A dneska hurá směr domov! :) A k tomu vám přináším kapitolu k povídce Don´t cry, baby! :) Současně připomínám povídku svojí tvorby Svítání s temnotách.
Snad jediná věc je na postavení manželky smrtijeda a někoho, kdo je na straně Pána Zla výhodná - člověk může chodit svobodně a bez strachu, že mu přiletí kletba do zad.
Tedy víceméně, neboť nesmíme zapomínat na odpůrce nově nastolovaného čistokrevného systému a na snahu milovaného ředitele bradavické školy Albuse Brumbála, který zřídil tak zvaný Fénixův řád. Ušlechtilá snaha, nicméně to bylo k ničemu.
Viděla jsem do těch věcí hodně, na rozdíl od tajemné Belly mi Lucius vždycky řekl všechno, co věděl a co se dělo, ty plány a záměry byly velkolepé a jejich realizace se dařila. Lidé se báli a začínali se stahovat do úkrytů či poslušně následovali Pána Zla.
Už jsem byla v Malfoy Mannor zavřená příliš dlouho.
Potřebovala jsem se dostat ven, dostat se na vzduch a trochu si pročistit myšlenky. Potřebovala jsem vidět něco jiného, než byly tamní chodby a zahrada, byť všechno bylo přepychové a mohla jsem si dělat, co se mi zlíbí.
I přes zjevný Luciusův nesouhlas jsem vyrazila do Londýna.
"Ať se děje, co se děje, budeš se držet dál od Gringottovi banky." Nařídil mi nesmlouvavě.
"Proč? Co se bude dít?" zeptala jsem se dychtivě.
Něžně mě uchopil za bradu a políbil mě na čelo. "Když ti to povím, budeš tam chtít být taky." Zasmál se.
"Když mi to nepovíš, budu tam chtít být taky." Upozornila jsem ho a objala jsem ho kolem pasu, nemyslete si, že bych si ho zamilovala, spíš jsem si zvykla a navíc jsem zjistila, že náklonnost je ta nejlepší cesta, jak z Luciuse něco vymámit.
"Nesmím ti to říct. Mistrův příkaz." Zamumlal ztrápeně a promnul si spánky. "Večer už bude po všem a to ti povím úplně všechno." Sklonil se k mým rtům.
Vysmekla jsem se mu. "Začínáš se podobat mojí sestře." Odsekla jsem nabroušeně a vypochodovala jsem z místnosti.
Bylo to zvláštní procházet se Londýnem sama. Nebyla se mnou matka ani sestra. Nebyl se mnou Lucius ba ani rozesmáté spolužačky.
Ta léta, kdy jsme se před koncem prázdnin potulovaly Příčnou ulicí, mi přišla nesmírně vzdálená.
Myšlenky mi zabloudily k Charlotte, která už nutně musela být vdaná. Jak se jí daří, zda je šťastná… Zda si na mě vzpomene…?
Odpoledne se pomalu chýlilo.
Možná bych se měla vrátit domů.
Možná bych si tu měla sednout na chodník a čekat, že o mě někdo zakopne.
Možná bych se měla rozběhnout ulicí a čekat, že se srazím se svým šťastným osudem.
A možná bych se měla jít podívat ke Gringotovic bance.
Nevím, proč jsem tam šla. Neměla jsem ve zvyku dělat Luciusovi naschvály.
Nevysvětlitelně mě to tam táhlo, cítila jsem silnou potřebu tu přepychovou budovu vidět, musela jsem tam jít, proč jenom?
Došla jsem na konec ulice a dech se mi zrychlil.
Dívala jsem se na vysokou Gringottovu banku v celé své kráse pomalu zapadajícího slunce a mrazivého vzduchu. Mramor se leskl a zlatá písmena zářila do ulic.
Prý je to jedno z nejbezpečnějších míst na světě, nikdo a nikdy nic nevynesl nepozorován, bylo to nemožné. Kdybych se vrhla do jejich podzemí zbavila bych se svého břímě? Nikdo by mě nehledal, nikdo by mě nenašel… Možná za pár desítek let mou kostru.
Proč jenom mě nenapadlo pomyslet na smrt dřív? Bylo by to řešení všech mých problémů a trápení.
