15. Sen a nebo skutečnost?

Hermiona běžela chodbou a vůbec si nevšímala toho, že vrazila do houfu druhaček snad i jednu z nich shodila na zem. Jindy ohleduplná a pečlivá dívka za nimi nekřikla ani promiň a běžela dál. Byla toho plná společenka. Viděla Harryho Pottera jak společně s vyděšeným Křiklanem nese na ošetřovnu bezvládného Weasleyho, prý ho otrávili! Na ošetřovnu už zamířílal jejich profesorka i sám ředitel. Hermiona vystřelila jako raketa a už rozrazila dveře ošetřovny. Trochu ji zaskočilo když kolem lůžka našla shromáždění v podobě části učitelského sboru, ošetřovatelky a Harryho.

" Já jsem-slyšela jsem-" oddechovala a překotně se snažila vymyslet proč tak neomaleně vpadla dovnitř. Nikdo nic neřekl jen ji uvolnili cestu, aby mohla projít k Ronovi. Ležel na lůžku naprosto bezduše, oči měl protočené vzhůru a namáhavě dýchal.

"Není pochyb," řekla Snape svým ledovým hlasem, " že ta medovina byla otrávená. Tipoval bych to na doušek živé smrti. A celkem kvalitně připravený." objasnil všem situaci.

Profesorka McGonagallová jen zašátrala rukou kolem sebe, jak se snažila najít oporu. Ošetřovatelka právě odložila na noční stolek pohárek od lektvaru, který nalila Ronovi do úst a duchapřítomně ji přistrčila židli. Profesorka na ni ztěžka dosedla. " Ale kdo by chtěl otrávit Weasleyho?" zašeptala zděšeně.

" Myslím, že o pane Weasleyho vůbec nešlo. Horacio," otočil se Brumbál na nehybného Křiklana, " ta lahev vypadá celkem dobře, je na ni mašle. Byl to dárek pro Vás a nebo jste ji hodlal věnovat?"

Hermiona už učitelovu nezřetelnou odpověď nevnímala a dívala se na Rona, který byl na smrt bledý. Harry ji ustoupil z cesty, aby k němu mohla blíž. Postavila se těšně vedle jeho hlavy a tiše oddechovala. Co se mohlo stát?! Ron mohl být... Nebo spíš už nemusel být. Z chodby se ozval dusot a téměř současně dorazila bledá Ginny, která se při pohledu na bratra zhrozila a Snape ji musel popadnout za nadloktí, protože se začala nebezpečně kymácet. Ty dva ale téměř smetla Levandule, která vrazila na ošetřovnu s razancí vlny tsunami.

" Rone, kdepak je můj Roneček, můj Lonánek!" křičela a když ji pohled padl na Rona zakryla si ústa rukou. " Ptal se po mě?" vyštěkla potom a ten tón Hermioně připomínal mudlovské detektivky ve chvílích kdy inspektorovi ruply nervy a začal se k výslýchaným chovat neuctivě. Její úvahy byly vyrušeny tím, že ji Levandule všimla. " A co tady děláš ty?" zasyčela hlasem plným zášti. Madam Pomfreyová vytušila nebezpečí popadla prázdný pohárek a zmizela ve své kanceláři, profesorka McGonagallová se začala znovu ovívat rukou a Brumbál takticky zíral do stropu. Ginny, která už získala ztracenou rovnováhu nevěděla kam s očima stejně jako Harry, jen Snape se tvářil naprosto nezúčastněně. Křiklan byl tak otřesený, že přítomnosti dvou rivalek zřejmě příliš nevnímal.

" Mohla bych se zeptat na totéž." opáčila se Hermiona a přistoupila blíž k Ronovu lůžku. Ten se zavrtěl.

" Ale já jsem jeho přítelkyně!" dupla si Levandule.

" A já jsem jeho kamarádka!" ohradil se Hermiona.

" Jen nepovídej!" zaječela Lev vztekle. " Od chvíle co se mnou začal chodit jsi s ním skoro nepromluvila! A proč asi, hm?" dorážela na ni.

