Úsměvy 2013

Sama jsem se ještě pořádně nerozkoukala a nestačila si urovnat, že rok 2013 je minulostí. Tedy - nijak extrémně tento posun neprožívám, ale přeci jen začátek nového roku je začátek nového roku.

K současnému datu toho bylo vyřčeno již mnoho - přání, sny a víra v něco, co nás potká anebo čemu bychom se radši vyhnuli.

Ráda bych Vás provedla uplynulým rokem 2013 - a doufám, že to bude především humorná procházka a zavzpomínání si.

Koná se akce "kup si boty na ples". Moje představa není náročná - obyčejné nijak extra extravagantní lodičky na nepříliš vysokém podpatku.

Mission impossible.

"Dobrý den, máte plesové boty?" zeptala jsem plaše prodavačky, která se tvářila, že ji můj zájem zboží ji obtěžuje.

"Samozřejmě, támhle." Pohodila rukou ledabyle k výloze, ve které se krčily asi tři páry nesmírně kýčovitých bot s neuvěřitelnou cenovkou.

"Viděla jsem. A nějaké jiné…?" snažila jsem se.

"To vůbec… Možná tak koncem února."

"Ale to už bude po plesové sezoně!" vyjekla jsem.

Prodavačka jen odfoukla. "Letos to není nic moc." Připustila na adresu zboží a odešla vyrovnávat kozačky.

Po zhruba čtrnácti dnech mi došla trpělivost a navštívila jsem kamenný krámek starých dobrých Vietnamců.

Po necelé půlhodině jsem odcházela s krabicí v ruce, naprosto skvělými botami uvnitř a hlavně s pocitem, že jsem na tom téměř vydělala - ono koupit boty za tisícovku umí každý. Ale za dvě stovky to kšeft!

"Těším se, těším se, těším se!" poskakovala jsem doma kolem gauče jako malá. První koncert v roce, první koncert mojí nejmilovanější kapely. Sára se na mě shovívavě usmívala a vydaly jsme se na cestu.

Vlakem to bylo kousek a pak už se jen dopravit po městě hromadnou dopravou. Od spolužačky jsem měla důkladně popsáno, kde máme vystoupit a kudy se vydat do klubu. Ale jistota je jistota - jak jsem nastoupila do autobusu a kupovala si jízdenku pro jistotu říkám řidiči "Jedete k Univerzitě?"Řidič přikývl na souhlas.

Usedly jsme na sedačku a vyjely. Jedna zastávka, druhá, třetí, čtvrtá, pátá - osmá a to už jsem panikařila. "Sári, mě se to nezdá. Káťa mi říkala, že to je asi čtvrtí zastávka. Už jsme měly vystoupit!"

"Hlásí každou zastávku. Slyšelas univerzitu? Neslyšela. Tak klid." Tišila mě Sára, ale i v její tváři se začínala zračit nervozita.

Autobus jel dál - Semtín, Paramo, a to už jsme byly v druhém pásmu a vzdalovaly se od Pardubic. "Sáro, už jsme úplně v háji to není možné!" skučela jsem. A netrvalo dlouho a moje slova došla naplnění.

"Konečná zastávka - lázně Bohdaneč. Prosím vystupte." Ohlásil strojený hlas z reproduktoru. Podívaly jsme se na sebe s očima navrch hlavy. Chvíli jsme bez hnutí seděly a přemítaly jak nastalou situaci vyřešit. Zhluboka jsem se nadechla. "Jdu ze sebe udělat debila." Oznámila jsem a doklopýtala k řidičově kabině. "Prosím vás, nezlobte se, ale já asi zapomněla vystoupit, pořád jsem čekala na tu zastávku Univerzita, ale…" nechala jsem vyznít větu do ztracena a zoufale se na řidiče dívala.

Ten se jen poškrábal na hlavě. "No jo.Tak si tady zůstaňte já hned otáčím, tak si vystoupíte po zpáteční cestě."Řekl mi.

"A kde mám teda vystoupit, když se žádná Univerzita nekonala?" pípla jsem. Po krátké konverzaci jsem zjistila, že vlastně nejsem debil já, ale obyvatelé Pardubic neboť vlastně žádná zastávka Univerzita neexistuje, ale pouze se ji tak přezdívá neboť je v sousedství s univerzitou. To už mi ale nikdo neřekl.

