4. Sladké zapomnění

Bellatrix stála před velkým zrcadlem. Její svatební šaty byly v antickém stylu, na širokých ramínkách, spona, které vedla přes hrudník, byla vykládaná smaragdy. Bella si vymínila, že na smaragdech bude rytina zmijozelského hada. To samozřejmě nebylo z dálky vidět, ale co bychom pro spokojenost naší Belly neudělali. Smaragdy se ji houpaly i v uších a vlasy měla vyčesané do bohatého drdolu. Podél tváře ji spadalo několik kudrlinek, působila dojmem éterické víly, která je něžná a jemná jako letní vánek. Ha, ha. Zdání klame.

Matka s otcem ji donutili překrýt znamení zla zastíracím kouzlem. Jsem si jistá, že jej Bella nejdéle po obřadu odstraní, ale nebudu se do takových situací zaplétat. Nevidím, neslyším, neřeším.

Svatba se samozřejmě konala v našem domě. Znamenalo to pro nás - tedy spíš pro naše sluhy, spousty práce, ale přeci se nebude nevěsta s celou garderobou trmácet přes půl Londýna. A byla to úžasná příležitost, při které mohla matka předvést majestátnost rodu Blacků a jednoho z jejich sídel.

Zahrada byla specielně upravena. Ne, nepředstavujte si, že bychom se procházeli po kotníky v trávě, obklopeni květinami a motýlky. Ne, z haly našeho domu jste zkrátka prošli do další haly - ale mnohem větší a velkolepější, bralo to dech. Nahoře nebylo nebe, ale klenutá kopule z křišťálu, která kolem sebe vrhala hravé odlesky. Podlaha byla ten nejlepší mramor se zlatým mřížkováním. Stěny z hladkého opracovaného kamene - třpytily se jako nějaký minerál, ale tak daleko moje znalosti nesahaly.

Byly tu rudé sedačky ze sametu, jako v divadle. Vlastně to dnes bude jedno velké divadlo, takže se i místa pro sezení hodila dokonale. Židle byly ve dvou řadách, mezi nimi vznikla ulička, kterou pro jistotu označovalo mramorové sloupořadí, které spojoval řetěz ze zlata. Na vrcholku každého sloupku byl smaragd (do něj jsme hady díky bohu rýt nemuseli). Přední sedačky pro nebližší členy rodiny Blacků a Lestragenů se zlatě třpytily.

V čele místnosti bylo drobné stupátko pro oddávajícího, dokonale vypočítané, aby nezastiňoval budoucí manželé.

"Jsi nervózní?" zeptala jsem se Bellatrix, která s prázdným výrazem zírala na svůj odraz v zrcadle.

"Z čeho?" zeptala se překvapeně.

"Vdáváš se, neměl by to být velký den?" nadhodila jsem.

Bella se jen protáhla a zastrčila si pod šaty hůlku. "Dnes odpoledne, večer a ani v noci mě nečeká nic nového, nic co bych ještě neviděla anebo nezažila. Jde jen o to se předvést před ostatními, uspokojit touhy našich rodičů a splnit společenskou povinnost. Z čeho mám být nervózní?" zasmála se. "Máš zbytečně romantické představy, Narciso. Jen počkej, až budeš na mém místě ty."

"Musím jít."Řekla jsem, když jsem podívala na hodinky. Nebyla to tak docela pravda, ale nechtěla jsem, aby poznala, jak moc mě ta slova o mé vlastní svatbě děsí. Nepřipadá v úvahu, já svou lásku mám, odmítám si vzít někoho cizího, odmítám si vzít někoho, koho nemiluju!

Procházela jsem uličkou společně s matkou, na naše místa. Ostatní svatebčané už byli usazení a pečlivě si nás prohlíželi. Cítila jsem jejich pohledy, jak do detailů zkoumají mou tvář, účes, profil i postavu. Hrdě jsem vztyčila hlavu, nesla jsem se jako modrá krev sama. Matčina oddechování mi dodávalo jistoty, přesně tak to je správně. Ona sama se rozhlížela a kontrolovala, zda si nás dostatečně všímají skutečně všichni.