Hermiona byla zcela nečekaně ušetřena odpovědi protože Ron se začal vrtět a cosi mumlal. To přimnělo ošetřovatelku k návratu jelikož se obávala zda se pacientovi nějakým způsobem nepřitížilo.

" No, jen se podívej!" zasmála se Levandule vítězně. " On moc dobře ví, že jsem tady, cítí moji přítomnost!" elegantně obešla Brumbála a postavila se proti Hermioně. " Tady jsem Lonánku!" zašeptala naléhavě.

Ron se na lůžku převaloval, cukal sebou a stále něco mumlal, nebylo mu rozumnět až najednou - " Er...ono... Her... mio..." mumlal a otáčel hlavu zleva doprava. Nebylo pochyb o tom co se snaží říct.

V Hermioně tváři se objevil nesmírně překvapený výraz, ale nebylo to nic proti výrazu, který nasadila Levandule. V její tváři se objevil výraz totálního překvapení, ale zároveň pokoření, vzteku, lítosti a bolesti. Ve finále ze sebe vydala zvuk proti kterému byl nářek Ufňukané Uršuly jemný pláč a vypálila pryč.

Brumbál jen přikývl. " Ach to mládí." poznamenal jako kdyby se nic zvláštního nestalo. " Myslím, že nastal čas odejít. Pan Weasley je v dobrých rukou." řekl a společně s profesory opustil ošetřovnu. Harry se jen zašklebil na Ginny a bez jediného slova odešli také. Madam Pomfreyová měla ve tváři nevídaně laskavý výraz. " Já budu u sebe kdyby se něco dělo." oznámila Hermioně tichým hlasem a zavřela za sebou dveře.

" Hermiono." zašeptal znovu Ron tentokrát naprosto zřetelně.

Najednou si vůbec nebyla jistá co by měla udělat a jistá euforie z Levanduliny porážky ji opustila. Měla na Rona začít mluvit? Říct něco uklidňující, měla se vedle něj posadit a jen vyčkávat jestli nabere vědomí?

" Hermiono...?" Ronův hlas začal nabírat nespokojený a zoufalý podtón. Bezmyšlenkovitě se natáhla a chytila ho za ruku. "Jsem tady, Rone." zašeptala a přitáhla si židli, na které seděla profesorka McGongallová. " Jsem u Tebe." ujistila ho a jemně přejížděla palcem po hřbetu jeho ruky.

Ron zamumlal něco co znělo jako " To je dobře."a viditelně byl spokojenější. Hermiona seděla bez hnutí sledovala jeho pravidelný dech a nepřestával ho hladit po ruce. Přála si, aby ta chvíle nekončila. Bylo ji jasné, že až se Ron probudí bude tu hodně otázek a bude tu také Levandule. Co když se nerozejdou - Hermiona přála Ronovi štěstí a necítila by radost kdyby tohle zapříčinilo jejich rozchod, ze které by byl Ron nešťastný. Tak jako tak si byla jistá, že v ložnici ji nic moc hezkého nečeká.

Madam Pomfreyová jindy tak dbající na pravidla a klid nemocných se neobjevila, aby ji vyhnala z ošetřovny a tak dál dělala Ronovi společnost a přemýšlela o tom co se stalo a stane. Minuty pomalu ubíhaly a venku se začalo stmívat. Hermiona pomalu přívírala oči. V podstatě ten den nic neudělala, ale měla pocit jako kdyby ji emoční smršť, kterou dnes zažila vyčerpala víc než cokoliv jiného co kdy zažila.

"Hermiono?" vytrhl ji z dřímoty Ronův hlas. Byl jiný teď už to nebylo to nevědoucnému mumlání, po kterém ho musela ujistit, že neodešla a stále u něj bdí. Byl to poměrně jasný hlas. Ron se probral.

" Ano?" trhla sebou a narovnala se jak svíce. Jakoby mimochodem pustila i Ronovu ruku a pohlédla mu do tváře. Byl stále bledý, ale jeho tváře už začínaly nabírat zdravější barvu. Oči měl stále matné a trochu zmatené. "Co se děje, proč jsem tady?" zeptal se.

" Ta medovina co jsi pil u Křiklana," řekla Hermiona potichu a do očí ji přitom vrhkly slzy, " byla otrávená. Harry Ti dal bezoár. Moc toho nevím dozvěděla jsem se to náhodou."

