Hraví lháři

Tiše jsem přemítala. Vnitřně jsem byla rozpolcená a nevěděla jsem, co se to kolem mě děje. Co se děje se mnou? Měla jsem zvláštní nápady. Co se zkusit změnit? Co být jinou a lepší? A proč ne? Je můj životní postoj správný, nestala jsem se poddajnou jen proto, že to tak chtělo okolí, nebyl můj životní styl jeden velký klam, který pouze odpovídal požadavkům lidem kolem mě? Být oblíbená a žádoucí, být chtěná.

Byla jsem taková. Ale za jakou cenu? Pohrávala jsem si s pramínkem vlasů a skrz řasy sledovala okolí. A oni sledovali mě. Věděla jsem, co se jim honí hlavou a nebyly to myšlenky, která se vykládají na potkání. Co po mě chtějí a co po nich chci já, nic víc než spalující objetí a pocity prchavého štěstí.

Hrozně mě to bavilo a hrozně jsem si to vyčítala. Hry o vášeň… Krásné lži…

Proč se nezměnit? Sama jsem na to nebyla dost silná a neměla jsem dostatečnou motivaci, možná se mi to nelíbilo, ale na druhou stranu to bylo moje specifikum, koníček mé nevyzpytatelné povahy… Jistě, že je nesmírně snadné mým chováním pohrdat a odsoudit mě, protože takové jsou škatulky. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co mě sem přivedlo? Možná stojím nad propastí, možná do ní spadnu.

Nikdo se nerodí špatný. Nikdo se nerodí zlý. Nikdo nemá ve tváři vepsanou zášť. Nikdo se nerodí dobrý. Nikdo se nerodí jako optimista. Narozené dítě je jako nepopsaný list papíru. Každý, kdo jej v životě potká a kdo na něj vědomě i nevědomě působí se na něj podepíše. Snad proto jsme na konci života seschlí, kůže je zkrabacená a vysušená. Neseme si nánosy inkoustu a jsme popsaní od hlavy k patě.

To co jsme anebo nejsme, z nás dělají ostatní.

It's a beautiful lie
It's the perfect denial
Such a beautiful lie to believe in
So beautiful, beautiful it makes me

Taky jsem se tak narodila. Čistá. Nedotčená, důvěřivá, energická. Lidé přicházeli a odcházeli, předávali si tužku z ruky do ruky a já držela klidně a trpělivě jako plátno napjaté na stojanu pro malíře. Všímala jsem si toho, co se děje kolem. Co se děje mě.

Tehdy začaly barvy dostávat temný nádech. Už to nebyla jen barva slunce, oblohy, dozrávajícího ovoce, podzimního listí. Přišla temnota. Přišly lži.

Lhali mi. Lhali mi a hráli si se mnou jako kočka s myší! Já jim věřila, šla jim na ruku, byla jsem tím, kým mě chtěli mít, mohla jsem se přetrhnout, abych je uspokojila, stála jsem jim věrně po boku, nenechala jsem se zahnat špatnou náladou a nezdarem, já na ně čekala věky a celá jsem se jim odevzdávala. Odpouštěla jsem jim. A vděk? Zasloužená odměna? Opětovaná láska? Milostné objetí? Nebuďte tak naivní!

Zatímco já slepě věřila a následovala je jako ovečka, pro ně to byla jen pouhá hra. Pustili mou ruku a hlasitě se smáli. Smáli se mé naivitě i mému osudu. Nezajímalo je, co se mnou bude dál. Byla jsem jim ukradená. Nejen moje budoucnost. Vždycky to tak bylo. Naplnili svůj zájem, svoje touhy, jejich všímavost opadla, dostali všechno, co chtěli anebo jim snad hra přestala připadat zábavná.

Opustili mě.

Celou dobu mi lhali.

Zmateně jsem mrkala, jako když se ráno vzbudíte v posteli a první sekundy nevíte, kde jste. Oči jsem měla doširoka rozevřené, vnímala jsem všechno tak přesně a jasně a přitom jsem si připadala jako v říši divů. Proč se ke mně tak zachovali? Vždyť já k nim přišla se vší vřelostí, se srdcem na dlani.

Jen mě využili, moje city pošlapali, pokud je tedy vůbec zaznamenali a prostě šli dál. Jak mohli jít dál, jak se mohli ani neotočit? Copak to nic neznamenalo? Muselo to poznamenat i je, přeci nejsou bezcitní!

"Tak se na mě podívej!" křičela jsem na celé kolo, ale bylo to jako pokoušet se dovést kámen k slzám. Výraz tváře se nezměnil, nevěnoval mi pozornost.

Byla jsem jen hra. Rozptýlení.

Všechny moje nádherné vzpomínky nejsou ničím jiným než sprostou lží, každé slovo bylo laciná vábnička, navoněná paráda, ty smyslné doteky, které mě rozechvívaly do nejhlubšího nitra pro něj neznamenali nic, byl to jen nutný taneček kolem, aby jehně, co jde na porážku, nevidělo nůž a nezačalo panikařit.

Připadala jsem si zrazená celým světem, otáčela jsem se stále dokola a nevěděla jsem, co si počít. Byla to lež!

Přenádherná lež… Prosím, lži mi znovu!

