3. Povýšený idiot

Domem vládl čilý ruch. Zásnubní večírek mé sestry! Vše muselo být na svém místě a v tom nejlepším pořádku. Vše muselo být dokonalé, uklizené, naleštěné. Drahé jídelní servisy, rodinná vyznamenání a chlouby, to vše a všem na očích, aby nás mohli obdivovat a závidět. Sezváno příbuzenstvo a významná jména ze širokého okolí. Jen se podívejte, že na to máme!

Bellatrix a Rudoplhus stáli ve středu dění. Vypadali jako dokonalý páreček. Uvědomoval si vůbec někdo, kdo byl v domě, že ti dva k sobě přišli jako slepí k houslím? Nikdy se spolu nescházeli, nikdo je nikdy neviděl pohromadě, nikdo by nedokázal jmenovat jedinou věc, kterou mají společnou (rozpustilá myšlenka mi přinesla připomínku znamení zla, které měli vypálené oba dva, ale nevím, zda se dá vraždění mudlů a neskutečně ohavná omalovánka na předloktí nazývat společným zájmem). Přesto stáli bok po boku ve skvostně sladěných šatech s ještě dokonalejšími úsměvy a milými slovy. Zkrátka předmanželská idylka. Kdo by mohl co namítat, nikde ani stín podezření.

Hosté proudili dveřmi. V hale je vítala matka, já je odváděla do jednotlivých salonků či do jídelny, záleželo na jejich přání. Připadala jsem si jako hosteska. Hosteska ve vlastním domě, dobře vycvičený pes, který cení zuby na povel. V tomhle případě nebyly vyceněné zuby známkou hrozby, ale předstíraným díkem, či úsměvem nad dávno otřepaným vtipem.

Stála jsem u paty schodiště, ve svých nových šatech a snažila se působit okouzlujícím a zároveň přirozeným dojmem. Nevím, jak mi to šlo, ale matka mi stále vyčinit nepřišla, takže zřejmě dobře.

"Vítám vás, tetičko Walburgo!" nechala jsem si vtisknout polibek na tvář.

"Ráda tě vidím, děvenko!" pevně mě stiskla v náručí. "Gratuluji ti ke složení zkoušek OVCE! To bylo znamenité. Odveď nás do salonku k tvému otci!" poroučela plynule. "Už víš, co s tebou bude dál, holčičko?" ptala se mě.

"Dopřávám si chvíli odpočinku a pak se uvidí, drahá tetičko." Vyhnula jsem se elegantně odpovědi.

"Ach ano, ty vaše prázdniny. Regulusi, miláčku, tak přeci poblahopřej Narcisse!" houkla přes rameno. Teprve teď jsem si všimla bratránka. Svým způsobem byl od Siriuse k nerozeznání a na druhou stranu byla ta nepodoba propastná. Regulusovi chyběla jiskra, to tajemné cosi, kterým disponoval Sirius. Reg byl bezpochyby pohledný i inteligentní, ale neuměl se prodat. "Máš můj obdiv." Pronesl hlubokým hlasem a krátce se pousmál. Pak se zase podíval na podlahu. Odvedla jsem je k otci a pro jednou jsem mu v mysli dávala za pravdu. Ne, Regulus není nejvhodnější manžel.

Nejvhodnější je samozřejmě James, ale to má jisté komplikace. A co víc, nesmím na něj teď myslet. V tomhle životě a v tomhle domě pro něj není místo. Ani pro myšlenky, které by se ho týkaly.

"Narcisa?" ozval se za mnou hedvábný hlas.

Otočila jsem se s nacvičeným úsměvem připravená čelit strýčkovi přes koleno, bratranci přes dvě kolena či komukoliv jinému. "Ano?" pronesla jsem neméně sladce, čehož jsem v zápětí zalitovala. Bylo to hloupé a koketní gesto, a když jsem se mu podívala do tváře naskákaly mi na obličeji červené skvrny.

Stál proti mně mladý muž přibližně o tři hlavy vyšší než já. Není složité být vyšší než já. Byl dobře stavěný v padnoucím černém obleku, který zvýrazňoval jeho postavu. Dost možná sportoval. Měl dlouhé vlasy podobné barvy jako já a sahaly mu až pod lopatky. Měl je svázané černou stuhou, ladící k jeho obleku. Nezasvěcený by řekl, že jsme dozajista sourozenci. I mě ta podoba přišla zarážející, takhle mají vypadat lidé, kteří k sobě z nějakého důvodu pasují.

