11. Den, který převrátil svět naruby

Venku byl typický podzimní večer, skučel vítr a každou chvíli pršelo. Seděla jsem v salonku, Draco ležel na dece a spokojeně si broukal. Kochala jsem se pohledem na něj a vychutnávala si teplo sálající z hořícího krbu.

Ozvalo se tiché cupitání kroků a dovnitř vpoklonkovala naše skřítka. "Paní je tu návštěva." Zašeptala nesměle a dřív než se stihla optat na další instrukce, vpadl do místnosti Severus Snape. "Odpusťte paní, říkala jsem pánovi, ať počká v hale!" zaúpěla a schoulila se, jak očekávala ránu.

"Severusi, co tady děláš?" nikdo by mě nepřekvapil více než můj tehdejší spolužák.

Byl na smrt bledý a třásl se jako osika. Svůj černý hábit měl umolousaný, jako kdyby se prodíral blátem, křovím a sutinami, ve vlasech měl prach.

"Co se ti to stalo?" kladla jsem otázky a vyskočila jsem na nohy.

On beze slova podklesl v kolenou a zhroutil se do nejbližšího křesla.

"Koňak!" poručila jsme skřítce ostře a přiskočila jsem k němu. "Co se stalo?!" naléhala jsem.

"Pán zla padl." Oznámil mi prázdným hlasem.

"Hloupost." Odmítla jsem jeho slova.

"Vydal se do Godrikova dolu. Strážce tajemství porušil svůj slib a vyzradil, kde se Potterovi skrývají." Snape mluvil, jako kdyby to byl příběh, který ho naučili před lety. V jeho hlase nebyla ani známka emocí, přestože oči měl zarudlé pláčem. "Chtěl to všechno skončit. Chtěl zabít Harryho Pottera. Neuspěl."

"Paní." Skřítka na stolek položila koňak a na podnosu dvě skleničky. Kývnutím hlavy jsem ji poslal pryč a natáhla jsem se přímo po lahvi.

"Jak mohlo pána zla zničit nemluvně, o čem to mluvíš, Severusi?" zeptala jsem se a zhluboka jsem se napila. Myslím, že téhle lahvi se dnes podívám na dno.

"Něco v tom chlapci ho přemohlo. Něco bylo silnější než náš mistr. Něco se mu postavilo na odpor. Je pryč." Zašeptal Severus a přijal nabízenou lahev.

Rty se mi roztřásly. "Co-co oni?" zeptala jsem se zoufale. "Co se stalo s nimi?!" naléhala jsem.

"Mrtví." Sklouzla mu z úst ta osudová slova.

"Lžeš!" vykřikla jsem. Bylo mi jedno, že se prozradím, všechno mi bylo jedno. "Nemůžou být mrtví! Sirius by nikdy-"

"Black nebyl strážcem tajemství!" Snape vyskočil na nohy. "Stal se jím Petr Pettigrew, a ten jak víš, je v našich řadách. Nedalo moc práce ho přesvědčit, aby se k nám přidal, natož aby promluvil o svém malém tajemství. Všichni jsou mrtví, dům v troskách - jen to dítě přežilo."

"Kde je ten dům přesně?" zašeptala jsem. Připadala jsem si teď stejně fanaticky jako Bellatrix, cítila jsem, jak se mi oči tlačí z důlků.

Severus mě chytil za zápěstí. "Nedělej to, Cisso." Varoval mě. "Nedělej to. Ten pohled by tě zničil."

"Nezajímá mě to!" zuřila jsem.

Nepouštěl mě. "Uchovej si ho v paměti, takového jaký byl. Živého. Nikdy nezapomenu, co jsem tam viděl. Pořád to budu mít před sebou. Nemusí být více takových lidí."

Klesla jsem na kolena. "Jak to víš?" zašeptala jsem. "Jsem tak špatná herečka?"

Zavrtěl hlavou. "Jsi výborná herečka, když jsi přelstila i svou sestru. Jenže já stojím celý život ve stínu. Nikdo si mě nevšímá. A když si tě lidé nevšímají, pak před tebou zapomínají hrát svou roli."

"Nemůžou být po smrti." Zaštkala jsem.

"Přišel jsem tě varovat, Cisso. Tvůj svět se teď otočí vzhůru nohama a ty musíš být silnější než kdy předtím. Pokud neuhrajete svou roli dnes, pak ztratíte všechno."Řekl mi potichu.

"Je mi úplně jedno, kam se otočí život Luciuse Malfoye já už-"

Severus věděl, na kterou strunu má uhodit. "Tvůj syn ztratí všechno. To chceš?" zašeptal.

"Přišel jsi mě jen varovat?" zeptala jsem se chraptivým hlasem.

