Černá duše

Stála v parku mezi spadaným listím a dívala se před sebe. Byl to jeden z okamžiků, kdy se vám zpomalí celičký svět a nevnímáte nic. Pramálo si všímala toho, že stojí uprostřed cesty. Nevšímala si skučícího větru, který ji cuchal vlasy a nepříjemně bodal do tváří. Ani těch několik kolemjdoucích, kteří si ji nedůvěřivě měřili pohledem, se jí nijak nedotýkalo.

Co se vůbec stalo? Všechno anebo nic? Nebyla si jistá. Byla pořád stejná osoba, ten samý člověk jako dřív, zvenku by nikdo nic nepoznal. Tatáž postava, stejný účes, stejný výraz ve tváři, totožné oblečení.

Přitáhla si šálu víc k sobě a pomalu vydechla, jako by se tím přirozeným tělesným procesem pokoušela cosi vypustit ze svého nitra. Osvobodit se, zbavit se těžkých, chrastících okovů.

Ano, ten vnitřní svět. Ten se změnil až k nepoznání. A bylo to k lepšímu nebo k horšímu? Nejstrašnější na tom všem bylo, že nevěděla ani tohle. Kdyby tak na sebe alespoň mohla být pyšná! Byla na sebe pyšná nebo se styděla? Pokrčila rameny.

"Nevím."Řekla nahlas a ta slova patřila zuřivé válce, která se v ní odehrávala.

Všechno bylo tak podivné. Je podivný sám život? Prý je příliš krátký na to, aby se lidé trápili a zabývali špatnými věcmi. Tak proč ji ten život tak ubližuje? Z jakého důvodu ji působí taková muka?

Jestli je to osud, proč ji do cesty klade takové překážky? Proč ji nutí tohle snášet - jak to má snášet a jak to má překonat?

Měla chuť se rozběhnout, běžet vším spadaným, pestrobarevným listím, z plna hrdla křičet, strkat do lidí co se ji pletou pod nohy, odhodit je pryč a doběhnout někam, kde bude úplně sama a ničím nerušena. Bylo to gesto naprosté slabosti, ale na tom opuštěném místečku by se zhroutila na zem, která je cítit pozvolna promrzající zeminou a usychajícím listím. Schoulila by se do klubíčka, jako vyděšené zvíře, nechala by se zavát listím a prvními vločkami a dala volnost hlasitým, hořkým vzlykům, které se ji draly na rty už hodnou dobu.

V nohou ji bolestně škubalo, jak celým svým já toužila tu myšlenku uskutečnit. Utéct od všech a od všeho. Být jen sama se sebou a poté pokořující chvíli na zemi se zvednout jako znovuzrozená a silná. Zadívala se na ocelově šedou oblohu a přemítala o reálnosti tohoto nápadu.

Po chvíli se bolestně ušklíbla. "Život…?" zachraptěla a chvatně si setřela slzu, která se začínala razit cestu po tváři.

Nemůže vinit život anebo osud ani kohokoliv jiného. Oni ji možná něco přichystali k její pouti životem, ale už bylo na ni samotné a jejích rozhodnutích. To ona měla moc ovlivnit celý ten koloběh svého žití.

Selhala. Žalostně selhala.

Rozhodnutí byla špatná, zlé střídalo zlé a to ji dovedlo sem. Z oka ji skanula slza, která mluvila za všechny těžkosti, které ji poslední dobou potkávaly. Tentokrát ji nesetřela.

Nečekaný zvuk ji vyrušil a vtáhl zpátky do přítomnosti. Cestou se šoural stařičký, shrbený člověk a jak si pomalu razil cestu listím, to vydávalo hlučné, chřupavé zvuky. Povzdechla si. Věděla, že to není dobrý nápad, věděla, že si nepomůže, věděla, že klesne zase hloub a - co si pomyslí on?!

"Můžu si dělat, co chci." Připomněla sobě sama a vytáhla z kapsy mobil.

Pomalu se posadila na gauč a on ji následoval. Byla ráda, že tu s ní je? Položila si hlavu na jeho rameno a vdechovala jeho vůni. Nenuceně si položil ruku kolem jejích ramen a začal ji hladit po ruce.

Zadívala se na jeho profil. Možná nebyl oslnivě krásný, ale nebyl ani ošklivý. A vůbec, kdo je ona, aby mohla soudit? Vlastně to byl milý kluk. Rád mluvil, ale dokázal i naslouchat. Miloval její smích, téměř bez ustání se pokoušel ho vyvolat. Věděla, že ji vidí rád šťastnou.

A dokázala s ním být šťastná také? Byla v jeho společnosti ráda. Nevadilo ji mít ho vedle sebe. Vždyť byl milý, poměrně pozorný, inteligentní….

A taky se nebránil svádění.

Cítila na sobě váhu jeho těla, jak se k ní tiskne, jak ji hladí všude, kde může, jak ji šeptá roztomilé nesmysly do vlasů, horký dech na svém krku, jeho rty na svých.