Stane se, že jednou narazíte na špatný typ. Že se něco nepovede. Že to krachne. Že to je ten nejkrásnější lhář, co vám zlomí srdce. Pláčete a proklínáte, milujete a toužíte. Stane se. Je to normální. Nežijeme ve světě, kde by se v prvních okamžicích potkávali lidé, co jsou pro sebe stvořeni. Musíte projít více etapami, aby jste bezpečně poznali to velké štěstí a také si ho náležitě považovali. Každý si to prožil. Stávají se dobré i špatné věci.

Srážka s blbcem, nutné lidské zlo i poučení. Stane se, tak jenom klid, dýchej.

Jeden blbec, druhý blbec, třetí blbec, čtvrtý blbec… A pak přestáváte počítat a začínáte si zoufat. Co se to děje, co je s vámi špatně? Děláte něco špatně? Jste špatní? Jste příliš horlivý anebo moc odtažití? Smějete se moc nahlas anebo málo? Jste nevychovaní? Odpovědi jsou záporné, všichni vás líčí v kladném světle, nikdo vám nemůže odolat.

Specielně lháři. Šidí vás, strhávají vás na svou stranu, přivádí vás do extáze. Zažíváte s nimi ty nejkrásnější věci.

Berou vás do samotného ráje. A pak se propadáte do pekel. Se zlomyslným úsměvem stojí na hraně a ještě vám zamávají na rozloučenou. Zase to byla jen hra, zase to byla jen lež. Lež má krátké nohy, daleko nedoběhne. Až příliš brzy skončí…

Kéž bys mi lhal déle.


It's a beautiful lie
It's the perfect denial
Such a beautiful lie to believe in
So beautiful, beautiful it makes me

A tak se stane, že se ve vás něco zlomí. Ten, kdo naposledy upustil tužku, ji nechal ležet stejně jako vás. Už se ani nestaral o nějakou předávku, už se ani neobtěžoval s divadélkem typu "Víš, myslel jsem, že to bude jinak, nezlob se, ale tohle není, jak si myslíš." Už jste všechno vyčetli z jeho pohledu. Hra skončila, byla to lež. Promiň. Snad jindy.

Vezmete tužku do ruky. Ne, nemůžete gumovat, nemůžete vzít zpátky, co se stalo. A proč taky? Vždyť to nakonec byly cenné lekce. Budou vám k užitku. Už si s vámi nebude nikdo zahrávat. Teď si budete hrát vy. Uschováte tužku na bezpečné místo. To je vaše ochrana, už vám tak nikdo neublíží. Už si po vás nebude nikdo čmárat, jak se mu zrovna zalíbí.

Teď začínají nové hry, hry s novými pravidly a s novým vítězem. A tím vítězem budu já.

Možná mě budeš bavit den a noc, možná týden anebo měsíc. A možná jsi mě nebavil nikdy, jenom jsem neměla nic lepšího na práci. Neboj se, ono to ani není v tobě. Jsi bezchybný, jen mi už připadáš nudný, už jsem se nasytila. Už mi to stačilo, je načase jít dál.

A teď se zlobíte a opovrhujete mnou? Ale no tak, jen se uklidníme, ano? Mám vám snad připomenout, kdo tyhle hry začal hrát? Kdo mě donutil být jejich účastníkem? Od koho jsem se učila? Skládám vám poklonu, od mistrů. Dnes jste ale nic. Nic v porovnání se mnou. Vidím vás a vaše pootevřená ústa, vaše přimhouřené oči a těžko skrývanou touhou a nevíru. Je to opravdu ona?

Ano, je to ta chudinka, se kterou sis hrál jako kočka s myší a kterou jsi opustil. Teď jsem ale paní situace já, jen si ten pohled užijte, protože to je taky to jediné, čeho se vám dostane. Můžete přijít, třeba po kolenou. Nemyslím si, že bych na vás měla čas natož chuť. Vidíte, mám zájem někde jinde. Je mi - vlastně ne! Není mi líto. Sbohem a těšilo mě.

Jdu si užívat svou hru, pokud jste si to nedomysleli. Jen pohodím vlasy a zadečkem a už jsem pryč. Utřete slinu, pánové!

Měla bych být jiná? Čestná a milující, oddaná? Hodná holčička, co se sedí v koutě a čeká, až ji najde princ na bílém koni? Ale nebuďte naivní, na pohádky už jsem příliš velká. Jsem ochotna uvěřit na toho pravého, ale do té doby se sebou nenechám cloumat.

Čest, rodina, povinnost, zdrženlivost, pravdomluvnost, poctivost. Vlastnosti, které bezpochyby zušlechťují. Ale k čemu je takový být ve světě plném lží a intrik? Proč být bílou vránou ve stádu bezohledného dobytka? Ano, stát se také dobytkem není hrdinství. Ale snaha přežít je také ušlechtilá. Ano, možná jsem stejná jako ostatní. Ano, možná jsem stejně bezohledná jako ostatní. A zajímá to snad někoho? Jsem taková, je to tak snazší, je to tak výhodnější. Naučili mě to ostatní.

Možná se zase změním. Až přijde čas. Až to bude potřeba. Až bude pro koho se měnit. O to více si mě můžeš cenit, pozvedneš mě z popela a já k tobě budu vzhlížet. A ty ke mně, pro mou sílu a pro všechno co mě potkalo. Co potkalo i tebe. Jedině někdo se stejným osudem může pochopit a docenit sílu i slabost druhého.

Nakonec nic není víc než lež…

Krásná a sladká lež…

Jaká bude další?