Krev

Tak jako tomu bylo po celou dobu mého upírského života, viděla a věděla jsem všechno dříve než se to stane. Ale dnes, ze všech dnů kdy jsem mohla selhat, to byl právě ten dnešní, nedokázala jsem včas zasáhnout, abych to rozhodnutí zvrátila, abych zabránila katastrofě. Z Belliných roztřesených prstů vyklouzla zabalená krabička a na špičce prstu se objevila drobounká kapka krve. V našich očích ta téměř neznatelná tečka zářila jako rubín.

Výraz tváře mého muže se změnil během milisenkudy z neutrálního na dychtivý, jeho oči potemněly loveckou touhou a dříve než jsem mu stačila skočit do cesty, dříve než Edward stihl přečíst jeho nebo moje myšlenky, se vrhl kupředu. Toužil Bellu sevřít ve vražedném objetí, ukojit svou žízeň její lahodně vonící krví. Bez velké námahy proklouzl kolem Carlislea a silné Emmettovi paže setřásl jako kdyby nebyl víc než obtížný hmyz.

Edward nezaváhal ani na okamžik a bleskovým pohybem Bellu odstrčil z cesty - její křehké lidské tělo letělo prostorem a zastavilo se až o zeď. Jasper byl odhozen na piano, které s nelibozvučným zasténáním nevydrželo ten náraz a složilo se k zemi. Vyrazila jsem vpřed, abych ho zadržela, ale moje dokonalá sestra mě chytila za nadloktí.

"Ne, Alice!" varovala mě a nedovolila mi zasáhnout. Jazz se ji nyní zdál příliš nebezpečený - no, nezdál. On nyní byl víc jak nebezpečný, byl smrtící, ale věděla jsem, že mně od něj nic nehrozí. Dřív než jsem ji stačila vzepřít už se na scénu znovu vrátil Emmett a během okamžiku už drtil Jazzovi paže za zády a pevně ho k sobě tiskl. "Ani se nehneš!" zavrčel nesmlouvavě a nedovolil mu pohnout se ani o píď.

Vytrhla jsem se Rose. "Jaspere, Jazzi to je v pořádku!" uklidňovala jsem ho a vzala jeho tvář do dlaní. "Nic se neděje, je to jen trochu krve, ano?" nutila jsem ho hledět mi do očí. "V pořádku, jsem tady. Všichni jsme s tebou."šeptala jsem.

Když Edward Bellu odstrčil a ona proletěla obývací pokoj jako kdyby nebyla víc než hadrová panenka rozbilo se několik skleněných misek a jeden z mnoha střepů ji pořezal na předloktí. Z rány crčela krev a naplňovala místnost sladkou vůni, která dráždila i mě. Musela jsem se ovládat.

Jaká muka to musela být pro něj? Jak jsem se ho dotýkala nevědomky na mě přenášel svoje pocity - bylo to neskutečné a nedovedla jsem pochopit jak je schopný nevyrvat se ze Emmettova sevření a vzít si to co chce. Jeho oči už dostávaly jasnější nádech a začínal si uvědomovat vážnost situace. Jeho napjaté svaly trochu povolili a podíval se na mě. "Alice." zašeptal zničeně.

"Emmette, buď tak hodný a odveď Jaspera ven." Carlisle už se skláněl nad Bellou a zastavoval krvácení. Jeho hlas byl přívětivý přesto velitelský.

Emmett přikývl a aniž by polovil své sevření strkal Jazze ke dveřím. Přestože se nijak zvlášť nebránil a víceméně šel dobrovolně stále jsem v jeho očích viděla vražednou touhu. "Půjdeme se trochu nadýchat vzduchu." slyšela jsem Emmetta z verandy. I pro něj to muselo být těžké. Nebylo to tak dlouho co... Uklouzl a vůně Belliny krve byla skutečně úžasná a lákala k ochutnání.

Rose jen povýšeně pohodila hlavou a vydala se za nimi. Přesto to vypadalo jako když má radost. Ona, byla to ona, která prorokovala podobnou chvíli. Bez ohledu na vše, Bellu ohrožovalo to čím jsme byli. Edward zachytil moje myšlenky a bolestně se ušklíbl.

"Budu to muset sešít." rozhodl Carlisle. "A máš tam střepy. Můžeme to ošetřit tady, pokud netoužíš jet do nemocnice." pousmál se.

"Zvládnu to tady. Alice, prosím neměla by jsi něco na sebe? Když se domů vrátím v tomhle tak Charlieho trefí šlak." obrátila se na mě.

Slíbila jsem najít ji něco na sebe, ale myšlenkami jsem už byla u Jaspera.

"Myslím, že zrovna tobě nemusím říkat kde je." zašklebil se Emmett chvíli potom co utichl zvuk motoru Edwardova auta.

Nutila jsem se do úsměvu. Bylo mi jasné, že Jazz šílí nad vlastním selháním.

"Říkám to od chvíle co se poznali. Má ji proměnit!" rozhodil můj velký bratr ruce a plácl sebou na gauč. Z haly se ozvalo tiché zaprskání. To Rose nás poslouchala. Emmett jen mávl rukou jakoby na její názor nebral ohled. "Je to jediné řešení, které mají." dodal a zapnul si televizi.

