Zkouška dospěli za mnou a teď už zbývaly oficiality, jakým je například předání maturitního vysvědčení. Konalo se v naší hudební síni, což je církevní stavba, zima tam byla pořádná, ale také výtečná akustika. Po počátečních zmatcích, kdy mě spolužačky nemohly poznat a kdy učitelé nevěděli, kam nás usadit se všechno dala do pořádku a mohlo se začít.
Pravdou je, že na naši třídu byl trochu smutný pohled. Z dvaceti sedmi spolužaček nás tam sedělo pouze šestnáct úspěšných absolventek. Další seděly s posmutnělými úsměvy v řadách za námi, některé ani nepřišly a čekají na zářijový termín.
Akt byl zahájen zahráním studentské hymny (moje noční můra, za tenhle rok jsem ji slyšela tolikrát a stále se mi nelíbí), co víc hrál ji poostarší pán na varhany. Hru na varhany mám ráda, ale musí se to umět. Pán trochu pokulhávál.
Slovo si vzala jedna z vyučujících jakožto moderátorka akce a pozvala třídní učitele, kteří vyhodnotili nejlepší studenty. K mému nesmírnému překvapení jsem to za naši třídu byla já (popravdě jsem koukala jak chleba z tašky a nemohla jsem věřit), nicméně to nebyla zase tak marná chvíle, byla jsem obdarována knihou od Michaela Viewegha.
Pak se předávalo vysvědčení třídě A, oboru veřejnosprávnímu. Je pravda, že jich bylo více než nás. Ale to je tím že náš obor je daleko těžší (co je nějaká administrativa, že :D )
Následně vyzvána naše třída B, sociální činnost. K mé nesmírné "radosti" jsem musela stát v čele špalíru, neboť spolužačka, která byla v abecedě přede mnou nebyla při maturitě úspěšná. Happy jak grepy jsem z toho byla.
Dostala jsem své maturitní vysvědčení a europas, dostala jsem květinu a stranou jsem podepisovala papíry o převzetí vysvědčení. V návalu nervozity jsem se nejen podepsala jako prvňák, ale ještě do špatných kolonek. Stála u toho nejpřísnější a nejobávanější učitelka ze školy, která nám před tím dávala přednášku o správném podepsání a už od prvního ročníku stála na chodbě se stočenou mapou a střílela po nás jako z kulometu. Nicméně mi řekla "nevadí" a to bylo opravdu překvapení.
Když už měli všichni svůj doklad dospělosti byly jsme vyzvány k proslovu. Když nevíte co by, hoďte to na slečnu Rogue, ona to nějak zařídí. O svém proslovu jsem se dozvěděla jen pár hodin předem, naštěstí jsme ho duchapřítomně připravily s holčinou z vedlejší třídy napůl, čehož jsem pak trochu litovala, protože se tam kroutila jako žížala, koktala, breptala a smála se.
I na mě padla nervozita, první dvě řady učitelů, další dvě řady absolventů a pak rodiče, přátelé a kdo ví kdo ještě. Nohy se mi celou dobu třásly jak sulc, čekala jsem, kdy se mi na těch vysokých podpatcích rozjedou, nicméně dokázala jsem rozplakat dosud neplačící zbytek a s dobrým pocitem jsem si mohla jít sednout.
Pak vedla řeč ředitelka školy, byla dlouhá a dojemná. Dědoušek nám zahrál ještě několik krátkých skladeb na varhany a vše zakončil hymnou české republiky.
A děti utíkejte do světa!
Protože moje třída byla sdružením mentálů a na poslední chvíli se všichni hrozně pohádaly, nekonal se maturitní večírek. Před hudební síní jsme v igelitovém sáčku dostala svůj podíl z třídního fondu (je to před 200 Kč v drobných - korunách, dvoukorunách apod.), myslela jsem, že mě trefí šlak.
Velká část spolužaček se vydala do hospody, kterou si zajednaly - já tu hospodu znám. Hnusná, zaplivaná, zakouřená a plná pupkatých strejců. Na maturitní večírek opravdu ideální.