Mohla bych být na sebe ten den hrdá. Vypadala jsem skutečně skvěle. Vlasy jsem měla sepnuté na jedné straně a zvlněné do dlouhých lokýnek. Oči orámované černou tužkou mi oživily bledý obličej. Šaty jsem měla v podobném stylu jako Bella, aby bylo vidět, že jsme spjaté. Mé šaty byly temně zelené, z jemné látky, která se při chůzi vlnila a chladila mě na kůži. Lem šatů mi sahal ke kolenům, jedno široké ramínko ozdobené látkovou květinou a řaseným šálem, který mi splýval až do pasu, který byl zvýrazněn sponou ze stříbra. Ta spona vypadala jako navěky zamrzlé okvětní lístky. Stříbrné lodičky hlasitě klapaly o mramorovou podlahu. Radost pohledět. Princezna Zmijozelu. Tedy už bývalá.

Nemohla jsem si pomoct, ale jedny oči jsem cítila více. Nezvládla jsem je identifikovat, nenapadal mě nikdo, kdo by si mě tak hladově a nenasytně prohlížel. Kdo by to mohl být? Ulevilo se mi, když jsem se mohla posadit na své místo.

Když začala slavnostní řeč, pomalu jsem odvrátila hlavu od domnělých hrdliček a podívala se po hostech. Musela jsem zjistit, kdo to byl.

Zahlédla jsem i Rabastana, o kterém se zmiňoval otec hned po mém příjezdu, ale ten očima hltal mou sestru, on se na mě určitě nedíval. Regulus nepřijel, další bratránek se znuděně díval na podlahu. Bylo tu několik významných pracovníků z ministerstva kouzel, ale to byli obstarožní dědečkové, kteří mohou být rádi, že udrží sklenku vína. Kdo to byl?!

Vzadu se někdo zavrtěl. Identifikovala jsem ho díky záplavě světlých vlasů.

Lucius Malfoy.

Bella s Rudoplhusem si vyměnili prstýnky. Políbili se. Všichni strojeně zatleskali. Odebrali jsme se do jídelny na velkolepou hostinu.

Vše zahájili naši otcové s přípitkem. Vypila jsem svou číši toho nejlepšího šampaňského až do dna. Ta atmosféra mě dusila více, než kdy jindy. Připadala jsem si zoufale opuštěná, hluboce jsem nesouhlasila se všemi kolem, s hrou, kterou jsme hráli a už jsme ani nevěděli proč - někdo to po nás chtěl. Ano, to byl ten důvod.

Uždibovala jsem ze svých porcí nepatrná sousta, chodů bylo nepočítaně. Za to jsem si dopřávala alkoholu. Poslední ohnivá whiskey, kterou jsem měla, mi příliš radost nepřinesla. Každopádně jsem toužila nějak vypudit ten svíravý pocit nervozity a strachu. Zapomenout na všechno.

Zahrada se zatím opět proměnila. Samozřejmě nezmizela ta mramorová nádhera, ale zavládla tu intimnější a snad útulnější atmosféra. Světla byla tlumená, po záplavě sedaček nebylo ani vidu. Po celém obvodu místnosti se stáčely jednotlivé kóje s malými stolky a pohodlnými křesílky, docela by se hodily do zahrady. Až na to, že byly z toho nejdražšího dřeva, jaké je k mání. Eben? Možná, nevyznala jsem se v těch věcech dobře.

Taneční parket byl prostorný, vznášel se nad ním půlkruh z lampionů. Jistě ne takových lampionů, které používají mudlové, tyhle svítilny byly z ušlechtilého kovu a průzračně čirého skla. Luxus, kam se člověk podívá. Všude se vznášely tácy s občerstvením a pitím.

Skryla jsem se v první kóji, kterou jsem potkala a po cestě jsem ulovila celý podnos se skleničkami. Už jsem ani neidentifikovala, co piju. A bylo mi to jedno. Alkohol mi ani nechutná. Ale dává zapomenout.

