Tak zase po čase něco podnětného a něco k zamyšlení a k diskuzi.
Pojďme do toho!
Tématem třinácté diskuze je OSUD.
Co bych mohla k osudu říct já? Na jednu stranu souhlasím s tím, že každý je svým vlastním pánem a zároveň svého štěstí strůjce, nikdo za nás nerozhoduje, rozmyslet se a udělat ten krok, vpřed (někdy i zpět) anebo do neznáma nakonec musíme vždycky mi sami a nikdo jiný.
Přesto věřím na osud.
Neříkám, že člověk má přesně dáno co a jak se v jeho životě odehraje, přesto jsem si jistá, že některé věci ovlivňuje jakási vyšší síla a ta nás může dovést k oněm osudovým láskám, místům, ale taky třeba zachránit život.
Jsem si tím jistá, že existuje víc, že to je onen osud, co nás v danou chvíli trkne, abychom zrovna dnes sebrali k něčemu odvahu anebo se něčemu vyhnuli přestože jsme to dělali už tisíckrát předtím.
Myslím, že ruka osudu nás v některých chvíli neomylně směřuje k pomyslnému cíly - ta cesta se nám ne vždy musí líbit a někdy pochopíme mnohem později proč a jak (to je moje osobní zkušenost), ale nakonec otevřeme oči a nestačíme se divit, jak dobře to bylo.
A co vy a osud?
Věříte v něj?
Nějaký příběh, který by vás o jeho existenci/neexistenci přesvědčil?