Některé dny jsou opravdu výjimečné. A ne v tom nejlepším slova smyslu. Někdy si říkám, že bych v takový den měla zůstat v posteli a přečkat to do dalšího rána, neboť jeden nikdy neví.
Už když se mi před šestou rozezvonil budík byla jsem zmatená a netušila jsem, zda to je ten první anebo druhý a proto jsem vstala a když už jsem se šourala v pantoflích ke dveřím zjistila jsem, že to byl ten první. Ale protože jsem nadšený spáč ještě jsem na těch deset minut zalehla. Kéž bych tak ten druhý přeslechla!
Když už jsem konečně vstala usoudila jsem, že bych si mohla dát napájet mp3, aby se mi po cestě do školy nevybila. Připojila jsem ji k nabíječce a dala do zásuvky. Ale nastala zrada! Nic se nedělo, na displeji nenaskočila ikona, která dává na vědomí, že se přístroj nabíjí. Zatahala jsem za kabel a nic. Vytáhla jsem nabíječku ze zásuvky, prohlédla ji ze všech stran a protože jsem neobjevila žádnou závadu strčila jsem ji zpátky do zásuvky. Vtom se ozvalo zlověstné lup a světla zhasla. Ano, vyhodila jsem pojistky.
Ano, nebylo to v bytě, ale u hlavního jističe, který je na chodbě.
Ano, byla jsem donucena v tuto hodinu, v pyžamu, neučesaná, vyjít na chodbu (nemusím zdůrazňovat, žě těch několik dobráků co šlo do práce na mě koukalo poněkud vyděšeně a že mi na té chodbě byla hrozná zima) a pojistky nahazovat tam.
Když už bylo světlo opět mezi námi dokončila jsem ranní rituály a vydala se na cestu do školy. Moje cesta do ústavu je dvoufázová. Od domova jedu trolejbusem a pak přestupuju na autobus. Jenže co se nestalo! Padla mlha, trochu přimrzlo a to byl pro zdejší dopravu obrovský problém. Trojlebus měl zpoždění a objevil se ve chvíli, kdy mi na druhém konci města odjížděl autobus. K mému štěstí jsem stihla ten druhý...
Myslela jsem, že už mám své neštěstí vybráno. Žel bohu to nebylo všechno. Mou drahou spolusedící potrápil migrenický záchvat a tak jsem druhou hodinu strávila jejím uklidňováním, přidržováním ji sklenice s lékem a běháním mezi třetím patrem (kde se nacházela naše třída a kde jsem ji balila věci) druhým patrem (kde ležela nemocná) a přízemím, kde jsou šatny. Taky jsem uklidňovala učitelky, které její hystericko-bolestný záchvat poněkud děsí. Nemusím zdůrazňovat, že než se objevila její maminka, aby ji odvezla domů začala další hodina a my psaly písemku. Učitelka měla pěnu u úst, já málo času, ale co se dá dělat.
A protože nás nešetří další hodinu to byla další písemná práce. Nevím, nevím jak dopadnu protože jsem zaměnila cytologii a cystoskopii. Když už jsem si dost zanadávala jak jsem mohla udělat tak hloupou chybu začal se po sto padesáté probírat zítřejší maturitní ples. Když jsem o tom tak uvažovala říkala jsem si, že se nakonec přeci jen těším, uvidím kamarády, co mám daleko. Zvlášť jsem se začala těšit na táborovou sebranku. A co se nestalo? Zapípal mobil a napsala mi drahá Helenka (Trojská), že nemůže přijet, jelikož přítel má nohu v sádře... Proskočit oknem by bylo málo.
Už ani nevím jak jsem zvládla dopsat písemku z literatury ani jak jsme došli na zastávku.
Jisté je, že rebelie popadla i naši třídní učitelku, která nám pošeptala, že nemáme na sraz přijít v 15:45, ale v 15:55. Jen kdyby se někdo ptal neporadila nám to ona.
Trochu se bojím, že jestli zítřek bude také tak úspěšný asi se uškrtím na vlastní šerpě.
