Přináším povídku ze své tvorby, s chutí se pusťte do čtení a komentujte, vždycky si ráda čtu co mi napíšete (a teď bych mohla říct, že slovy zrovna neplýtváte :-p). Čímž také připomínám nedávno zveřejněnou jednorázovku (Ne)tvorové, kde bych ocenila ještě nějaké komentářové vyjádření :)
Pěkné čtení...
Spokojeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Tady jsem doma. Tady to miluju. Tady jsem se cítila dobře, nemusela jsem se před ničím a nikým schovávat, bez obav jsem mohla být sama sebou, mohla jsem se projevovat a objevovat sebe sama, dostávala jsem příležitosti a cenné rady, učila jsem se a získala zkušenosti, zrála jsem a rostla.
Byla jsem v bezpečí, tohle prostředí a lidi v něm mě chránili a vychovávali, dávali mi svou pozornost a lásku, vedli mě vpřed, čas od času mě nechali, ať se zmýlím a sama svou chybu napravím, ale nikdy mi nic nevyčítali. Ještě mě dokázali pochválit za to, jak jsem si s nelehkou situací poradila. Podporovali mě, nebáli se vyjádřit svůj názor a popostrčit mě vpřed; velmi dobře věděli, kde jsou moje hranice a co dokážu.
Místo plné smíchu, kde jsem se popadala za břicho, měla jsem pocit, že už se dál smát nemůžu, ale musela jsem! Místo, které čas od času navštívil smutek, ale soudržnost a vzájemná blízkost nám dovolila pokračovat dál. Někdy tiše zavzpomínat a pracovat právě na počest těchto lidí.
Svět, kde nic není problém, kde se všechno postupem času naplní, sliby se tu plnily. Plnily se tady i sny - většího i menšího rázu, překonávali jsme se každým dnem, někdy to možná neviděl nikdo jiný než právě my samotní a naše nitro, ale bylo to tady. Docházeli jsme naplnění a chodili jsme si pro energii - dávat i brát.
A dnes? Je to pryč. Všechno to je pryč.
Už se sem netěším, už se sem bojím. Mlčím a rozpačitě žmoulám lem trička. Všechno se zbořilo jako domeček z karet, všechna ta radost a síla je pryč, jsem prázdná a vysílená. Proč jste mi to udělali? Proč mi někdo tak krutě rozsekl jednu z neoddělitelných částí mého života? Byl to můj smysl, moje víra, moje naplnění, můj druhý domov, moje sny, má radost a pýcha.
Jenže to je pryč a já nechci jít dál. Nechci?
Nemůžu. Nemůžu proto, jak na mě to všechno co se za rok stalo, zapůsobilo. Nedokážu se přes to přenést, možná už chápu sílu jakýchsi psychických bloků. Jako ti, kteří se v dětském věku topili a od té doby se k smrti bojí vody. Ani já se přes to neumím přenést, hodit to za hlavu a pokračovat hrdě v cestě, dokázat něco sobě i ostatním.
Ostatní mi dokázali, že na to nemám.
Nemůžu se nespoutaně projevovat, nemůžu dát průchod tomu co ve mně je. Bože, jak bych ráda! Všechno ve mně křičí a vím dobře, co mám udělat a co po chcete a mám tolik nápadů a návrhů, chtěla bych si ozkoušet tolik možností, mám sto způsobů jak danou věc udělat, ale já to nedokážu.
Jsem rukojmí. Kdosi neviditelný mi drží ruce za zády a dává dlaň přes ústa. Nemůžu mluvit, tak jak bych chtěla, nemůžu se hýbat, tak jak bych chtěla. Jsem ztuhlá a připadám si hloupě, neohrabaně se pohybuju a kuňkavě, bez výrazu mluvím. Automaticky a naučeně.
Neumím být naivní nebo zlá. Neumím být vypočítavá nebo energická. Nejsem ani unavená či laskavá. Jsem nijaká. Bez chuti, figura do počtu. Nebývala jsem taková! Dokázala jsem toho tolik, mnohokrát jsem se přerodila a byla jsem takovou, jaká jsem měla být; bylo to obdivuhodné. Byla jsem na to hrdá, milovala jsem tyhle proměny a chválu.
Ale to už je pryč. A vrátí se to někdy?
V očích mě štípají horké slzy. Nechci plakat, ale musím. Jak neplakat, když vám někdo vzal všechny ty pocity, tu jistotu, tu radost a opojení? Co dělat, když nedocházíte žádného naplnění? Kde hledat svůj nový smysl? Má cenu bojovat? A co bude dál, kam budete pokračovat z tohoto místa? Má cenu pokračovat kamkoliv jinam, má cenu pokračovat tady? Má cenu se o něco pokoušet?
Nenávidím tě. Nenávidím tě za to, co to jsi mi vzal, co jsi pošlapal a zahodil. Máš z toho alespoň radost?! Měl bys mít. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsi mě v tomto ohledu zničil. Nemám chuť pokračovat. Jsi spokojený, to jsi chtěl? Byla jsem pro tebe přebytečný kus?
Šlo to řešit i jinak než mi šlapat po krku a srážet mě dolů, to mi věř. Stačilo si promluvit, stačilo říct "Lezeš mi na nervy, nelíbí se mi to a budeme to řešit přechodem jinam." Nemusel jsi mě tak systematicky deptat.
Začala jsem jednat sama, ale už to asi bylo pozdě. Nedokážu se oklepat a postavit přestože mě do toho ostatní nutí a dávají mi berličky. Vnitřně jsem prázdná.
Nemám motivaci k další cestě. Nemám chuť na další cestu.
Nikdy jsem si nemyslela, že by právě tahle etapa měla skončit tak nešťastným způsobem. Vlastně jsem se domnívala, že neskončí nikdy! Ale přesvědčila jsem se už mnohokrát, že člověk míní a osud mění.
Nebylo mi dopřáno odejít na vrcholu, pokud se konaly varovné signály, pak jsem je neviděla. A tak dost možná nezbude nic jiného než je opustit jako spráskaný pes. Nesnáším, když se někdo vzdává. A co víc, já se přeci nikdy nevzdávám!