"Proč jsi tady ty?" Ron byl viditelně stále pod vlivem léků, které mu dala Madam Pomfreyová, mluvil těžce a pomalu, jazyk se mu pletl.

" Bála jsem se... Co se stalo, hned jsem sem běžela když jsem to zjistila."

Ron se usmíval. " Ty ses o mě bála, že?" měl trochu škádlivý podtón.

" Bála." přiznala se. " Moc jsem se bála." rychle si otřela slzy.

"Neplač." poprosil ji Ron. "Nelíbí se mi když pláčeš. Ale já už jsem tě hodněkrát rozplakal, že?" nadhodil a Hermiona přemýšlela jestli by Ron neměl pít nějaké protijedy častěji protože se začal projevovat jako někdo kdo chápe pojem cit.

Zavrtěla hlavou. "Nejsi v čele tabulky." usmála se na něj. "Myslím, že by jsi měl spát." řekla nakonec a trochu zatahala za polštář. " Leží se Ti dobře?"

" Hm..." zamumlal Ron, který pomalu upadal do nevědomí. " Zůstaš tu?" zeptal se ospale.

"Jak nejdéle to půjde." slíbila a potom se rychle - velmi, velmi rychle, že si ani ona ani Ron nebyly skutečně jistá zda se to stalo naklonila k němu a na okamžik přitiskla své rty k jeho čelu. " Dobrou noc." zašeptala.

Ron za několik málo chvil klidně oddechoval. Hermiona se zvedla a pomalu opustila ošetřovnu.

Když přisla do ložnice závěsy kolem Levanduliny postele byly zataženy. Parvati seděla na své posteli a vrhla na ni pohled plný nenávisti. Hermiona jen sykla a rychle zmizela ve své posteli. Něco ji napovídalo, že u nich v ložnici v nejbližší době moc zábavy nebude.

"Jak se cítete pane Weasley?" probudila Rona druhý den ráno Madam Pomfreyová.

" Jako kdybych spadl z útesu." zahuhlal Ron a pomalu se posadil. " Co se stalo?"

"Budu k vám upřímná." prohlížela si ho ze všech stran a už mu strkala nějaký lektvar. " Málem jste nám umřel, pane Weasley. Ale pan Potter vás zachránil. Je to hrdina."

Ron se usmál. "To už víme dlouho." pak se zamyslel. " Všechno je tak... Pamatuji si jak jsem se napil té medoviny. Pak dlouho nic a pak je všechno tak nejasné..." svraštil čelo jak se snažil vzpomenout si co se odehrálo.

" Ano, to Vám věřím. To je normální snad si časem vzpomete. Ještě si lehněte nikam nepůjdete." varovala ho když viděla jak se dívá na dveře z ošetřovny. "Jenom klid. Hezky si lehněte a za chvíli přijde pan Potter a vaše sestra."

" Rone." oddechla si Ginny když uviděla bratra jak sedí v posteli a láduje se ovesnou kaší. "Vidím, že už Ti nic není!"

" Málem mě otrávili." oznámil ji.

"Ano, ale vzhledem k tomu, že se cpeš jako nezavřený se tvoje záchrana zdařila a nezůstali Ti trvalé následky." ušklíbla se a sedla si na kraj jeho postele. " Udělej mi místo." požádala ho když se k ničemu neměl. Ron se zašklebil, ale posunul se. Pak se podíval na Harryho. " Kdybys tam nebyl a nevěděl jak se zachovat tak..." povzdechl si. " Tak už bych se tady necpal. Díky."

Harry se pousmál. " To byla maličkost. Jen malá splátka za všechno cos pro mě kdy udělal ty." ťukli pěstmi o sebe.

" Nebyl jsem sám byla tam i Hermiona." zasmál se Ron. "Nejsem génius bez ní by to nešlo."

Ginny si jen odkašlala.

" Možná máš pravdu, ale raději svůj dluhu vůči ní budu splácet jinak než tím, že ji budu muset zachraňovat před smrtí." zamumlal Harry a posadil se na židli. "Jak se cítíš?"