Vystoupily jsme po zpáteční cestě, zcela zmatené situací a netušily kudy kam. Naštěstí šel kolem mladý pár, který nám poradil cestu "Na kruháči hned doprava." Sdělili nám a my je poslechly - když jsme ale po této odbočce šli mezi paneláky a nikde nic jiného přestávalo se nám zdát, že bychom tudy došly do klubu.

"Perníkáři!" ječela jsem vzteky bez sebe. Štěstí se na nás usmálo v podobě dalšího kolemjdoucího, který už nás nasměroval správně. "Děkuju!" poklonila jsem se mu málem až k zemi.

A do Pardubic? Nikdy více!

Premiéra v divadle. Nervozita stoupá.

"Ty šaty pořád nejsou to pravé!" dupl si režisér odpoledne na generální zkoušce, když se na mě podíval. "Skoč si pro špendlíky a vyřešíme to." O několik minut a píchnutí později jsem měla šaty zezadu sešpendlené a problém byl fuč.

Večer se blížil, končetiny se začaly třást.

"Moje drahé!" zvolal režisér. "Pár slov k večeru - nechvátejte, ale ani nic neprotahujte. Spoléhejte se na jeden na druhého, nedělejte blbosti, když se něco pokazí tak nespráskněte ruce - divák neví, jak má hra vypadat. Když to náležitě zahrajete ani chybu nepozná. Vítejte si maminky, babičky, tetičky, ale to nejdůležitější dvacet minut před začátkem se uklidíte na tanečák a tam budete sedět - jak se mi tady budete ještě pět minut před premiérou cucat s přítelem, tak ho budete mít plnou hlavu a nic nezahrajete. Jasné?!"

Inu, režisér se poslouchat musí.

Aprílový měsíc je znám svými žerty - a na první den tohoto měsíce si vtipy nepřichystali jen kamarádi, ale i počasí.

Řekli byste, že je jaro, že ano?

Já taky. Když jsem otevřela oči prvního dubna venku ležela kupa sněhu.

" Tak to je konec." Zasténala jsem. "Na Majáles jdeme v rukavicích a čepici."

"Jen přes mou mrtvolu. To přejde." Odmítla Sára, ale šla si najít zimní boty…

Chmurné představy se nenaplnily, duben přinesl dokonce nezvyklé teplo a z Majálesu jsme se vracely pozdě v noci a zimou jsme netrpěly. Zato hladem ano.

"Nedojdu domů, stavíme se v Mekáči!" zazářily mi oči a neomylně jsme nabrali směr Mcdonald. Ale k naší smůle byl otevřený jen McDrive a zaměstnanci neměli pochopení pro naše hry na auto a obsloužení se nekonalo…

V květnu jsem se byť na chvíli stala modelkou. Byl to zajímavý a velmi vtipný projekt, který jsem si užila a trochu sebestředně si dovoluji přiložit fotografii - sice už vypadám zase o něco jinak, ale ať máte alespoň představu, kdo sedí za monitorem a páchá povídky, projekty a nevím co ještě ;)

Ve znamená velkých akcí.

Votvírák a společně s ním ztracený stan.

Školní výlet aneb dva dny strávené v chatce neboť lije jako z konve.

Divadelní festival a s ním koncert našeho hereckého souboru. Dýchala jsem společně s městem.

Kdy si odjíždím hrát na zodpovědnou táborovou vedoucí.

Tématem celého tábora byl Hobit a my, vedoucí, jsme se staly trpaslíky z Thorinovi družiny - každý jsme si udělali kostým tak, abychom byli tomu svého patronovi co nejvíce podobní. Samozřejmě mám k sobě toho nejlepšího parťáka z celého tábora a rozhodli jsme se stát nerozlučnými trpasličími bratry - Kili a Fili (on Kili, já Fili)

- tábor je 14 denní

Mezi vedoucími získala velkou popularitu hra "na miláška". Každý z nás se na den stal vlastníkem prstenu (ten se samozřejmě předával tajně, takže nikdo netušil, kdo mu škodí) a mohl ostatním škodit i pomáhat. Mohu s pýchou říct, že jsem se vyřádila…

Martin: "A kam jsi mi dala ešus?"