Zkoumavě se na mě zadíval. "Přišel jsem ti dát čas, vyrovnat se s novými zprávami. Není moc věcí, co jsem v životě udělal správně. Tohle by mohla být jedna z nich. Ber to jako mou ušlechtilou chvíli. Možná se už skutečně vidíme naposled. Sbohem Cisso." Stiskl mi krátce ruku a bylo to stejně chladné stisknutí a stejně kyselý pohled jako na konci sedmého ročníku. Byl pryč.

Zůstala jsem klečet na místě, křečovitě jsme svírala opěrku křesla a oči mě nesnesitelně pálily. Kolik bolesti snese jedno srdce, než pukne? Přihnula jsem si z lahve, tekutina mě pálila v hrdle a nedělala mi vůbec dobře.

Po čtyřech jsem přelezla k Dracovi. Za celou dobu nezaplakal ani se nerozkřičel, přestože já neměla daleko k hysterii. Opatrně jsem jej vzala do náruče a přitiskla jsem ho k sobě. "Všechno bude v pořádku, Dráčku… Tobě nikdo neublíží, tebe nikomu nedám…" zašeptala jsem a rozplakala jsem se.

Severus měl pravdu. Svět se přetočil naruby - nejen můj, ale všech. Odpůrci lorda Voldemorta slavili vítězství s hořkým koncem. Oplakávali své mrtvé, oplakávali Potterovi, ale zároveň skloňovali jméno jejich syna ve všech pádech. Ten drobeček se stal legendou díky něčemu, co si nebude pamatovat a co nikdo nebyl schopný vysvětlit.

Ze zrady Potterových a potažmo z jejich vraždy byl obviněn Sirius. Dopadli ho jen několik málo hodin po jejich úmrtí a pádu pána Zla, nebylo to nijak těžké, když vyhodil do povětří polovinu mudlovského předměstí.

Na srdci mě hřál fakt, že kromě mudlů, kteří se ničím neprovinili, poslal na věčnost Petra Pettigrewa. Po urputném pátrání z něj našli článek prstu a vyznamenali ho za hrdinství Merlinovým řádem. Z této skutečnosti se mi zvedal žaludek a měla jsem sto chutí hlasitě křičet.

"Nesmyl." Odhodila jsem noviny. "Tvůj otec má pravdu, kouzelnický národ opravdu degeneruje, když věří těmhle žvástům." Pohodila jsem hlavou k Dennímu Věštci, který dopadl na stůl.

Lucius si jej prolistoval. "Píše se tam jen a pouze o Blackovi, drahá." Protáhl znuděně.

"Ano. A to je ono - copak si myslí, že by někdy zradil svého nejlepšího přítele? Sirius?! On by za něj dýchal."Řekla jsem s nevolí v hlase.

"Máš dnes milostiplnou náladu. Sirius, který by dýchal za Pottera? Znám pro ně i jiná jména." Nadhodil.

Neměla jsem náladu na řeči o krvezrádcích. "Pořád je to moje krev. Vím, jaký byl. Je to celé jeden velký nesmysl." Ukončila jsem celou diskuzi.

Kruh našich přátel a známých značně prořídnul. Mnoho z nich bylo zabito krátce po pádu Pána Zla - někteří ze msty příbuzenstva, některé dostihli bystrozorové a pro jejich nepřiměřenou obranu s nimi udělali krátký proces. Další byli na útěku a skrývali se.

Konaly se soudní procesy, které končili jejich zavřením v Azkabanu.

Takový osud stihl moji sestru a jejího manžela. Úpěnlivě jsem se snažila Bellatrix podat pomocnou ruku a zajistit ji svobodu, jenže ve chvíli, kdy před celým tribunálem prohlásila, že je pyšná, na to, že působila ve službách pána zla a podnikla všechny kroky k jeho záchraně a nalezení a očekává, že bude za svou snahu v budoucnu odměněna - to se poté těžko prohlašuje, že nejednala z vlastní vůle. Takt nikdy nebyl Bellina silná stránka.

Pro matku s otcem to byla příšerná rána. Žádná nadvláda kouzelníků a svět bez mudlů. Všechno při starém, všeobjímající láska a jejich Bellatrix v Azkabanu.

Otce ranila mrtvice a matka se propadla do stavu totální apatie. Přestěhovali jsme ji do Malfoy Mannor, kde se několik měsíců ploužila jako tělo bez duše - neměla zájem o nic. O četbu, o čerstvý vzduch, o hudbu, o politiku, o svého vnoučka - v posledních týdnech jsem pochybovala, že poznává mě, svou dceru. Zemřela po několika měsících ve spánku.

Co se týká nás - nebylo tak těžké z toho vyklouznout. Konalo se mnoho domovních prohlídek, ale nenašli nic. Byli jsme pozváni k mnoha výslechům, ale uskutečnil se jen jeden - ze zbytku stejně jako ze stínu, který se na okamžik rozprostřel nad naším sídlem, jsme se dostali díky bohatství, kterým jsme disponovali.

Život běžel dál, lidé naše jméno chovali v úctě a my si mohli poklepat na rameno.

Naše role byly zahrány bez nejmenší chybičky.