A já chtěla zapomenout. Na celý svět…

Ale svět nechtěl zapomenout na mě.

"Mohu si přisednout?" ozvalo se mi nad hlavou.

Pohlédla jsem vzhůru. Cítila jsem se malátná, ospalá a slabá. Slabá na protest, slabá na společenskou konverzaci.

Stál tam Lucius a oči mu jen zářily. V ruce svíral pohár stejně jako já.

"Jistě, místa tu je dost." Odpověděla jsem mu a doufala, že to bylo dostatečně zdvořilé.

Posadil se a dychtivě si mě prohlížel. Nenadále se naklonil ke mně, blíž než bylo zdvořilé. "Celý den z tebe nemůžu spustit oči! Jsi překrásná!" zašeptal mi horoucně a chytil mě za ruku. "Od chvíle, co jsem tě viděl naposledy… Nemůžu zapomenout. Merline, jsi tak nádherná, nejkrásnější dívka, jakou jsem viděl! Když jsem byl ve škole, byla jsi ještě dítě…" zavzpomínal. Teprve tehdy mi došlo, proč mi jeho tvář byla tak povědomá. Jistě, že chodil do Bradavic! "Ale tolik ses změnila, dospěla jsi…"

"Pro-prosím?"

Pochybuju, že moje zalapání po dechu registroval. Držel mou ruku ve svých dlaních. "Jsi nádherná, nádherná!" opakoval. "V duchu vidím tvoji tvář, mám ji před sebou ve snech, slyším tvůj hlas… Chci se tě dotýkat, chci abys byla moje!" zašeptal vášnivě a natáhl se ke mně. Jednu ruku mi položil do týla. "Chceš to tak taky?" naklonil se ještě blíž. I z jeho dechu byl cítit alkohol.

"Myslím… Myslím, že jsme opilí. Oba dva." Zamumlala a sklopila jsem tváře, které mi jen hořely. Mnohem neuvěřitelnější bylo, že moje potřeba byla v tu chvíli stejná.

"Ve vínu je pravda." Podotkl najednou zcela střízlivým tónem a rozvážně mě pohladil po tváře. "Nebudu tě k ničemu nutit, Cisso, nikdy. Ale chci tě, to si pamatuj." Už pomalu vstával.

"Ne-ne!" stáhla jsem ho zpátky. "Zůstaň tady se mnou."

K čertu s celým světem s celou pomyslnou smetánkou, ať James Potter a jeho proklatá Evansová táhnou do nejhlubších pekel! Tohle se možná nedozvíš, ale tohle je má pomsta. Pro Luciuse jsi byl taky dítě, když jsem taková byla i já, ale ty jsi ho nesnášel jako všechny zmijozelské, stejně jako mě.

Vrána k vráně sedá, nebudu se zahazovat s někým, jako jsi ty, Jamesi Pottere! Nechtěl jsi mě? Hořce lituj, odevzdávám se jemu!

Nevzpomínám si, kdo z nás začal. Kdo vyprovokoval koho, kdo to chtěl víc. Najednou jsme se líbali. Najednou už neseděl proti mně, ale vedle mě a o několik vteřin později jsem mu seděla na klíně. Už bylo příliš nebezpečné, zdržovat se dál v sále, mohl nás kdokoliv zpozorovat. Luciusova ruku bloudila pod mou sukní čím dál naléhavěji a prudčeji. Doklopýtali jsme do mého pokoje. Zabouchla jsem dveře a doslova jsem se na něj vrhla. Nevím, kde se to ve mně bralo.

Alkohol? Nahromaděná frustrace? Protest? Vášeň, chtíč, prostá lidská potřeba?

Svalili jsme se na postel, obratně mi svlékal šaty a já se nenechala zahanbit. Vydechla jsem slastí, když se na mě položil a užívala jsem si každičkého pocitu a záchvěvu, který mým tělem probíhal.