Buď a nebo

Buď to budeš ty, anebo žádný jiný.

Přibližně taková myšlenka mi proběhla hlavou, když jsem tě uviděla poprvé. A pak podruhé, potřetí, počtvrté…

Pokaždé.

Všechno je mi jedno, ale ty budeš můj.

Jak čas plynul, dokázala jsem v tvé přítomnosti více ovládat. Dokázala jsem uklidnit svoje uvažování a jistá část mého JÁ, byla tak silná, že zvládla sáhnout po racionální stránce úvahy. Možná jsi mě štěstí, že jsi mě tak zaujal. Člověk je tvor povrchní, a jak známo je prvně fascinován tělesnou schránkou. A ty jsi mě k ideálům daleko. Jistě, že ses mi zdál přitažlivý, ale kdo ví proč?

Neměřil jsi metr devadesát na výšku a nemohl ses pochlubit vypracovanými svaly. Nehonosil ses dlouhou rockerskou kšticí a nenosil jsi ani módní sestřih. Tvoje oči byly podmanivé, ale nikdo by je nepřirovnal ke svěží louce, pomněnkám anebo tající čokoládě. Hlas jsi mě posazený o něco výš, než bývá obvyklé u mužů a požadavkem u chlapáků.

Dalo by se říct, že jsem tě vykreslila v nedostatcích. Ale přes tohle všechno, co jsi v podstatě neměl - anebo měl a nebylo to potřeba, jsi v mých očích zářil jasněji než kometa.

Všimla jsem si tě hned. Bylo nás tam tolik, tolik výrazů, očí a tváří, ale já si našla tu tvou bez váhání. Našla a už jsem se nedívala po jiných.

Chvíli trvalo, než sis všiml ty mě. Rozčilovala mě tvoje nevšímavost, ale zuřivě jsem odmítala na sebe nějak výrazně upozornit.

Všimni si sám.

A všiml sis.

A už ses nikdy nepodíval pryč.

Nebylo těžké uhodnout, co se nám honí hlavou, když se na sebe podíváme. Bylo to zjevné. Díval ses na mě loveckým pohledem a já tě vyzývavě očekávala. Kdepak, nepřiběhnu za tebou jako pejsek, jako všechny ty, které tvoje charisma dostalo do kolen. Na to zapomeň. Pokud po mě něco chceš, a ty jsi chtěl velmi, musíš přijít sám.

Nebudu tuctová, nebudu jako všechny přede mnou a po mě, které jsi okouzlil svým charismatem a svým pohledem, který říká všechno a nic.

Chci a musím ti uvíznout v paměti. Bláhové přání? Už tu takové byly, že ano? Ale já budu doopravdy jiná, já se nedám snadno, neskočím ti na hezký úsměv a náhodně uvolněnou židli po tvém boku. Bojuju o tebe, ale ty bojuj o mě.

Vím, že jsem se ti dostala pod kůži.

Pojď si pro mě!

Ostatní nás pozorují a mají v očích starost. Nelíbí se jim to.

Jde o nic a o všechno. Mám být další, která skončí ve tvé náruči, další oběť, další zlomené srdce, další použitá hračka.

Ale nedostala jsem se pod kůži jenom tobě. Přirostla jsem ke všem, ať už jsem se snažila o cokoliv. Nejenže se nechci dát snadno, ostatní mě nechtějí vydat vůbec. Stráží mě jako klenot a odhání tě z mojí blízkosti, varují mě všemi možnými způsoby.

A ty se nezlobíš, pobaveně stojíš ve stínu a čekáš. Víš, že přijdu. Víš, že mě nic neodradí. Víš, že mě nikdo nezastaví. Víš, co chci.

Co chceme oba dva.

Jeden druhého.

Napustím vanu, pára zatmění
Buď a nebe
Smyjeme vinu, stará smutnění
Buď a nebe

Nebudu první ani poslední. Taková jsou pravidla hry, takové je riziko. Neslibuješ nic, co nemůžeš dát. Jedna noc, mnoho pocitů, vzájemná blízkost a několik málo slov.

Pevné objetí, hluboké pohledy, lehké doteky. Dva a jsou jako jeden.

Častokrát jsem pochybovala, že vůbec znáš moje jméno. Měl bys ho znát. Musíš ho znát. Ale není pro tebe důležité…

Na druhou stranu ses na mě díval s nesmírnou vědoucností a choval ses ke mně jako k nejdražšímu pokladu. Inu, nic lepšího jsi ty noci taky neměl, takže proč si nezachovat tvář gentlemana.

Ale jak tu může být tak propastný rozdíl? Možná neznáš moje jméno a zapomínáš můj úsměv jen, co se ráno zavřou dveře, ale dokážeš se ke mně chovat tak jako kdybys věděl všechno. Všechno čím jsem si prošla, všechno čeho se bojím, všechno co je ve mně. Víš, jaká jsem, kdo jsem, co chci.

Do jisté míry jsme byli tak stejní. Začínalo to u roztomilých a nepodstatných drobností a končilo to důležitými věcmi. Věcmi, které se o mě postupně dozvídali ostatní a tak mi už nebránili, když jsme se k sobě přiblížili. Račte si užít, jako kdyby si pomysleli. Anebo mi jen chtěli dát za lekci, protože odhalili mou nepoučitelnost?