Jen jsem polkla a snažila jsem se získat ztracenou rovnováhu. Vlastně je myslitelné, že je mezi námi nějaký příbuzenský svazek. Nemusím se tomu tak hloupě divit. A co víc, když jsem ho pozorovala delší dobu, napadlo mě, že jej dozajista znám. Jistě, že chodil do Bradavic také, vzpomínám si na něj. Byl to prefekt… "Můžu vám někam anebo za někým odvést?" zeptala jsem se a snažila se zapomenout na svůj předchozí hloupý projev.

"Abych řekl pravdu, teď když tu vidím vás, jsem naprosto spokojený a nic mi nechybí." Slova trochu protahoval, jako kdyby se nudil, ale jeho oči momentálně vypovídaly o opaku. Byl zaujatý.

"To mi lichotí, ale proto jste jistě nepřišel. Jak vůbec znáte moje jméno?" zeptala jsem se.

Krátce sklopil hlavu. "Snad mi odpustíte mou nevychovanost! Jsem Lucius, Lucius Malfoy." Napřáhl ke mně ruku. Vlažně jsem ji stiskla. "Ráda vás poznávám, pane Malfoy." Pousmála jsem se, jak poroučela etiketa.

"Lucius, prosím. Pro vás Lucius."Žádal mě naléhavě.

Zadržela jsem povzdechnutí. "Luciusi. Ale stále jste mi neodpověděl."

Usmál se a byl to docela příjemný pohled. Člověk by neřekl, že se tahle tvář umí smát. "Poslala mě za vámi vaše matka. Že mě odvedete, kam bude potřeba. Mám se setkat s Rudoplhusem potřebujeme probrat jité záležitosti." Jeho pohled na okamžik sklouzl k nadloktí.

"Ach jistě. Pracovní záležitost, že?" uhodla jsem.

Byl ohromený. "Říkejme tomu tak." Souhlasil. "Popravdě jsem nebyl ani zvaný, ale nutně potřebuju s Rudoplhusem mluvit. Celá situace je o trapnější, že nemám ani žádný dar k jejich zásnubám a jsem tu prakticky vetřelcem. Ale všechno to napravím." Sliboval.

"Samozřejmě. Pojďte za mnou, Luciusi." Vyzvala jsem ho. Dar nebyl třeba, dům se topil v darech a to byla teprve zásnubní hostina.

"Omluvte mi mou nevychovanost, uvedl jsem vás do rozpaků…Narciso." Zašeptal mi, když jsem ho vedla po schodišti do horního patra domu, kde byl Rudoplhus.

"Nic se nestalo, byla to i má chyba." Ujistila jsem ho. "Tady jsou, račte dál." Otevřela jsem dveře. Bela s Rudoplhusem byli právě o samotě, ale člověk by se nemusel bát, že by je při něčem vyrušil. On zíral z okna a Bella seděla na jedné z pohovek. Jakmile se ozval zvuk otevíraných dveří oba nasadili perfektní úsměv.

"Lucius!" zvolal bodře Rudoplhus a vykročil mu potřást rukou. "Co tě přivádí, příteli?" zeptal se ho vřele. Tak vřele nikdy se sestrou nemluvil. Bella jen protočila oči a pozdravila Luciuse krátkým, úsečným pohledem.

"Jistě nás dámy, omluví." Pohlédl na nás Lucius. Nemusel žádat dvakrát, já už byla stejně napůl ze dveří.

"Proč? Oč se jedná?" Bella se napjala. "Jestli přicházíš v mistrových záležitostech, mám právo tu být také!" zaujala bojovou pózu.

Lucius se před mýma očima měnil k nepoznání. V mé společnosti to byl šarmantní mladý muž, který sršel lichotkami a poklonami. Teď byl studený jako kámen a slova sekal jednoznačně. "To přicházím, ale Mistr se jasně vyjádřil ohledně toho, za kým mám v této záležitosti přijít. Tvoje jméno nepadlo, Bellatrix. Odejdi."