Dotkla jsem se svého bříška.
Dítě v něm bylo klidné. Zabít sebe je jedna věc, ale co ten nový život, který ve mně kypí? Ten si to přeci nezaslouží, nebo ano? Co když mu chystám stejné neštěstí, jaké postihlo mě? Od narození ocejchovaný a s nalinkovaným životem…?
"Bombarda!" ječivý hlas prořízl vzduch a část toho nádherného schodiště explodovala a kusy kamene se rozlétly do širokého okolí.
Zalapala jsem po dechu a instinktivně jsem se schoulila nad svým břichem. Začala jsem klopýtat zpátky.
Asi už chápu, proč jsem neměla chodit zrovna sem. Dost možná se tu měl odehrávat souboj na život a na smrt.
Totožnost několika málo osob, které zrovna mířili z banky nebo do ní byla rychle prozrazena, ti, kteří se vydali na bezhlavý útěk byli nic netušící kouzelníci a čarodějky. Ti, kteří tasili hůlky, byli buď nesmyslně odvážní, anebo členové Fénixova řádu.
Ale vzhledem k tomu, že nevypadali zaskočeně, bych hádala spíše to druhé.
Asi nastal čas zmizet a doufat, že mě nikdo neviděl a Lucius si bude myslet, že jsem hodná holčička a večer se bude chvástat svým hrdinstvím.
Zvedla se nečekaná tlaková vlna, kdo ví, kdo vyvolal jakési kouzlo, hádala bych, že to byl někdo z "mojí" strany a to mě odhodilo stranou.
Měla jsem štěstí v tom, že jsem dopadla na záda.
Nic mě nebolelo. Sbírala jsem se na nohy.
"Nepohni se!" varoval mě něčí hlas.
Zvedla jsem hlavu a zalapala jsem po dechu.
Nade mnou se tyčil James Potter.
Těch několik měsíců, co jsme opustili školu, ho změnilo.
Dospěl.
Na tváři měl vousy a v očích jakési… Poznání.
Doba ho donutila dospět a zmužnět. Už tu nestál ten rozesmátý floutek, kterému přátelé říkali Dvanácterák, ale bystrozor James Potter.
"Jamesi." Vydechla jsem.
Možná bych měla mít strach. Ležela jsem na zemi, bezbranná a hůlku jsem měla v kapse.
On měl jasnou převahu a mířil mi hůlkou na prsa.
Necítila jsem strach. Měla jsem radost, radost, že ho vidím a že je tu se mnou - se mnou? Jak by mohl vědět, že tu budu…
Byl to pošetilý dojem, ale cítila jsem to tak.
"Paní Malfoyová." Posměšně se zašklebil. "Voldemort má tak málo stoupenců, že posílá do boje těhotné ženy?" zeptal se.
"Ne-ne! Nejsem… Nejsem smrtijedka!" bránila jsem se.
"Ale nijak ti nevadí, že ti, které máš nejblíže v jeho řadách jsou." Ve tváři měl pohrdání. "Jako kdybys byla."
"Jamesi! Všechno je špatně a tak jak to být nemělo. Prosím tě, dej mi šanci." Schoulila jsem se na chladném chodníku do klubíčka.
"Šanci k čemu?" zeptal se.
"Všechno vysvětlit a napravit." Zašeptala jsem. "Všechno je jinak, než se zdá, všechno se spiklo pro mě, proti nám oběma. Prosím." Podívala jsem se na něj s očima plnýma slz. "Pořád k tobě cítím totéž, přes všechno, co se stalo, já tě pořád mil-"
"Mluvíš z cesty!" přerušil mě. "Kdybys byla tak hluboce nešťastná a nespokojená, tak se tomu všemu postavíš. Umíš jen mluvit a litovat se!" okřikl mě chladně.
"Ne!" vrtěla jsem hlavou a zkoušela jsem se posadit. "Ty nevíš nic, nikdy sis to nezkusil! Ano, nemám tolik odvahy jako Sirius a nemám nikoho, kdo by mě podpořil, jsem sama, sama mezi vlky, roztrhali by mě na kusy, kdybych si jen slovem-"
"Myslím, že ten tvůj manžílek je ti oddaný dost, proč se ho nepokusíš přesvědčit k přechodu k jiné straně, hm?" znovu měl v hlase posměch. "Lžeš Narciso, vždy jsi lhala. Otázka je co, tady děláš."
