Opět kousek z mojí tvorby, nejsem s ním tak docela spokojená, přijde mi, že tomu něco chybí, jsem sama zvědavá, jak budete reagovat vy :)
Život je jako puzzle.
Některé dílky do sebe zapadají dokonale, vždyť pro sebe byly stvořeny!
Další zapadají zdánlivě, pak zjistíte, že k sobě vlastně nepatří, ale následně je napojíte na to správné místo. Ale také se může stát, že některé kusy nepasují nikam. Proč?
Ztratily své sesterské části anebo je to lichý kus, chybný článek? Zatoulal se do krabice pouhým nedopatřením? Jenže když už tam je, co s ním uděláme? Krabici s puzzle lze reklamovat.
Člověka a jeho nezapadající život vám v žádném krámu nevymění. Na život se záruka neposkytuje, zboží je nevratné. A jestli máte pocit, že žití neběží tak hladce jak by mělo, nedá se nic dělat. Jste-li nepasující kousek, musíte se zařídit sami.
Někdy jste silní a na svou výjimečnost a odlišnost neskonale hrdí. Po problémech ani stopy a co víc zdá se, že vás lidé za vaši odlišnost obdivují, není to jen tak vybočovat z řady.
Jenže čas od času se karta obrací a nevyhříváte se na výsluní, nýbrž se nad vámi stahují temná mračna a na pomyslném žebříčku oblíbenosti a hodnot klesáte níž a níž. Bojujete, snažíte se ukázat, jak se věci mají, že si ostatní vytvořili chybný úsudek a ve svém jednání se mýlí; jenže on vám nikdo nepomáhá. Není parťák, který by vám kryl záda, podal pomocnou ruku a ve vašem snažení byl nápomocen. Jste jiní a jste sami.
Klesáte dolů.
Pád je pomalý, dlouhý a agonický. Na dně se schoulíte do klubíčka a nevíte co si počít. Všude je taková tma, že nevidíte ani špičku vlastního nosu a ticho ohlušuje. Co dál? Jak se dostat zpátky, jak ukázat, že nejste špatní, přestože neplníte danou představu toho, jak máte vypadat a jak se chovat?
Oči si na temnotu přivykají. Jaké je vaše překvapení, když zjišťujete, že vlastně vůbec nejste tak opuštění, jak se po dopadu zdálo! Je to mnoho lidí, některé byste zde nečekali, jiné neznáte, ale nikdo si vás neprohlíží jako exponát. Oni totiž moc dobře vědí jaké to je, dostat se sem, jsou také jiní, také nepasují do vytvořeného obrazce. A tak přišli sem. Netváří se ztrápeně, nezdá se, že by trpěli. Na tváři jim pohrává lehký úsměv a nesou svůj úděl - statečně? Odhodlaně? Uvědomují si to ještě? Kráčí životem a štiplavých poznámek si nevšímají.
S laskavostí se na vás podívají a podávají vám ruku. "Vstaň a přestaň se už stydět! Není na tobě nic špatného a ani jiného. To jen oni mají pocit, že k nim nepatříš. A nebýt součástí tupohlavého stáda - to je špatně? Jdi a buď hrdý na to, jaký jsi. Honem!"
Nohy se v prvním okamžiku třesou a jste nejistí. Párkrát klopýtnete. Ale o několik okamžiků později jste si jistí. Možná nezapadáte - z jejich pohledu! Ale vy dobře víte, že máte svoje stálé místo. Že se většině nelíbí? Tak ať, sami jste mě tam vyhnali! Tady je moje štěstí. A vy se třeba zblázněte.
Život je jako puzzle.
Nikdy předem nevíte, kam který kousek zapadne. A vznikají nepravděpodobná spojení a celky.
Výsledek je pak o to lepší.