"Převálcovaně." odpověděl Ron. " Ale když už jsme u Hermiony, proč tady není? To je na mě tolik naštvaná, že nepřijde ani když jsem v ohrožení žívota?"

Harryho a Ginnyin pohled se střetly. Ron to zaznamenal. " Co?" zeptal se. "Co je?"

"Byla tady." řekla Ginny nakonec. "Včera."

"A?" zeptal se Ron.

"No," ujal se Harry neochotně slova, " ona se tady potkala s Levandulí."

Ron se rozhlédl po ošetřovně, ale k jeho úlevě nebylo žádné další lůžko obsazené. " A co se stalo?" zeptal se když ani jeden z jeho přátel nepokračoval. "Co bylo dál?"

"Totiž tys tak trochu mluvil." řekl Harry a pohledem žádal Ginny a spolupráci. " A Levanduli to co jsi řekl dost vzalo."

"Myslím, že si s ní budeš muset promluvit." dodala Ginny rychle a zamrkala na Harryho. " S Hermionou možná tady." dodala.

"Jejda, tolik rozhovorů..." zavrtěl Ron hlavou. " A co jsem říkal?" zeptal se zvědavě.

Harry odvrátil pohled a Ginny jen otevřela a zavřela pusu. "Já jsem ti moc nerozumněla, stále jsem daleko." vybruslila z toho.

"Je mi líto, návštěva končí!" objevila se za nimi ošetřovatelka a Harry byl snad prvně rád, že je vyhání pryč. " Pan Weasley ještě musí odpočívat a nabrat sil."

Nechali Rona o samotě. Ten si složil ruce za hlavu a snažil si vzpomenout co se včera odehrálo...

Ron s radostným pocitem vyšel z ošetřovny. Pocit lehce zakolísal když před ošetřovnou uviděl Levanduli, kterou podpírala její věrná kamarádka Parvati. Lev měla oči úplně rudé a ruce se ji trochu třásly. "Rone?" oslovila ho hlasem, který mu nepříjemně připomněl jejich profesorku jasnovidectví, "myslím, že ti je jasné, že potom co ji předvedl předevčírem na ošetřovně náš vztah skončil."

Ron sice vůbec netušil o čem mluví, ale jakýsi šestý smysl o jehož existenci neměl dosud ani tušení mu napověděl, že by tuto skutečnost nebylo moudré vypoštět z úst. " Asi... Asi máš pravdu." vykoktal ze sebe nakonec.

Levanduli se roztřásla brada. "Nepokusíš se tedy zachránit náš vztah?" zeptala se.

"Právě jsi řekla, že náš vztah skončil." oponoval chabě Ron. "Přeci si nebudeme lhát do kapsy." navrhl.

Levandule se zhluboka nadechla. " Jistě! Tak jdi a buď štastný!" vykvikla nakonec a dala se do usedavého pláče. Parvati ji ochranitelsky objala na Rona ani nepohlédla a vedla Lev pryč.

Ron zavrtěl hlavu a vydal se najít Harryho s Hermionou.

Hermiona seděla v knihovně a přejížděla opačným koncem brku po pergamenu. Stále musela myslet na ošetřovnu a na Rona. Měla nutkání se za ním hned druhý den ráno rozběhnout, ale nakonec se rozhodla zachovávat chladnou hlavu a počkat jestli Ron nepřijde sám. Čekala co ji řekne na to co se stalo.

" Tak tohle je na jednoho člověka moc." postěžoval si známý hlas a Ron si sedl vedle ní.

" Tebe už pustili!" vypískla Hermiona nadšeně. "Jsi v pořádku!"

"Ano to jsem. A Hermiono, ehm... Já jsem se rozešel s Levandulí. Teda spíš ona se mnou a když za mnou byl Harry s Ginny... Vy dvě jste se tam prý potkaly a já něco řekl a to se jí asi moc nelíbilo a asi i kvůli tomu mě nechala, teda ne že by mi to moc vadilo..." odmlčel se. " Co jsem říkal?"

Hermiona uhnula pohledem. " Nejsem ta pravá..."

" Tak kdo je ten pravý? Chci to slyšet." poručil si. " Všichni se té odpovědi vyhýbají. Bylo to tak hrozné?" zeptal se.