Nemáme si co vyčítat. Ani si nic vyčítat nemůžeme. Uměli jsme jeden na druhého zuřit, mlčky i verbálními naschvály, ale nevydrželo to dlouho. Zase jsme se jeden k druhému vrátili. Báječně si přeci rozumíme.

Ty chápeš mě a já chápu tebe.

Vidíš mi až na dno duše…?

Ten pocit je prchavý, letmý a nestálý. Nevydrží déle než naše blízkost.

Když tě vidím, mám chuť se ti rozběhnout do náruče i skrýt se v tom nejtmavším koutě. Chce se mi smát a chce se mi plakat.

Mám na tebe tolik otázek, ale nemůžu je vyslovit. Chci ti toho tolik říct, ale musím mlčet. Bojím se to všechno zhmotnit do slov, bojím se tebe a tvojí reakce. Vím, že na to nemám právo.

Pravidla byla daná od začátku a já je přijala. Není cesta zpátky.

Je toho tolik. Tolik, co jsi mi dal a vzal.

Díky tobě jsem se cítila jiná, výjimečná, milovaná, vyzdvihovaná, opojná a smyslná.

Kvůli tobě jsem ležela na tom nejhlubším dně, topila jsem se v oceánech bolesti, mořích sebeponížení a lítosti, nohy mi omývaly řeky slz a výčitek. Mých i těch cizích.

Proč jsme se potkali, proč jsi mě uhranul? Proč jsi chtěl zrovna mě, mohl jsi mít kteroukoliv! Jenže já chtěla tebe… Já byla jiná… Já byla trpělivá… Já tě pokoušela… Já tě vyzývala… Já po tobě toužila, nutila tě toužit po mě…

V tvojí blízkosti jsem byla ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Všechno ve mně se třáslo, já sama jsem byla drobný uzlíček, který prahnul po tvém objetí. Tvoje náruč, která mě jako jediná zachrání, uchrání a utěší. Budu jen tvoje, slibuju.

Vedle tebe jsem byla jiná. Dospělejší? Bláznivější? Uvolněnější? Připadala jsem si s tebou tak naživu.

U tebe jsem byla nešťastná. Děsilo mě, kým se kvůli tobě stávám, komu se to dávám a kdo mě má v moci. Co jsem dovolila sama na sobě? Takhle by to být nemělo, tohle není láska a já ti dávám všechno…

S tebou bylo všechno intenzivnější. Ať už v negativním nebo pozitivním smyslu.

Přepadal mě tak hrozný strach z toho, že by mohlo všechno skončit. Při tom pomyšlení jsem byla téměř pološílená. Bála jsem se další každé minuty, kdy přijde někdo lepší než já, chvíle kdy se na mě podíváš a já budu vědět, že je se vším konec, že jsem se ti omrzela…

Jenže… To bych nebyla já. Stačilo se otočit, přitočit ke správným lidem, vědět, že se na mě díváš, stačilo začít tančit, stačilo zavřít oči anebo si tě letmo prohlédnout. Ne, nebyla jsem tvoje poddaná.

Možná oddaná.

Ale to jsi ty mě taky. Ač by sis to nepřiznal a já to vůbec neříkala nahlas.

Jsem tvoje a ty jsi můj.

Možná ve zvráceném a nepochopitelném slova smyslu. Buď nás pochopíte anebo odsoudíte. Dělejte, co chcete my se stejně ohlížet nebudeme.

Ptáci zpívají, jsou geniální
Když ráno vítám, jsem prenatální
Ptáci zpívají, jsou geniální
Když ráno vítám, jsem prenatální

Jeden člověk.

Desítky strávených dní pospolu.

Stovky prohozených slov - spíše letmo a neadresně než přímo.

Tisíce zážitků a pocitů.

Když ses na mě poprvé podíval a tvým pohledem proběhl onen magický záchvěv zájmu.
Buď a nebe

Jakmile tvoje chování vypovídalo o tom, že mě chceš…
Buď a nebe

Jak ses rozčílil, když jsem se bavila s jiným mužem…
Buď a nebe

To když nás poprvé oficiálně představili a ty ses usmál a věděl, že už neuteču…
Buď a nebe

Poprvé ses mě dotknul a kochal ses tím, jak mě to vyvedlo z míry…
Buď a nebe

Nespouštěl jsi ze mě oči a díval ses na mě jako na obrázek…
Buď a nebe

Natáhl jsi ruku a chtěl jsi, abych tě následovala a ničeho ses nebála.
Buď a nebe

Propletl jsi naše prsty…

Mluvil jsi potichu a vážně, ale zároveň se do tvého tónu vkrádala hravost…

Dotýkal ses mě, jako kdybych byla ze skla a bál ses, že každý neopatrný dotek mi může ublížit…

Sobecky jsi mě k sobě připoutal a rozhodl ses mě nepustit…
Buď a nebe

Buď budu tvoje, anebo ničí jiná…