"Proč sis našel zrovna mě?" položila jsem mu namísto toho otázku. Chtěla jsem v tom vidět něco více, že mě poznal, že za mnou musel jít, že cítil tu nevysvětlitelnou touhu jako já-
"Viděl jsem těhotnou ženu, jak upadla, myslel jsem, že to je nevinná čarodějka, co šla kolem, chtěl jsem pomoct. Nenadál bych se toho, že jsi to ty." Chvíli vypadal zamyšleně a měřil si mě pohledem.
Trhal moji naději na kusy, ničil moje snové zámky o popírané lásce ke mně, kterými jsem se krmila poslední nesnesitelné měsíce.
Otočila jsem o sto osmdesát stupňů.
"Dobře." Vydechla jsem nahlas. "Zabij mě."
James protočil oči v sloup. "Nebuď dramatická. Nejsem tady v roli kata. Nepřišel jsem ti ublížit."
Už jsi mi ublížil, už jsi mi tolikrát ublížil! "Ne!" vykřikla jsem. "Ty nechápeš nic a ani to nechceš pochopit! Můj život je jedna velká noční můra, nemám proč žít! Nikdy jsem nedostala, co jsem chtěla, rodina mě terorizuje, moje sestra je fanatický šílenec, někdo koho jsem si vzala je pro mě cizí člověk a co víc, čekám jeho dítě, jsem troska! Udělej mi jedinou věc kvůli, udělej jedinou dobrou věc a skonči to!" klečela jsem před ním. "Zabij mě, Jamesi. Já tě o to žádám." Vpíjela jsem se do něj pohledem.
Zděšeně o krok ustoupil.
"Neříkej mi, že jsi ještě neukončil ničí život. Udělej to. Ty slova znáš." Sama jsem netušila, jak umím být přesvědčivá. Ruka, ve které svíral hůlku a která mi celou dobu mířila na hrudník, se začala třást.
"Co to po mě chceš?" zeptal se s nevírou.
"NARCISSO!" ten křik trhal uši.
Lucius.
"Prosím! Pospěš si." Naléhala jsem na Jamese.
"Ne." Odmítl. "Nemám na to právo. Nevezmu ti život bez důvodu."
"Moje rodina je plná smrtijedů, sám jsi to řekl. Bellatrix mi k odpolední kávě chodí vyprávět, kolik zmasakrovala lidí. Lucius o tom mlčí, ale neznamená to, že to nedělá. Všichni lidé kolem mě jsou v jeho řadách, anebo s ním sympatizují. Všichni dělají tak strašné věci a já jen mlčky přihlížím. Tichý svědek je komplic. Pomsti se na mě."
"Pottere!" Lucius skočil mezi nás, chránil mě vlastním tělem a oči mu plály. Nikdy jsem ho neviděla tak odhodlaného, rozzuřeného a především odvážného - co si budeme nalhávat, on byl zbabělec. "Neodvažuj se ji ublížit!" vykřikl a vyslal kletbu.
James ji bez problémů odrazil. "To jsem neměl v plánu."Řekl potichu.
"Pryč! Ústup!" doléhal k nám křik Jamesovým spojenců. "Je po všem!" volali jeden na druhého a začali se přemisťovat.
"Vidíš? Prohráli jste." Zašklebil se Lucius a znovu pozvedal hůlku.
James se pousmál. "Když si to myslíš… Zásilka byla doručena, váš pán nebude mít radost." Cvrnkl se do imaginárního klobouku. "Bylo mi ctí, manželé Malfoyovi." A přemístil se.
Lucius se otočil na mě, popadl mě za ramena a silně se mnou zatřásl. "Co tu děláš? Copak jsem ti nic neřekl, copak jsem tě nevaroval? Zbláznila ses? Kdokoliv, cokoliv - mohlas být mrtvá!" dotkl se mého bříška. "Vy oba!"
Sklopila jsem oči. "Byl to omyl. Jeden velký omyl." Zašeptala jsem zlomeně.
Ano, tak by se dal nazývat můj život.