10. Jiskra vzdoru

Od Dracova narození jsem se cítila stabilnější. Všechen svůj čas a energii jsem věnovala jemu. Nedovolila jsem, aby mi pomáhalo, nebo o něj snad pečovalo služebnictvo. Ne, tohle byl můj chlapeček a nikdo se k němu ani nepřiblíží. Navzdory tomu, že já se cítila více v bezpečí a šťastnější se v okolí děly znepokojivé věci.

Pod Pánem Zla se tak říkajíc houpala židle. Vyslechl si věštbu, podle které mu měl přivodit chlapec narozený koncem července. Bylo to jako lov nevinného a roztomilého králíčka, nikdy jsem nebyla k jasnovidectví důvěřivá. O to víc, když jsem se doslechla, že autorkou věštby by měla být naše někdejší profesorka z Bradavic, Sibyla Trelawneyová. Považovala jsem ji za ubohou šarlatánku.

Lucius nervózně přecházel po pokoji a jeho vycházková hůl, ve které mě důmyslně ukrytou hůlku, klapala o podlahu. "Jde o mnohem víc, než si myslíš." Mumlal si potichu a ta slova patřila mně, neboť jsem mu neváhala sdělit, jak tím směšným honem na nemluvňata pohrdám.

Vzala jsem ho za nadloktí a odvedla ho k postýlce, ve které spinkal Draco. "Drahý, podívej se na to dítě a řekni mi, čím konkrétně je nebezpečné?" zašeptala jsem a stiskla mu ruku. "je to miminko. Dítě. Závislé na druhých. Nesamostatné. Nedisponuju ničím magickým. Nic, co by mohlo pána zla ohrozit. Rozumíš?"

Lucius se zjihle podíval na našeho syna, ale ten výraz mu dlouho nevydržel. "Děti rostou Narciso. Nesmíme mu dát šanci k tomu, aby se někdy postavilo Pánovi zla." Musel mít za každou cenu poslední slovo.

"Myslím, že jediné s čím by se mu v následujících letech mohlo postavit je dětský koníček." Odfrkla jsem si.

Vešla jsem do salonku, kde seděl Lucius. Výraz jeho tváře napovídal, že je velmi rozrušený a stalo se něco velkolepého. Beze slov ke mně natahoval ruku a naznačoval, ať přijdu blíž. Poslechla jsem ho a nechala jsem ho, ať si mě stáhne na klín. Zabořil hlavu do mých vlasů. Chvíli vdechoval jejich vůni a pak si přitáhl můj obličej k tomu svému.

"Co se stalo?" zeptala jsem a pozorovala jsem vášnivý lesk v jeho očích.

Krátce mě políbil a pak vypustil tu převratnou informaci. "Začíná být jasné, o kom věštba mluvila."

Potlačila jsem sarkastickou poznámku, která se mi drala na rty. "Pak by mělo všechno být v nejlepším pořádku."Řekla jsem potichu. "Mistr může to dítě najít a všechno skončit. Nic mu nebude stát v cestě."

Zavrtěl hlavou. "Není to lehké, Cissy. Všichni se skrývají."

"To se dá předpokládat, pokud mají jen trochu rozumu. Ale neměl by být problém jejich krytí překonat."

"Jsou to Potterovi. Narodilo se jim dítě, jen před několika týdny."Řekl potichu.

Ztuhla jsem v půlce pohybu, srdce několik úderů vynechalo.

"Potterovi?" zeptala jsem se vystrašeně.

"Ano. Všechno odpovídá. Mladý muž a žena, mají dítě - chlapce, který se narodil na konci července."

"Takových rodin jsou desítky!" vykřikla jsem vášnivě a vytrhla se z jeho sevření. Tentokrát jsme to byla já, kdo nervózně přecházel po pokoji. "Kde berete tu jistotu, víš kolika rodinám se mohlo narodit dítě na konci července?!"

"Uklidni se Cisso. Co na tom záleží, jsou to zrádci. I kdyby nebyli tím, koho míní věštba, neuškodí, když zemřou." Pronesl netečně a díval se kamsi do dáli. "Musíme to provést rychle. Řád si jich cení, řád je ukryje, jak nejlépe to půjde."

Ruce se mi začínali třást. Vyběhla jsem z pokoje, utíkala jsem do Dracova pokojíku.

James nesmí zemřít! On ne! Pevně jsem ho k sobě přivinula. On byl moje kotva, on byl moje všechno. Kvůli němu se už nesmím poddat té slabosti, kterou představoval James.

A co víc. James se nedá. James je chytrý. James se o svou šmejdku a s malým dítětem postará. Zabezpečí je. Schovají se.

Přečkají tyhle zlé časy.

I kdybych jim v tom měla sama pomoct.

