Život bez hranic

Zase něco z mojí tvorby, songfic mi jdou poslední dobou nějak od ruky ;) Ještě zmiňuju pár starších povídek (osobitá tvorba), které možná unikly vaší pozornosti :p

Nejnovější songfic Bez světel je to méně nebezpečné ;)

Úvaha o lidskoti - nebo snad nelidskoti anebo moje lehce depresivní zamyšlení (Ne)Tvorové

Drobnost Múza, bez které by mnoho z nás nemohlo být a tvořit.

Zpověd utrápené duše - Lapená ve vnitřní prázdnotě.

Ale teď už konec reklamy na povídky staršího data (ovšem ocením, když je přečtete a komentáři zhodnotíte) je tu nový songfic - na Panenku od Tomáše Kluse jsem chtěla něco napsat už dlouho, nakonec jsem byla tak kreativní, že se až malinko obávám, zda vznikl souvislý a pochopitelný kus nebo se mi myšlenky rozběhly příliš překotně.

Čtetě a hodnoťte a nezapomeňte při čtení poslouchat písničku ;)

Znáte ten pocit - myslíte si, že některé situace vás prostě NEMŮŽOU potkat. Poslední dobou se mým oblíbeným úslovím stává, že člověk míní a život mění.

Myslíte si, myslíte a najednou?

Něco se přehoupne, něco se změní a váš úhel pohledu je docela jiný.

Už to není neutrální společnost, v jeho přítomnosti vás popadá zvláštní druh nervozity, nejste si jistí svými slovy, svým jednáním, svými pohledy, nejste si jistí tím druhým.

Jak na vás pohlíží? Jaké s vámi má plány co se to odehrává?

Má smysl se nějak bránit? Má smysl pokoušet se logicky uvažovat? Je možné vzepřít se přívalu citů, slov, pocitů, doteků a vlastních myšlenek a přesvědčení, vlastní i cizí touze?

Přistoupíte na tuhle křivolakou cestu, chytíte se nabízené ruky? Uděláte to hned, budete váhat, budete utíkat a schovávat se - ale ať dřív nebo později prohrajete a ruku pevně stisknete, propletete prsty a už se nechcete nikdy pustit.

Když se později ohlédnete zpátky, napadá vás, kdo vůbec tu ruku podal - nebyli jste to takhle náhodou vy?

Natahujete se k sobě oba dva, konečky prstů se chvějí, vpíjí se do vás očima a říká jedinou věc…

Mám strach.

Z něj i ze sebe.

Z toho co děláme.

Z toho co se děje.

Z toho co by se mohlo stát.

Z toho jak jsem špatná.

Děsí mě to, co cítím.

Strachuju se i o tebe.

Co s tebou dělám?

Najednou jsme jako jeden.

A ve tvým objetí, tak sladce náruživým,
stanu se obětí, stanu se kdo ví kým.

Neumím ve svém nitru vyvolat výčitky. Ne, za tohle. Ne, za to co jsme udělali. Ne, za to co jsem ti dovolila, co jsem sama chtěla. A víš co? Jsem na sebe hrdá. Jsem hrdá na nás oba a přesvědčená, že přesně takhle to být mělo.

V životě mi nikdo nebyl blíž. Nikoho jsem nenechala přistoupit až k sobě. Nikomu jsem se tak nepoddala, nikomu jsem se tak neodevzdala. Vždycky jsem sama sebe hájila s až urputnou zuřivostí a odmítala někoho nechat projít skrz ochranou bublinu, kterou jsem si vybudovala.

Mělo to být přesně tak, jak se to odehrálo a ne jinak.

Oba jsme to tak chtěli. Už dlouho…

Strašně jsem se bála. Moc.

Jako by nebylo nic,

A ty? Tys mě pochopil.

