Tématem dvacáté diskuze se stávají sourozenci.
Ráda bych ještě podotkla, že mě inspiroval článek u Petry, která se zamýšlí nad tím, zda mít či nemít společný pokojík se sourozencem ;)
A vy neváhejte napsat svůj pohled na sourozence, sourozenecké vztahy, zážitky, dojmy a pocity! ;)
Je trochu paradoxní, že jsem si vybrala toto téma, neboť sourozence nemám. Zprvu bych chtěla vyzvednout, že mě zlobí názor, že jedináčci jsou rozmazlení, protože mají veškerou pozornost rodiny, nejsou zvyklý se dělit, vždycky hrají TOP roli a dostanou, co chtějí a to hned. Můžete mi říct, kdo a kdy na tuhle hloupost přišel? Ano, je pravda to, že mamka se může soustředit JEN na mě, ovšem to, že jsem její jediné dítě neznamená, že jsem to jediné v čemu životě věnuje svou starost a energii. Že by se mi přáni plnila ještě dříve než je vyslovím se také říct nedá (tím nechci říkat, že trpím, ale nefunguje to tak, že si ukážu prstem a mám to) a věřte mi, že je vždycky s kým srovnánat - a tak jestliže posloucháte od babičky "Proč se neučíš tak dobře jako brácha?" Tak to slýchám taky, ale za příklad dostávám děti od sousedek, tetiček apod. :D Ale dost o téhle křivdě vůči jedináčkům.
Jaké to je mít sourozence tedy netuším a nepřipadám si ochuzena (což mi lidé z velkých rodin rádi vyvrací). Jsem zvyklá na svoje pořádky, systémy, do jisté míry jsem vlastně zvyklá být sama a spoléhat se na to - žádné sourozenecké krytí a výpomoct se nekoná. Nicméně jsem nikdy nepocítila nijak výraznou lítost, že sourozence nemám a prosby vůči mamince, aby měla další dítě se ode mě nikdy nekonaly :D Dnes, když se podívám do budoucnosti, tak mě občas proběhne hlavou, že jednou až tu máma nebude, tak zůstanu úplně sama...
V žertu říkávám, že kdybych někdy měla sourozence, tak by to byl starší bratr, se kterým bych si užívala spoustu zábavy a byl by to můj ochránce. Ovšem staršího bráchu už mamka fakt nestihne, i když je hrozně dobrá, nejlepší :D
A teď se těším na vaše bohaté zážitky a dojmy :)