Po čase se věci nejen změnily, ale také uklidnily a uznala jsem za vhodné vrátit se k divadlu. Konečně.
Neomylně jsem usedla v kanceláři naší milé zástupkyně, udělala jsem na ni psí oči a vemlouvavě jsem se zeptala, zda bych se mohla vrátit k hrani. "Nejspíš po pololetí, že?" zeptala jsem se, se smutkem v představě, že ještě pár měsíců budu muset vydržet bez hraní.
Jana jen pozvedla obočí. "Zbláznila ses? Po pololetí? To už budou všechny inscenace hotové! Najdeme ti místo hned!" a okamžitě mě dovedla k jednomu z režisérů. "Tohle je naše Rogue. Neměl bys pro ní ještě místo?" zeptala se a držela mě za ramena.
Pepa se zeširoka usmál. "Samozřejmě, že bych našel. Do pololetí budeš alternovat a pak se domluvíme dál." slíbil mi.
Byla jsem na vrcholu blaha.
Další týden jsme postávaly před divadlem a čekali na začátek zkoušky.
"Bože, neumím text." povzdechlo si Vlče.
"Rogue taky ne."řekl Pepa potměšile.
"Rogue nemá co umět, protože text nemá." opravila jsem ho.
Jeho úsměv mě rychle vyvedl z omylu. "Už máš." a narychlo miv ysvětlil, že jedna z dívek svoje účinkování vzdala a já jsem povýšila od alternace k plnohodnotnému hraní.
Jackpot!
"Chtěl bych jen upozornit, že všichni divadelní nováčci musí projít křestem." protáhl se jeden z mých nových kolegů a ve tváři měl záludný výraz.
"Na to zapomeň, nejsem tu nová. Straším tu už dobrých deset let." vyvedla jsem ho z omylu.
"Já vím. Ale mezi námi jsi nová, taks tím počítej." slíbil mi.
Listovala jsem texty. "Hezké, hezké."
"Co hraješ?" naklonila se mi mamka přes rameno.
"Blbouna nejapného. Byla jsem dobře odhadnuta, ne?"
Další zkouška byla ve znamení hledání kostýmů.
"Fajn a najdi si nějaký hrozný šaty." byla mi svěřena režisérova představa.
"Jak hrozně hrozný?" pídila jsem se a lezla jsem do skříně.
"Třeba takový." Pepa svíral v ruce květované šaty z šifónu.
Zalapala jsem po dechu. "Ty jsou úplně průsvitný!"
"A to vadí?" zeptal se potměšile.
"Budu mít něco pod tím?"
Rozesmál se. "Když jinak nedáš, něco ti dovolím."
A pak že divadlo šlechtí ducha...