A je to tady, epilog ;) Jako vždy Vás žádám o zhodnocení celé povídky, vaše názory, pocity a dojmy ;)
Za sebe můžu říct, že jsem ráda, že jsem k tomuto námětu vrátila (i když jsem cca v polovině pochybovala) a myslím si, že jsem odvedla kus dobré, místy výborné, práce. Doufám, že jste alespoň zpoloviny spokojeni tak jako já ;)
Narcissa Malfoyová stála u malého zamřížovaného okénka a upírala oči na temnou oblohu. Cítila se vyčerpaná, vyčerpaná samotným vzpomínám na celý svůj život. Za krátkou chvíli ji před zraky proběhl celý a v nečekaných detailech. Sama už si nebyla jistá, zda tak vzpomíná často, den co den a hodinu, co hodinu, anebo to už byly roky, kdy se naposledy odvážila zaplout ve vzpomínkách na samotný začátek všeho a projít všechny temné a zapomenuté cesty své paměti.
Možná přeci jen nebyla upřímná. Možná to začalo dávno předtím, než si byla ochotná připustit. Co když měla jít do docela jiné koleje? Co když se do Zmijozelu vlastně nehodila, ale moudrý klobouk ji tam zařadil, protože to byla tradice a ona o ní byla pevně přesvědčená? Co když měla sedávat po boku svého bratránka Siriuse, nebo chytrých hlav Havraspáru? Nevydala by se pak po úplně jiných stezkách? Teď by možná nehnila v Azkabanu, ale seděla by po boku milujícího manžela a kolem nich by se batolili jejich vnoučata. Mohlo by to být skutečně jiné? Lehčí? Hezčí?
Pustila mříže a vrátila se na svou nepohodlnou postel. Přitáhla nohy k sobě a pomalu se kolébala. Zvyk, co skýtal jisté utěšení. Navzdory všemu, vším, co si musela prožít, co proklínala a nenáviděla, co odmítala a před čím utíkala si na konci všeho musela přiznat, že by si neuměla představit jiný život, než jaký prožila. Nikdy životu nepoděkovala. Ale dostala víc, než mohla žádat. Snad víc, než si zasloužila.
Po tvářích se ji zvolna koulely slzy, jedna za druhou. Poprvé v životě nevztáhla ruku, aby je setřela. Vždy se řídila přáním druhých, jejich rozkazy a předpoklady. Jako poslušná dcera, matka, manželka, sestra i služebnice si nasadila masku a navzdory své duši, která se svíjela a naříkala, byla takovou, jakou se po ní žádalo. Opuštěná a zapomenutá v celách Azkabanu sundala svou masku.
Byla svobodná.
Černovlasý muž seděl u stolu a četl si noviny. Kolem něj skotačila jeho malá dcera. "Půjdeme si hrát? Tati prosím! Je tam tak krásně! Zahrajme si famfrpál!"žadonila a už běžela pro koště.
Harry se pousmál a dopil poslední doušek kávy. "Samozřejmě Lily, jak chceš." Pohled mu padla na poslední stránku novin, která patřila nepopulárním tématům, jako byla inzerce a také nekrology.
V noci 20. října zemřela v Azkabanu Narcissa Malfoy-Black.
Odpykávala si zde svůj doživotní trest za zločiny, které spáchala ve službách Pána Zla.
Její smrtí vymřel rod Blacků.
Pokoj s ní.
Harry se na zprávu upřeně díval. Narcissu Malfoyovou neznal. Nevěděl, jaká byla a čím si musela projít. Nikdy ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, že by kdy mohla milovat jeho otce. Přesto jí vděčil za svůj život. Nikdy ji neměl šanci poděkovat. Její odsouzení považoval zčásti za nespravedlivé, ale když viděl, jak klidně se nechává vyvést ze soudní síně, nedokázal vznést námitku na spravedlnost řízení. Přeci jen musela o svém životě vědět více, než věděl on.
Lily si opírala bradu o stůl. "Narcissa Malfoy-Black. Kdo to je tati? Znal jsi ji?" zeptala se zvědavá.
"Znal i neznal, miláčku. Možná to byla ta nejzvláštnější osoba, která se kdy pohybovala v mojí blízkosti."Řekl zamyšleně a přijal od Lily koště, které donesla. "Ale nechtěla jsi jít hrát?!" zeptal se vesele.
Lily se hlasitě rozesmála. "Samozřejmě. A tati, mohla bych…" jejich hlasy utichly, jak odešli do zahrady.
Dveře se zavřely.
Stejně tak se uzavřel příběh Narcissy. Příběh nešťastné duše a nešťastného srdce. Příběh, který nemohl mít šťastný konec. Příběh, který byl odsouzen ke zkáze.
Anebo ne…?
Navzdory všemu jsem dostala víc, než jsem si mohla přát…