Pokrčila jsem rameny. Ač jsem Bellu zbožňovala v tuto chvíli nebylo mou prioritou řešit východiska jejího vztahu s Edwardem. Teď jsem musela řešit vlastní vztah. Jasper se neskonale trápil a nemohla jsem ho nechat o samotě už ani minutu. Vyrazila jsem z domu, nijak jsem se nezdržovala obvyklou a oblíbenou akrobacií mezi stromy, prostě jsem bežela.

Jasper stál na druhém břehu řeky, opíral se o jeden z mohutných balvanů porostlých mechem. Fanatický lesk z jeho očí docela zmizel - ale nebyl to ani pohled mého milovaného muže. Upíral zrak do prázdna, topil se v smutku.

Stoupla jsem si před něj a vzala ho za ruce. Vůbec nezareagoval, díval se nad mou hlavu. "Jaspere." oslovila jsem ho a on se zachvěl. "Jazzi, nikdo ti to nedává za vinu. Od Belly ti mám vzkázat, že se na tebe vůbec nezlobí a že to není tvoje chyba. A taky-"

"Není to moje chyba?" jeho hlas byl mrazivý a podobal se tónu jakým mluvil o své minulosti. Byla v něm neslýchaná krutost a odtažitost. Takhle asi vydával rozkazy novorozencům... "A či by to byla chyba když ne moje?!" alespoň se konečně podíval se na mě. "Je to snad její chyba, že se řízla? Nebo Edwardova, že ji vůbec kdy přivedl? Nebo snad tvoje, žes udělala oslavu? Tohle nikdo z vás neomluví, to je moje chyba!" ukončil svůj obviňující monolog a vyškubl ruce z mého sevření. "Jsem slaboch!" vyštěkl a bylo vidět, že by se nejradši rozběhl pryč.

O krok jsem ustoupila a chvíli jsem čekala zda ještě promluví. On se znovu zahleděl pryč. "Dobře. Teď mě budeš dobře poslouchat, ano? Chci, aby jsi mě dobře poslouchal, rozumíš?"

Roztrpčeně si povzdechl - věděla jsem, že nad sebou samým ne nad mým proslovem a pomalu se na mě otočil. "Poslouchám."

"To je dobře." znovu jsem ho uchopila za ruce a něžně jsem mu přejížděla palcem po hřbetu ruky. "Bellina krev má výjmečné vlasnosti a vábí nás všechny. Celá rodina měla co dělat, aby situaci ustála."

"Ano, ale vrhl jsem se na ni pouze já." skočil mi do řeci.

"Pst!" napomenula jsem ho a položila jsem mu ukazovák na ústa. "Jaspere, ber v potaz, že ses po staletí krmil kdykoliv se ti zachtělo. Na zvířecí Cullenovskou dietu jsme přistoupili poměrně nedávno-"

Zavrtěl hlavou. "To není žádná omluva, Alice."

"Já tě taky neomlouvám, jen se ti to pokouším vysvětlit!" vyhrkla jsem rozzlobeně. "Tak mě nech domluvit."

Koutky mu pobaveně škubly. Byla jsme na dobré cestě. "Přijali jsme jejich život poměrně nedávno a není nic divného na tom, že s tím máš problémy. Nakonec jdeme proti základní filozofii upírů. Naší přirozeností je zabíjet a pít lidskou krev. My jsme se tomu vzepřeli, pravda." povzdechla jsem si a pohladila jsem ho po tváři. "Jazzi, skutečně se na tebe nikdo nezlobí a za slabocha se považuješ jen ty sám. Vím, že to není omluva, vím, že to je pitomá útěcha, ale je to tak. Jestli je tu něco co můžu udělat, aby jsi se necítil tak mizerně, řekni mi to." požádala jsem ho.

Místo rozumné odpovědi si mě přitáhl do náruče. "Ach Alice..." zašeptal jenoma pevně mě držel. Přitulila jsem se k němu a věděla, že všechna láska, kterou k němu cítím je v tuhle chvíli tím nejlepším lékém a dává mu na okamžik zapomenout to co se právě odehrálo. "My se s tím popereme, Jazzi. Nenechám tě uklouznout." slíbila jsem. "Jsem tu s tebou. Pořád." zašeptala jsem a stoupla si na špičky, abych ho políbila.

Pousmál se. Nebyl to úplně veselý úsměv, ale lepší než nic. "Ty jsi můj zázrak." zašeptal a cvrnkl mě do nosu.

Zašklebila jsem se. "Pojď, vrátíme se domů." zatahala jsem ho za ruku. "Je nejvyšší čas. Emmett si chce zahrát páku."

Zavrtěl hlavou. "Nevyvádí ho z míry, že jsem mu ještě před několika minutami chtěl urvat ruce a ty rozcupovat na kusy?"

"Zjevně ne. A nebo tu páku bere jako dostatečnou satisfakci." zasmála jsem se.

Jazz mě objal kolem ramen. "Vyhraju?"

"To se neříká." vyplázla jsem jazyk. "Já nejsem nikdy překvapená. Tak ať jsi aspoň ty!" rozesmála jsem se a rozběhla jsem se k domu s Jasperem v patách.