Nemusela jsem nic zvláštního říkat. Nemusela jsem dlouho vyprávět. Přišels na to sám, věděl jsi, co mě potkalo, tušil jsi moje třinácté komnaty. Zareagoval jsi tím nejlepším možným způsobem. Právě ta něžná a láskyplná reakce chvíle, kdy sis mě vzal pod křídlo, mě dojala téměř až k slzám.

Možná to byla ta chvíle, kdy sis mě docela získal.

Nebála jsem se neznáma.

Bála jsem se negativní reakce, která by mohla přijít. Děsila jsem se výsměchu, nechápavosti a ponížení.

Nic z toho se nestalo.

Všechno jsi přijal bez výhrad a snad i s jakousi pýchou.

Choval jsi mě jako svůj poklad a naslouchal mi - nejen mým slovům, ale všemu co jsem dělala.

Právě díku tomuhle důkladnému pozorování mojí osoby - možná bych měla říct, až sledování jsi došel tak daleko, zjistil jsi o mě tolik věcí, aniž bych ti je řekla nebo pomáhala zjistit. Odhalil jsi moje záliby, moje silná i zranitelná místa.

Za normálních okolností bych byla pobouřená tím, že se mi někdo snaží dostat pod kůži. Lhostejno zda z pouhé zvědavosti nebo většího zájmu. Mnoho lidí jsem svou bouřlivou reakcí odradila.

Ale ty sis sestavil vzorec chování, o kterém jsi moc dobře věděl, že ho prokouknu, ale zároveň tě za něj nepotrestám svou odmítavostí.

Ta bolestná upřímnost mě děsila, ale zároveň fascinovala. Po překonání počátečního šoku, kdy jsi začal servírovat všechny ty informace o mě samé, na které jsi přišel a které nikdo druhý nevěděl, vlastně jsem zjistila, že mi to lichotí.

Musel jsi o mě mít opravdu hluboký zájem. A opravdu mi rozumět. Mnoho věcí jsem ani nikdy předtím neřekla nahlas, netušila jak je formulovat.

Ty ano.

Jestliže jsem se k ostatním blížila se zničující silou tornáda, za tebou jsem přicházela krotká jako beránek.

Ne, nestala jsem se pro tebe hloupou ovcí. Stále jsem se nemínila nechat spoutat. Ale tvoje vědoucnost a způsob, jakým jsi ke mně přistupoval, mě uklidňovala a zbavovala neutuchající ostražitosti a odtažitosti.

Věděla jsem, jak moc si toho ceníš. Jak moc si ceníš mě, jak moc si ceníš toho, co dělám. Každým okamžikem jsem víc a víc cítila, jak mě chceš, jak po mě toužíš, jak po mě přímo prahneš.

Nebyla jsem na tom jinak.

Věděla jsem, jak obdivuješ situaci, do které jsem se pustila - a jenom kvůli tobě.

Vydaná na milost i nemilost, sama a jediná, opuštěná a zanechaná uprostřed bouře. Kvůli tobě jsem to všechno podstupovala a vydržela, nechala jsem s sebou zmítat.

Proč?

Protože ty…

Jako by nebylo nic. Mám pocit, že jsi se bála.
Svůj život bez hranic jsi hrála.

Skutečně nejsem spokojená s tím, jaký události dostaly spád. Všechno jsem si představovala jinak - špatně jsme začali a špatně to skončilo.

Ovšem to co se dělo mezi začátkem a koncem je nezapomenutelné a nedocenitelné. Víš, moc dobře co se za tu dobu odehrálo, kolik to znamenalo a za kolik si vzájemně vděčíme.

Muselo se to stát.

Bylo to nevyhnutelné.

Jsem přesvědčená, že mě nemohlo potkat nic lepšího.

Že jsem si nic lepšího nemohla přát.

Bylo to, to nejlepší.

Víme to oba dva.

Muselo to přijít.

Láska je plamen, který v očích žhne; to řekl už Shakespeare ústy Romea.

Lze ho uhasit?