Já: "No, hodila jsem ho do takové černé tašky, co se vám válí ve stanu."

Martin: "Do té tašky, co s ní Bára odjela do Prahy?!"

Já: "Jo a parťáku, schovala jsem ti boty, jsou pod postel."

Parťák: "Ale boty jsem našel, pohoda, to jsem ani nevěděl, že jsi je schovala."

*přes jeho tvrzení boty - kanady stále ležely pod postelí. O několik dní později uprostřed noci odcházíme na bojovku*

Parťák: *zcela panicky* "Kde mám kanady, kde mám kanady?!"

Já: "To jsou přesně ty boty, co jsem ti schovala."

Nezařaditelné hlášky z táborového tažení:

*děti za sprostá slova klikují, Č., za dopoledne odklikuje stovku*

Č.: "Hoši, já jsem dneska ve formě!"

*v rámci bojovky přecházíme vodu po provaze. K., se nad vodou kymácí jako osika, vzteky bez sebe*

Já: "Je výjimečná situace, K., povoluju ti sprostý slovo!"

K.: *drží se lana a kymácí se ze strany na stranu* "Ty větve mě tady najebávaj!"

Č: "To je rachot, jak když kostlivci souloží na plechový střeše."

Hlavní vedoucí tábora: "Na co se vlastně ptáš, vždycky si vybereš tu horší variantu!"

Ř:" Jo, ku*va, jsme snad branný tábor, ne?!"

A.: "Jsem to ztratil, ale nevím jestli to svést na Miláška anebo je to jen bordel."

"Nesahej mi na parťáka!!!!"

Nezapomenutelná premiéra - naživo vidět Krajča a Kluse zpívat moji favorizovanou píseň "Cesta" byl doopravdy zážitek.

A zpátky do ústavu už jako maturantka, což je poměrně zvláštní pocit. Čtyři roky (bez starostí) jsem měla jisté a viděla jsem je jako nesmírně dlouhé. Opak se sta pravdou, uteklo to šíleně a najednou stojíme na prahu oné pomyslné zkoušky dospělosti.

Ale ani tak nezahálím a stávám se vlastníkem "koncernového artefaktu". Palička je moje!

Byl mocným měsícem. Ne zrovna nejveselejším, ale mocným.

Prvně nastupuju do nemocnice na operaci kolene, které mě souží už delší dobu.

Je to opravdu zážitek - a nejen proto, že člověk podstoupí operaci. Seděla jsem na příjmu a podepisovala papíry - můj souhlas k tomu, že mohu při operaci umřít a v takovém případě si nebudu stěžovat.

Jakmile jsem byla hotová odvedli mě na pokoj. "A kterou nožku to budeme operovat?" zeptala se sestra mile a v ruce držela desky s mými papíry ohledně umírání.

"Pravou." Zamumlala jsem.

"Výborně."Řekla ta žena v bílém úboru a tou samou propiskou, kterou jsem vyplnila papíry mi na nohu nakreslila křížek. Aby doktor věděl, která noha to bude.

Lehla jsem si do postele a čekala - ve vedlejší posteli ležela paní, co se probrala z narkózy a stále vzdychala a tiše naříkala bolestí. Hrdlo se mi stáhlo.

O několik chvil později přivezli z operačního sálu další žena. Ta, od okamžiku kdy z víček setřásla malátnost anestezie, plakala. Bylo mi čím dál tím hůř.

A mělo být hůř. Ve dveřích se objevila sestra. "Tak si píchnete injekci!" zasmála se na mě a vytáhla z krabičky injekční stříkačku. Jehla se třpytila jako sklo. "Cože si?! To si teda nepíchnu." Odmítla jsem.

"To budete muset, pak si je budete dávat doma, tak ať se to naučíte. Pěkně si vyhrňte košili a jdeme na to, nic to není." Vrazila mi stříkačku do ruky.

Viděla jsem všechny svaté a přemítala za co, tohle mám. Když týden, kdy jsem si píchala injekci končil vypadala jsem jak šmoula…

"Snad se nebojíte!" zasmál se bodře anesteziolog, když už jsem ležela na sále. Slyšela jsem cvakat kov.