"Drahá sestro! Doufám, že máte něco dobrého k obědu, poněkud mi vyhládlo!" Bellatrix se na mě zářivě usmívala a šimrala Draca v chmýří, které měl na hlavě. "Ahoj maličký, to jsem já, teta Bellatrix! Až trochu vyrosteš, tak tě budu učit úžasným věcem!" slibovala mu a zlověstně u toho zapraskala klouby na rukou.

"Bellatrix, můj syn nebude tvůj mazlíček pro výuku černé magie." Varovala jsem ji. "Co ti vůbec tak zvedlo náladu?" zeptala jsem a doufala jsem, že tak odvrátím náladu od hádky ohledně budoucnosti mého dítěte.

"Oh, to bys neuhodla. Poslední, kdo připadal v úvahu je z kola venku. Ne, že bych podporovala Snapea, ale jeho tip na Potterovi se zdá jako správný." Svěřila mi nadšeně.

Polkla jsem. "Co tím myslíš, že je další z kola venku? Koho jsi zase zabila, Bello?" zeptala jsem se znechuceně a odložila jsem svou lžíci, zatímco Bella měla plnou pusu.

"Jsi příliš pesimistická, sestro. Někoho zabít je jednoduchá a rychlá práce. Mrtví jsou mrtví a už nic neví, neprozradí a nepoví. Puf! Jsou pryč!" vyhodila do vzduchu lístek zeleného salátu a zasmála se, když dopadl na zem. "Mnohem efektivnější postup je mučit je - slibovat jim život za informace. Dívat se jak trpí a na poslední chvíli jim říct, že to byla všechno lež, sledovat to jejich zděšení - život nebude a ještě vyzvonili všechno, co věděli. Nejsou to hlupáci?" zaklonila hlavu a rozesmála se. "Jsou tak poddajní a jednoduší. Posledních pár dní to byla opravdu zábava. Dívat se na dva, kteří se milují - před očima jednoho trýzníš toho druhého. Musím uznat, že Longbottomovi měli tuhý kořínek, ohledně řádu a jejich plánů z nich nevypadlo ani slovo, což mi náladu trochu kazí, nicméně jsem pro našeho mistra získala jistotu, že oni nejsou rodiči toho spratka, který by se mu jednou měl postavit. Takže - naše další cesta povede přímo k Potterovým." Protáhla se jako spokojená kočka. "Abych uklidnila tvou duši, prozradím ti, že jsem je nechala naživu. Smrt si je vezme sama, nikdo je tam nikdy nenajde. A i kdyby - přišli z toho všeho o rozum, ubožáčci malí." Zapitvořila se Bella. "Jak kruté, jak kruté…" znovu se rozesmála. "Bude i dezert?" klepla lžící do stolu.

Netušila jsem z čeho mi je zle. Zda z jejího obšírného popisu taktik mučení a vědomí, že má vlastní krev může živit takovou zrůdu, jakou se stala Bella, anebo z informace, že Jamese Pottera čeká smrt.

"Kdy půjdete zabít Potterovi?" zeptala jsem se potichu.

Bellatrix se ládovala pudingem. "Proč tě to zajímá? Chceš se snad přidat?" zeptala se neméně tiše.

"Kdyby ano, neměla bys mě za to pochválit, sestro?"

Pousmála se. "Mistr to s nimi chce skončit sám." Oznámila mi příkře. "Problém je v tom, že Potterovi se skrývají a dost možná pod Fideliovým zaklínadlem. Strážce může být kdokoliv - a pokud nám ten kdokoliv neprozradí jejich adresu tak…" Bella si povzdechla. "Pak je všechno marné."

Na rozdíl od Bellatrix jsem nepochybovala o tom, koho James učiní strážcem tajemstvím, strážcem svého života. A zároveň jsem byla skálopevně přesvědčena, že Sirius nikdy neřekne ani slovo. Za Jamese by bez váhání zemřel. Ať by Bellatrix vymyslela jakoukoliv praktiku mučení on by ani neceknul. Nikdy by Jamese nezradil- i kdyby to pro něj mělo znamenat smrt.

Dech se mi zklidnil.

Můj James je v bezpečí.

A tomu se říká… Osudový omyl? Životní omyl?

A kolikátý životní omyl byl tohle?

Přestala jsem počítat před lety.

Sotva jsem byla dospělá, sotva jsem měla šanci se rozletět do světa a žít - staré okovy nahradili nové, strach střídalo zděšení a já každým dnem stárla o desítky let.

Bellatrix odešla a dům opět ztichnul. Sedla jsem si ke stolu, vzala brk a pergamen.

Pergamen jsem přeložila a pomocí kouzla je vyslal k Brumbálovi. Možná bude vědět, od koho je ten vzkaz. Možná se mi to jednou vymstí. Možná to uleví mému svědomí. Netuším.

Jim to možná zachrání tu poslední jiskru života, která v nich zbyla.