" Totiž... Ono Ti nebylo moc rozumnět, ale znělo to jako když se snažíš říct moje jméno." vyletělo z Hermiony rychle.

Ron je pokýval hlavou. " Snažil jsem se vzpomenout si. Ale moc to nejde."

"Nic si nepamtuješ?" zeptala se Hermiona a znělo to skoro zklamaně.

Podíval se na ni a naklonil hlavu ke straně. "Vlastně něco snad ano, ale..." pak zmlknul a odmítavě zavrtěl hlavou. "Ne, to se nemohlo stát. To byl asi sen." řekl nakonec a zrudly mu uši.

Ron starostlivě vyhlížel z okna ve snaze zahlédnout v hostoucí tmě postavu jejich kamaráda. " Vážně ví co dělá? Nepřišlo mi, že byl měl po napití se Felixe nějak zvlášť šťastné nápady. Spíš šílené nápady."

Hermiona se posadila do křesla. " Dokud se drží v blízkosti školy nic se nestane."

" Ty ses asi taky napila, co? Bezpečně jsem si tady připadal přesně do chvíle než jsme našli Chloupka."

Hermiona se zasmála. Někdy měla pocit, že uběhly věky od chvíle kdy poprvé přišla do Bradavic, uviděla Rona a Harryho. Někdy to bylo jako pár sekund. Pár sekund od jejich nebezpečných výprav a pokusů, pár sekund od chvil kdy skutečně unikali smrti jen o vlásek. "Harry ví co dělá." ubezpečila ho nakonec a vzala si knihu.

Posadil se. " Zdá se mi to nebo poslední dobou vůbec nespěcháš spát? Odcházíš poslední a přicházíš první."

Krátce se uchechtla. " Rone, u mě v ložnici nepanuje zrovna bujará atmosféra a já jsem tam spíš nevítaný vetřelec."

Pochopil. " Asi jsem ti to zavařil."

Pousmála se. " Nebuď na sebe tak hrdý. Nikdy jsem s nimi nebyla výborná kamarádka, ale teď je to..." jen si odkašlala.

" Chápu." zasmál se Ron.

" Jak jsi to mohl udělat, Harry?" zaječela Hermiona. " Kolikrát jsem říkala, že ta kniha je nebezpečná a nemáš ji používat?! Říkala jsem Ti abys ji vrátil, ale jako již tradičně jsem byla ta hloupá já!" vrhla ošklivý pohled i na Rona. " A teď jsi mohl Draca málem zabít!"

"Hele od kdy je to Draco a od kdy by Ti ho bylo líto?" zmohl se Ron na obranu kamaráda, který seděl v křesle a zíral do země.

"Rone! Něco jiného je přičarovat mu po celém těle boláky nebo nechat narůst paroží, ale něco jiného je použít proti němu kletbu, která ho mohla zabít!" vyštěkla. "Nesoucítím s ním, ale tady nejsme ne bitevním poli!" pak se otočila zpátky na Harryho. " Kam jsi dal tu knihu? Musíme ji zničit."

"Schoval jsem ji. Nikdo se k ní nedostane." ubezpečil ji.

"Schoval. Paráda, paráda, ty jsi vážně dobrej." zavrčela Hermiona a práska dveřmi.

Harry se zašklebil. " Přiznávám to nerad, ale měla pravdu."

" Jako vždy." vzdychl si Ron. "Jde z ní strach, co?"

Harry se zasmál a potom přikývl. " Někdy si říkám, že Voldemortovi pokusy o moji vraždu jsou slabý odvar proti jejímu vzteku."

Ron se rozesmál.

" Rone klid, nejde o život."

Ron loupl po Hermioně nevěřícným pohledem. "Jde o famfrpálový pohár! To je víc než život!"

Hermiona měla odlišný názor, ale projednu se rozhodla Rona nedráždit. " Fajn. Chtěla jsem říct, že jde o hodně a ty to určitě dokážeš."

Podíval se na ni. " Určitě?" potřeboval, aby ho někdo ujistil.

"Zaručeně." usmála a se rozběhla se k tribuně.