem si, že cítím pronikavou bolest. Bojím se toho pohledu, ale je to nevyhnutelné. Co mi to udělal?!
Dívám se na své břicho, na svoje ruce, které se neskutečným způsobem třesou. Mám je celé od krve. Rudá tekutina se vsakuje i do světlého trička.
Z břicha mi trčí lesklá střenka nože. Zalapám po dechu a přemáhám silnou touhu zvracet. Dobré, dobré, to bude dobré, jen se někam dostat, někam pro pomoc, dostat se z téhle uličky, alespoň zpátky na hlavní třídu, to bude všechno v pořádku.
Potácivě ujdu několik kroků.
Rána krvácí čím dál tím víc. Zakolísám a doslova padnu tváří hrubou stěnu. Omítka mi rozdírá obličej, cítím lepkavost krve. Ach pro boha...
Přeci se nevzdám!
Odstrčím se od stěny a hodlám se dostat pro pomoc stůj co stůj. Ne.
Sesunula jsem na zem, klečela na chladném dláždění a jako uhranutá jsem zírala na svoje zkrvavené ruce. To nemůže být pravda! Uslyším kroky - našel mě někdo?! Pomoc?! On se vrátil. Dokonat svoje dílo? Pokochat se tím, jak umírám?
"Proč?" můj hlas už nebyl víc jak chroptění, cítila jsem se pořád slabší.
Dřepl si ke mně a vzal mou tvář do dlaní s nečekanou něhou. "Spi sladce, dítě." zašeptal jako by ukládal miminko a přitiskl mi rty k čelu. Pak mě od sebe odmrštil jako bych byla něco špinavého.
Tiše jsem sykla, do tváře mě tlačily kamínky, cítila jsem ten kov, který trčel z mého těla, ve vzduchu byl těžký pach krve, která pod mým tělem tvořila louži a rychle se srážela. Oči se mi nevidomě protočily…
Těším se na vaše názory a pokud vám hlavou proběhla myšlenka, kde jsem něco takového vyhrabala, tak vám prozradím, že povídka vznikla na základě snu, který se mi skutečně velmi dlouhodobě zdál ;)