"Budeš mě vykazovat v mém vlastním domě?!" Bella nebezpečně zvýšila hlas.

"Bellatrix." Přispěchala jsem k ní. "Hned se můžeme vrátit. Pojď se mnou." Uchopila jsem ji za nadloktí. "Bello, prosím." Naléhala jsem.

Jen se mi vytrhla a přepochodovala místnost. Nezapomněla hlučně prásknout dveřmi. Podívala jsem se na oba muže a o poznání tišeji jsem ji následovala. Celou dobu jsem cítila v zádech pohled Luciuse Malfoye.

Bellatrix se zatím schovala ve své ložnice. Došla jsem za ní. "Jen se uklidni, sestřičko." Požádala jsem ji.

Vztekle přecházela po pokoji. "Jak se mám uklidnit? Nenávidím ho, proklatý Lucius Malfoy! Myslí si, že je snad z lepší a bohatší rodiny, než jsem já, myslí si, že je někým víc, když za ním stojí Abraxas Malfoy, oč mu jde? Z duše se mi protiví, nejraději bych ho proklela na místě! Je to povýšený idiot!" sršela urážky. "Jak si vždycky pozvedne hlavu a vystrčí bradu, jak si dá ty svoje zatracené pačesy za ucho a blahosklonně se usměje, protahuje znuděně slova a myslí si, že je mistrem elegance a důvtipu! Merline!" bezmyšlenkovitě přehazovala věci na stole, dělala větší nepořádek, než tu panoval. "Proč jsi ho vůbec přivedla?" obořila se na mě.

"Neměla jsem na vybranou." Odsekla jsem. "Rudoplhus ti pak jistě poví, oč se jedná." Zkoušela jsem ji uklidnit.

"Ten? Pokud vůbec pochopí, co mu Malfoy právě řekl. Někdy mu to pomaleji chápe." Poklepala si na čelo. "Merline, proč jen musím být obklopená samými neschopnými idioty!" zavrčela a pak se vrhla ke mně. "Cisso, slib mi něco ano?" zašeptala vášnivě.

"Co ti mám slíbit?" zeptala jsem se vyděšeně.

"My dvě - my budeme za každých okolností věrné cílům pána Zla, že ano? Vždy a pokaždé, slib mi to. My dvě si řekneme všechno, nebudeme si nic tajit, viď? Budeš ke mně vždy upřímná. Slib mi to!"

"Bello!" zatřásla jsem s ní. "Jsi moje sestra!" tím jsem pokládala věc za vyřízenou a uklizenou pod stůl. Rozhodně nemůžu říct Bellatrix všechno. Nikdy. "Musíme jít zpátky. Pokud si to ti dva nevyřešili, mají smůlu. Tohle je tvůj večírek k zasnoubení a ne strategická porada." Vzala jsem ji za ruku a sváděla jsem ji po schodech dolů. "Počkej tady, vyřídím to s nimi." Požádala jsem ji, když jsem viděla, že dveře salonku jsou stále zavřené. Našpulila pusu, ale pak přikývla. "Půjdu bavit hosty do jídelny." Zavrčela škrobeně a vydala se po schodišti dolů.

Zaklepala jsem a vešla. "Jen velmi nerada vás ruším." Ti dva byli stále ve vzrušené debatě. "Ale je načase vaši poradu ukončit. Chápu důležitost a nutnost vašeho jednání, ale tady není pro takové věci prostor. Rudoplhusi, tvá snoubenka je v jídelně. Asi byste měli lidem předvést jak moc jste dokonalí. Luciusi, vy tu zůstáváte?" rozdávala jsem plynule pokyny a překvapovala jsem tím sama sebe. Nikdy jsem nebyla vůdčí typ, nikdy jsem nebyla rozhodná. Možná se konečně stávám pravou Blackou, po dlouhé době jsem cítila vnitřní rovnováhu a ne bezmoc.

"Rád bych, ale povinnosti mě volají." Přešel ke mně. "Pevně doufám, že jsme se dnes neviděli naposledy, drahá Narciso." Vzal mě za ruku a políbil mě na její hřbet. Opět mě tím zaskočil. Ať tak anebo tak, dříve než jsem se zmohla na odpověď, zmizel pryč.