Ahoj! Přežila jsem svůj první vysokoškolský týden! (To koukáte, co? Já taky :D).
Sepsala jsem pár zážitků a dojmů :-p
Užijte si to!
Na kolej jsem dorazila v neděli v odpoledních hodinách. Vůbec to nevypadalo jako v americkém filmu, kdy dlouhonohá blondýna ve slušivém kostýmku a několika centimetrových podpatcích kráčí rozlehlou chodbou a táhne za sebou kufr na kolečkách.
Možná jsem měla slušivé oblečení, ale jinak jsem spíš připomínala stěhovací vůz.
Kolem chodí již ubytovaní studenti vyšších ročníků, prohlíží si nové maso a smějí se tomu, jak vláčíme těžká zavazadla všemožných velikostí a stádií rozkladu na své nové ubikace.
Musela jsem vyplnit papíry ohledně poškozeného vybavení pokoje.
Zaklepaly na mě starší a zkušenější studentky. "Napiš tam fakt všechno. A napiš i co tady není."
"Jak není?" zeptala jsem se nechápavě.
"Napiš, že tu je flek na koberci. Až ho tam uděláš, budeš ráda, že´s to napsala." Varovaly mě.
Poslechla jsem. Uvidíme za pár měsíců.
Brzy se koná imatrikulace prvních ročníků. Každá fakulta prožívá tuto ceremonii ve vlastních prostorách. Nahnali nás do obrovské haly a dostali jsme poučení, co bude následovat. Milá paní s ještě milejším hláskem (srovnáno s lodní sirénou) nám oznámila, že nás bude z povzdálí povzbuzovat a gesty naznačovat, kdy je čas se posadit a kdy postavit.
Byli jsme připraveni.
Teoreticky.
Prakticky mě nikdo nepřipravil na to, že ze zákulisí vyjde děkan, proděkan a další důležité postavy naší fakulty oděni do tradičních černých hábitů a nadmíru slušivých baretů, ve kterých by každý vypadal jak šmoula přejetý parním válcem.
A to nebylo celé. Před děkanem kráčela paní, které se tímto počinem chtěli evidentně pomstít a oblékli ji do modro šedého oblečku, který z jejích už tak výrazných proporcí dělal ještě výraznější. O klobouček také nebyla ochuzena a ještě se na něm houpala bambulka. V ruce nesla žezlo, které by se docela vyjímalo v pohádce O Slunečníkovi, Větrníkovi a Měsíčníkovi.
Hymnu jsem proslzela, ale nebylo to pohnutí nad libými tóny, či snad počin vlastenectví, ale zoufalá snaha nevyprsknout smíchy při pohledu na profesory.
Slovy děkana: "Je vás tu mnoho, všem to přeju, ale u promoce si potřesu rukou tak se čtvrtinou z vás. Když to dobře půjde. Někteří ukončíte studium sami. Některým se zdejší studentský status tak líbí, že jim studium ukončíme my. Každopádně hodně štěstí."
Žasnu nad komplikovaností univerzity. Nejsem zrovna logistka, ale očekávala jsem, že na ISIC kartu budu vkládat peníze na jednom místě. Třeba studijní oddělení mi přijde vhodné. Pletla jsem se.
Na místě A si dobíjíte peníze do menzy, na místě B můžete vložit vklad pro tisk a kopírování, na místě C aktivujete ISIC, abyste mohli po zavírací době otevřít dveře na koleji… Nemusím zdůrazňovat, že se to rovná cestě přes půl města.
Už jsem měla tu čest poznat několik spolužáků se stejnou kombinací oboru. Zdáme se jako nesourodá partička.
Část jsou (nechci nikoho urazit) šprti, kteří mají na všechno zvláštní sešitek, tužko, podtrhávají podle pravítka, perou se o přední lavice, sedí vzpřímeně a hltají každé slovo učitele.
Ten zbytek (mezi který patřím i já) vypadá, že tam je omylem.
V mezičase cvičíme tělocvik, anebo dostaň se za 15 minut na budovu na opačné straně města, protože ti začíná přednáška.
A tak si zatím žijeme…