"Nesnáším jehly." Zamumlala jsem a otřela si zpocené čelo. Zabalili mi ruku do prostěradla a druhou jsem odevzdaně natáhla k anesteziologovi.

"Jehly?" podivil se. "Ale tady po jehle není ani stopy!" lhal, jak když tiskne a vrazil mi do žíly kanylu. "Bude vám teplo a…." A pak se svět rozostřil a zhasnul.

Mrkala jsem. Už jsem ležela zpátky na pokoji. "Tak jaké to je?" nakláněla se nade mnou sestra.

"Už mi bylo i hůř…" pořád jsem byla omámená. "Už to bude v pořádku?" mínila jsem tím dotazem svou operovanou nohu.

"Rozhodně." Pravila mi sestra a extra přesvědčivě to neznělo. Vivat českou medicínu.

Ovšem říjen toho nesl mnohem víc než operaci a narozeniny - stužkovací večírek, ve stylu retro! Svoje pracně sháněné šaty jsem nakonec (bohužel) neuplatnila (oteklá noha s modřinami a stehy nevypadala nejlépe), ale i tak to byl krásné… Maturitě zase o krok blíž.

Pro mě byl velmi naplněným koncertem.

Koncert Kryštofa - na který vyrážím s oběma berlemi. A podařilo se mi ulovit jeden z balonků, co vypouštěli. "Jsem zvědavá, jak si ho odneseš." Poznamenala trochu škodolibě Helča a narážela tím na fakt, že mám ruce plné.

"Se poladí." Ujistila jsem ji a uvázala si balonek k přívěsku kolem krku a abych se ujistila, že jej nestratím ještě jsem si ho strčila pod mikinu - náhoda vyšla tak skvěle, že se zdálo, že mám těhotenské bříško.

"Teď nám teprve půjdou z cesty." Uznala Helča. "Invalidní a těhotná." A zvěčnila mě na fotografii. 'Krásné." Ukázala mi ji.

Já už se salašila v autě. "Kolikátý to je měsíc? Že bych to poslala někomu, s kým jsem měla v té době románek a napsala jen Vzpomínáš si na mě?"

Další akcí byl křest desky Imodia - tam jsem frajersky vyrazila jen s jednou berlí. A jako zapálený fanoušek jsem si šla pro podpis - ale kam? Vstupenka celá černá, na tu se psát nedá, z těla se to smyje…. "Podepíšete mi berle?" vrazila jsem frontmanovi do ruky svou nerozlučnou společnici. Myslím, že to pro ně byla premiéra…

"A jak se to vůbec stalo?" pídil se můj spřátelený herec po původu zranění.

"Samo."

"A kdy budeš bez berlí?"

"Ehm…" zakuckala jsem. "Už mám být měsíc bez berlí.

Honza jen protáhl obličej. "Tak v tom případě už si z toho udělej image…"

A koncertní listopad jsem zakončila v Opavě…

Utekl příliš rychle…

*čtvrtletní práce z matematiky, koukám na zadání jak zjara, spolusedící taky, otočíme se na sebe* Já: "A jsem v prd*li, jak Baťa s dřevákama."

*v divadle* Sáruš: "Říkaly jsme si, že uděláme vánoční hodinu."

J: "Takže jinými slovy s textem nepokročíme."

*se spolužačkou jsme si začaly říkat Ája a Fík*

Ája: "to jsme si měly dát na šerpy. Ája a Fík. *mlčí a přemítá* Ale to by si pak lidé mysleli, že se jmenuju Andrea.

Já: "A můžeš mi říct, co by si mysleli o mně, když bych měla na šerpě Fík?!"

*řešíme lístky na maturák*

Google: *hysterčí* "A kam si jako sednou?"

Ája: "Na prdel."

Ája: "Mohla bys…"

Já: "Nemohla."

Třídní učitelka: "Já už se z vás zblázním."

A tak se rok 2013 překulil v nový rok…

Uvidíme, co o něm budu moct říct… ;)

Na závěr jedna z mých nejoblíbenějších fotek z koncertů :) Správně vystihuje to nadšení.

Jak už jste asi odvodili z předchozích fotek - moji maličkost můžete vidět nalevo a po mém boku Sáruš, o které tu je často řeč ;)

A naše koncertní euforie.

(S)mějte se krásně!