Ano, dej mi zapomenout, pomoz mi.

Ne, neměla pocit, že ho využívá. Možná to je spíš naopak a on využívá ji - neřekla mu, že ho miluje a proto si budou počínat takhle. Stačilo pár pohledů, náznaků, naklonit se blíž a o zbytek se staral on. Nebránil se ani v nejmenším. Jak snadné získat si ho…

Zvrátila hlavu dozadu.

Dej mi zapomenout.

Pomalu se posadila, odhrnula si z tváře pocuchané vlasy. Vzrůstal v ní pocit zhnusení a viny. Nad sebou, nad tím co právě provedla. Když ji pohladil po paži měla co dělat, aby neucukla, ale právě tohle její vlastní gesto v ní vyvolalo nepříčetný vztek.

Cítí vinu a cítí ji kvůli němu, kvůli němu dělá takové věci, kvůli němu se tak ponižuje, kvůli němu je někým docela jiným než by měla a chtěla být, to kvůli němu je jí takhle zle a ještě se má cítit provinile?! Ne, to nesmí dopustit!

Natáhla se ke svému protějšku jako kočka a stulila se u jeho boku. Spokojeně ji k sobě přitáhl. Jen přimhouřila oči a neřekla nic. Ztrácela se ve vlastním světě, byli tu jen oni dva, ale přesto ji pozorovalo tisíce očí a hlasy nepřehledně šuměly jeden přes druhý, šeptaly si a syčely jako hadi, odsuzovali ji a nesly ty zvěsti k jeho uším.

Jen se podívej, co se s ní stalo.

Ano, podívej se.

Podívej se a záviď. Záviď mě i jemu, zalkni se vzteky!

Vím dobře, že ho nenávidíš a jakmile se dozvíš tohle tak budeš ještě víc. A nemysli si, že to bylo kvůli tobě, že to byla pomsta!

Bylo to proto, že chtěla.

Sama.

Sama se choulila na pohovce a na pažích ji naskakovala husí kůže. Nepřítomně si ruce začala třít. Zmítala jí třesavka, i když ta vycházela spíš z nitra než ze skutečného pocitu chladu.

Oči se znovu začaly lesknout slzami. Nebyla to pomsta, to skutečně ne. Byl to počin zoufalství. Byl to další z drásajících pokusů jak zapomenout. Nic nezabíralo. Nepomáhal plynoucí čas, nepomáhalo se vyplakat, vykřičet, smát se, zírat na bezduché komedie, lámat si hlavu nad povinnostmi, plánovat nesmyslné detaily, chodit se bavit, cpát se sladkým, marnost nad marnost.

Ani tohle dlouhodobě nepomáhalo. Nezapomněla.

Po jistou dobu tu jen byl pocit osvobození a zadostiučinění. Nechceš ty, pak chtějí jiní. A to si hodlá užít.

Otřela si kanoucí slzy hřbetem ruky. Kam to došla, kam se to dostala? Takhle si nikdy svůj život a svoje jednání nepředstavovala. Svým způsobem nešlo o nic. Na druhou stranu měla pocit, že už je příliš pozdě zastavit sama sebe, zastavit všechno ostatní. Jako by strojvůdcem rozjeté vlakové soupravy a i přes tu největší snahu a odhodlání už neumí zastavit. Záchranná brzda vypověděla svou službu už dávno.

Je to jako stát na kraji útesů. Venku zuří vichr, stojíte na samém okraji, pod chodidly se vám drolí kamínky a písek se odsypává do hlubin.

Díváte se ze srázu a jste rozervaní mezi touhou skočit, už konečně padnout na samé dno - tam se přeci vyřeší všechny problémy, ne? Duše pak vyletí do ztracena. A jestli ne, bude to příležitost se od samého dna odrazit.

Ale pořád se nemůžete odhodlat, balancujete na té ostré hraně a čekáte, doufáte, že přiběhne někdo kdo vás té zející, černé náruči vyrve, přitáhne vás do své a osuší slzy, vyžene ze srdce všechnu bolest a dovede ke světlejším zítřkům.

Musíte se rozhodnout, co uděláte a víte, co chcete udělat. Ale pořád se nemůžete zbavit hloupého návyku očekávat něco od ostatních.

Stačil by tak malý krůček… A všechno by se rázem vyřešilo.

Dny běží a mění se v týdny. Nic se nemění, dny zahalené do mlhy a pestrobarevného podzimního hávu zároveň jsou jeden jako druhý. Ve vzduchu už začíná být cítit mrazivo a chlad se zažírá do kůže.

Nic se nezměnilo.

Všechno je stejné, stejně beznadějné. Neodhodlala se ke kroku do propasti a utápí se dál se svém žalu a zmatku. Výčitka střídá výčitku, žal si podává ruku s bolestnou agonií. Skrývat hlavu do dlaní je dávno omšelým gestem, které nemá žádný hlubší význam.

Musí zapomenout. Zapomenout, alespoň na chvíli.

V ruce ji zahřeje mobil.

To řešení zná….