S méně početnou a méně oblíbenou skupinou jsem se vydala do jednoho milého podniku na náměstí. Usadily jsme se na zahrádce, hodně hlasitě klábosily, objednávaly si koktejly, sdělovaly si dosud nesdělené o maturitě a vzpomínaly, do toho mi volaly spolužačky ze zaplivané hospody, zda dorazím... Bylo to opravdu veselé.
Nakonec jsem se do "úžasného lokálu" vydaly taky, nicméně to tam bylo přesně takové, jaké to tam znám, půlka kolektivu už byla spíš pod stolem a atmosféra usínala.
S Ájou jsme sebraly Prokopa a mířily jsme do jednoho z klubů, který mívá i ve čtvrtek otevřeno s tím, že si chceme trochu zatančit. Bohužel, konala se tam nějaká velkolepá akce s programem a požadovaly nehorázné vstupné. A tak jsme raději zamířily zpět do podniku na náměstí, kde jsme pokračovaly v koktejlování. Ája nás nalákala na koktejl Cosmopolitan, který chtěla vždy ochutnat (mě osobně moc nechutnal :D). Ale bavily jsme se náramně.
*pár hlášek*
*Fotím se s J., M. a přidá se Provaz*
Já: Fotka příznivců hry o Trůny.
Provaz: Já na to nekoukám!
J: Ale budeš!
Já: No, možná pojedu v září na brigádu do zahraničí...
P: Fakt a nemohla bych jet taky, dej mi kontakt!
Já: Ty hele a nemáš dělat v září opravnou maturitu?
P: No právě a nevím, jak se tomu vyhnout!
D: Tak se pojďte o něčem bavit, ať tu není ticho!
Já: J., co budeme dělat, jsem tak nešťastná kvůli Oberynovi! Seriál bez jeho přízvuku?! (Hra o Trůny)
Provaz: Ježiši, ale ne o seriálu!
D: Cože sis vytáhla na literce? Romea a Julii? Kde je spravedlnost, když si herečka vytáhne nejslavnější drama?!
Ája: Tak kam mě vezmeš? Nemám vysoký požadavky, jen ať je tam hodně nadržených kluků.
Prokop: *telefonuje s přítelem* Kde jste? Na Biřičce? Ne, tam fakt nepojedeme... Tak přijeďte, my jsme ve městě.
Já: Ať zvedne zadek a hodně hezkých spolužáků s ním a přijedou.
*chystáme se platit v baru*
Provaz: Já bych tu servírku trochu postrašila.
*všechny si vytáhneme igelitové sáčky, ve kterých máme drobné z fondu*
V nepublikovatelnou hodinu jsem se vracela domů, kabelku jsem si nesla sklesla v ruce a balancovala jsem na podpatích. V duchu jsem se smála, když kolem mě procházeli policisté a chrastili želízky. Asi jsem nevypadala nejčerstvěji, ale došla jsem domů aniž by mě zastavili.
A tak skončila moje středoškolská léta. Sama kolísám v úvaze, zda sepíšu samostatný článek. Uvidíme. Bylo to silné, bylo to nezapomenutelné - nevím, zda nejlepší. Bylo to dobré, hodně dobré, ale čekám, že velkolepější věci přijdou.
Bude mi smutno po Áje, která se mnou v lavici strávila 4 roky. Bude mi smutno po flegmatickém optimismu spolužačky Provázka. Stýská se mi po smíchových explozích od B. A D., které sedávaly v poslední lavici, stejně jako po Prokopovi, jejím dlouhém mlčení a pak absolutně smrtící hlášce. Nakonec mi budou chybět i Googlovi hysteráky, že nemá z písemky plný počet 30 bodů, ale má 29,5 bodů.
Vážně, střední škola stála za to. Nelituju svého rozhodnutí vydat se směrem, kterým jsem se vydala.
A egoisticky dodávám, že jsem na sebe skutečně pyšná za papír, kterému se říká maturitní vysvědčení a na kterém se píše, že jsem prospěla s vyznamenáním!
