Dobré ranko, přináším další kapitolu k povídce, doufám, že se bude líbit :)
Příjemné počtení!
Převalujete se v posteli a je vám zle…
Náš salonek, ve kterém se podával čaj, anebo káva. Jak dobře jsem tu místnost znala, ale dnes byla tak cizí a cesta jeho středem směrem k otci nikdy nebyla delší. Ten seděl ve svém oblíbeném křesle a jeho tvář nebylo vidět za novinami. Strašně jsem se bála. Bála jsem se jeho a jeho reakce, měla jsem strach sama ze sebe a z toho, co jsem se právě rozhodla udělat. Ale instinkt pro přežití byl… Silnější.
Musím to udělat, abych se zachránila - abych zachránila čest naší rodiny, naše jméno, musím, abych byla dobrá dcera. "Otče?" zašeptala jsem a pomalu jsem si klekla na podlahu vedle jeho křesla, dívala jsem se na něj přes opěrku. Jako kdyby mi znovu bylo pět let a žadonila jsem o novou hračku.
Neochotně složil noviny a podíval se na mě. Jeho výraz nebyl zrovna povzbudivý. "Narciso?" zeptal se příkře. Nesnášel, když ho někdo rušil.
Nahlas jsem polkla. "Otče, v poslední době se dost mluvilo o mém sňatku a vhodném manželovi…" vysoukala jsem ze sebe začátek pečlivě připravovaného monologu.
Jen povytáhl obočí. "Doufám, že nechceš začínat s nějakými hloupostmi na bázi toho, že se vdávat nebudeš!" vyštěkl prudce a praštil novinami o stolek.
"Ne!" vyjekla jsem. "Rozhodně ne!" musela jsem mu zabránit v tom, aby se dostal ke slovu, aby ho popadl vztek, než se vůbec dostaneme k jádru věci. "Chci se vdávat!" vyhrkla jsem ukvapeně. Na ta slova cvakly dveře a dovnitř vpadla matka, která za nimi poslouchala, jak bylo jejím dobrým zvykem.
Otec byl mým "přiznáním" tak dokonale vyvedený z míry, že si toho ani nevšiml. "Pak tedy mluv dál. Už víš, koho by sis chtěla vzít?" zeptal se a v jeho pohledu se mísil zájem a obavy. Zřejmě pojal podezření, že jsem mu připravila stejný skandál jako před pár lety Andromeda.
"Hodně jsem o tom přemýšlela a myslím si, že by byl vhodný manžel. Je z dobré rodiny a má dobré jméno a dvoří se mi…" mluvila jsem šeptem a neodvažovala jsem se zvednout oči od podlahy. "Je bohatý a vlivný." Dodala jsem ještě a napůl jsem doufala, že se matka neudrží a vykřikne jeho jméno.
"Kdo to je?" zeptal se otec.
Na jazyku mě pálilo docela jiné jméno, před očima se mi dělaly mžitky. Měla jsem pocit, že budu zvracet. "Lucius… Lucius Malfoy." Podívala jsem se otci do tváře. Rozlévalo se mu v ní uspokojení.
"Moje nejmilejší dcero."Řekl skoro dojatě a pomohl mi vstát. "Jsem na tebe skutečný hrdý, zvolila sis správně!" stiskl mě v objetí. "O to více mě těší, že jsi v něm rozpoznala vhodné manžela i ty sama, jelikož my na to začali myslet již před pár týdny. Je to otázka velmi krátkého času, kdy se tvoje přání splní." Pohladil mě po paži a pak se posadil zpátky do křesla. Náš rozhovor skončil, obchod byl uzavřen.
Na hrudi vás tlačí svíravá bolest…
Matka mi byla v patách. "Ach Narciso!" otočila mě čelem k sobě a stiskla mě v objetí. "Jsem na tebe tolik hrdá! Kdybys jen věděla, v poslední době jsi mi dělala tolik starostí, ke svatbě ses stavěla tak chladně a odmítavě a tvůj zdravotní stav…" zavrtěla hlavou. "Jsem ráda, že se všechno k dobrému obrátilo!"šťastně si povzdechla. "A abychom chystali novou svatbu, to je štěstí, to je štěstí!" a rozběhla se po schodišti dolů, nepochybně začít plánovat a zajišťovat všechno potřebné.
Ruce se vám potí…
Lucius v perfektně padnoucím obleku stanul před mým otcem. Jednu věc jsem mu upřít nemohla - dokonale sebejisté vystupování. Já se třásla, jen jsem se na otce podívala a jemu se nezachvěl hlas. "Dovolte, abych vás požádal o ruku vaší dcery, Narcisy."Řekl obřadně a bradu sklonil k zemi.
Otec se blahosklonně usmál. "Bude mi ctí vám k tomu svolit, Luciusi." Pokynul směrem ke mně. "Máte mé požehnání."
"Děkuji." Luciusovým pohledem proběhla vítězosláva. On byl šťastný, že si mě může vzít.
Máte zimnici...
Můj zásnubní večírek. Ne, nepodobný tomu, který měla Bellatrix. Jen s tím rozdílem, že se konal v sídle Malfoyů. Bylo to ponuré a chladné místo. A Lucius se všude chlubil tím, že jej jednou zdědí. Výhra nad výhru.
Všichni procházeli kolem a gratulovali mi k zásnubám. Všichni se usmívali a měli radost za mě. Copak nikdo neviděl, jak moc se mi chtělo plakat, jak ubohá tohle byla fraška, že nás k sobě jen hodili jako dva kusy masa?
A já sama si o to řekla…
Jak jsem tohle mohla dovolit, jak se tohle mohlo stát, jak jsem tak mohla zradit Jamese a pokořit sama sebe?!
Znovu a znovu.
Čekáte, že se ráno probudíte a bude to lepší.
Ale nejde o noční můru, nejde o něco, co by pominulo.
Tohle je váš život.
"Cisso!" oslovil mě můj snoubenec, když konečně všichni odešli a my spolu zůstali sami. Snad poprvé od chvíle na Bellině svatbě. Zní to šíleně, že? Kdyby jen někdo věděl, co máme za sebou. Vždyť i o ruku mě požádal před zraky rodiny.
"Ano?" zašeptala jsem zlomeně.
"Nejsi šťastná."Řekl potichu a díval se na mě. "Proč?"
"Copak můžu být šťastná z čehokoliv, co se děje kolem?" vyprskla jsem. Už jsem nedokázala být poslušná holčička, nastávající manželka.
"Nechápu tě." Z tónu mu zmizela obvyklá znuděnost, se kterou protahoval každé slovo. "Myslel jsem… Že tohle všechno chceš. Svatbu. Náš společný život. Mě." Podíval se na mě.
Měla jsem chuť mu plivnout do tváře, vykřičet všechna svoje obvinění a nenávist, tu šílenou zradu, jaké se na mě dopouštěla vlastní rodina, pokoření, které mi přinesla sestra a zoufalost, která pocházela od Jamese. "Čekám dítě." Zašeptala jsem namísto toho. Nebyla to špatná odpověď. Byla všeříkající.
Ale on ji špatně pochopil. "Dítě?" zašeptal nevěřícně.
"Ano." Polkla jsem a napůl čekala, že začne vyvádět.
Ne.
"U Merlina!" vykřikl vítězně a popadl mě do náruče. "Ty čekáš dítě, moje dítě?! Mám takovou radost!" zatočil se mnou a políbil mě. "Všechno bude v pořádku. Postarám se o vás, postarám se o všechno. Budeš mít všechno. Všechno bude v pořádku."
A to byl Luciusův život omyl…
