10. Svár

"Pověz mi, holčičko, jak se má Sirius?"

Caroline téměř zaskočilo sousto a nevěřícně zvedla zrak od svého talíře a podívala se na svou matku, které seděla proti ní. Tohle byla nesmírně nezvyklá otázka. Mírně řečeno její rodiče vztah se Siriusem neschvalovali protože se ho obávali jako potencionálního smrtijeda. Věděli, že je s ním Caroline dál - a tak to mlčky trpěli.

"Ehm-" odkašlala si Carol nervózně a netušila co tím matka sleduje. Ví snad o jeho návštěvě o tom, že ji vzal ven? To by nebylo dobré. "Má se poměrně dobře." snažila se poskytnou uspokojivou odpověď.

"Co vůbec dělá? Nezdá se, že by se ujal nějaké práce na ministerstvu." poznamenala matka a nalila si vodu.

"Ne, to se neujal protože ministerstvo má pod palcem ty víš kdo. A on není smrtijed."řekla trochu prudčeji než bylo v úmyslu. "Navíc si myslím, že víte lépe než já, že je členem Fénixova řádu." dodala a podívala se na matku.

Ta se na ni zkoumavě podívala. "Ano, to je. Má velmi blízko k Brumbálovi a dalším vysoce postaveným členům řádu." přisvědčila. "Nejspíš je skutečně jiný než zbytek jeho rodiny."

Caroline vydolovala na ztuhlé tváři úsměv. "Ano. Je rozhodně jiný než zbytek Blacků."řekla šťastně. Blýská se snad na lepší časy?

"Přesto nemůžu říct, že bych schvalovala, že jsi s ním. Ani tátovi se to vůbec nelíbí." matka se podívala pootevřenými dveřmi do obývacího pokoje, kde si hlava rodiny četla v novinách.

"Mami!" sykla Caroline podrážděně. "Nevím koho by jste si pro mě představovali, ale on mě má rád!"

"To je opravdu krásné, Caro. Ale dokážeš si představit jak to bude až se vrátíš do školy?"

"A ty se mě tam nebojíš poslat?" odsekla Caroline. "Nesmím ani na balkon, ale do Bradavic pojedu?"

"Dokud je tam Albus Brumbál tak jsi v bezpečí. Dokud bude on v čele školy tak se nic nestane." usmála se žena a odhrnula si vlasy z čela. "Ne vážně Caroline. Umíš si to představit? Neuvidíte se deset měsíců."

"A co takové vánoční prázdniny?" nadhodila Caroline úskočně.

"Jsi na to připravená?" nedala se matka odbýt.

"My to dokážeme." ujistila ji Caroline a odsunula od sebe skoro nedotčené jídlo. "Vlastně už nemám hlad." dodala poněkud skleslým tónem a rozběhla se do pokoje.

Sirius v předsíni trochu rozpačitě přešlápl. "Ehm, Liz? Jdu pryč, ano?" zavolal.

"Nemusíš mi hlásit kam jdeš." zasmála se. "Žádná pravidla, vzpomínáš?" zašklebila se uličnicky a vykoukla z pokoje.

Klepl se do čela. "Jasně. To mi vypadlo."

"Tak ji pozdravuj, když se to bude hodit!" zavolala přes rameno. Sirius se vyděšeně otočil. "Jak víš kam jdu?!" zeptal se.

Pokrčila rameny. "Asi šestej smysl."

Jako kdyby byl ranní rozhovor předzvěstí Siriusovi návštěvy. Když Caroline otevřela dveře a nikdo za nimi nestál, už se nebála a dychtivě se rozhlížela. Když ji ovanul lehký větřik dveře zabouchla a roztáhla náruč. "Siriusi!" vydechla šťastně když ji zvedl do vzduchu a políbil. "Moc jsi mi chyběl. Jsem ráda, žes přišel tak brzo."

"Jak nejdřív to šlo." usmál se. "Chceš jít ven?" vykoukl z okna.

Zavrtěla hlavou. "Dnes ne." vedla ho do svého pokoje. "Jaká byla svatba Lili a Jamese?" vyzvídala.

"Skvělá. Plno jídla a tance a taky hudby."

"A jaké měla Lili šaty?" zeptala se nedočkavě.

"Bílé?" nadhodil Sirius nejistě.

"To mě napadlo, že ne černé. Myslím jestli měla vlečku, korzet, závoj a co rukavičky?"

Sirius jen zaúpěl. "Merline, to je těžší než NKÚ z lektvarů. Měla dlouhé, bílé šaty. Víc ze mě nedostaneš."

Caroline si jen povzdechla. "A ty jsi ji tý šaty rozcupoval?" nadhodila a začala z jeho vlasů lovit drobné bílé žmolky. "Co je to? Barva?" zeptala se.

" Maloval jsem." připustil Sirius a připravil se na méně příjemnou část rozhovoru, ke které doufal, že nedojde.

"Co jsi maloval?" pootevřela pusu údivem.

"U sebe v bytě. Totiž něco bys měla vědět." nahodil psí pohled.

Odtáhla se. "Copak?"

"Natěhovala se ke mě Liz."řekl potichu.

"Kdo?" pozvedla Caroline obočí.

"Moje kamarádka-" slovo kamarádka zvlášť zdůraznil, aby si Carol uvědomila jeho důležitosti a význam. "Liz Daltonová. Vzpomínáš na ni?"

V souvislosti s tím jménem ji na mysl vytanula spíš usměvavá tvář Justina Oldmana, který byl z její koleje. A také jeho neutěšený osud. "Proč se k tobě stěhovala?"

"Těžko se to vysvětluje."

"Zkus to." vybídla ho bez váhání.

Zavrtěl se. "Ona byla doma nešťastná. Rodiče ji pořád připomínali co se stalo a to na ni nepůsobila zrovna nejlépe. Byla na sesypání." odmlčel se. "Nabídl jsem ji, ať se ke mně přestěhuje."

"Ty jsi jí to nabídnul?" zašeptala Caroline se zavřenýma očima.

Sirius ji přejel po tváři. "Ano. Je to moje letitá kamarádka, Caroline. Musel jsem ji nějak pomoct."

Pomalu oddechovala a snažila se zachovat klidně a rozumně jak od ní Sirius bezpochyby očekával. "A jak dlouho to vaše bydlení trvá?"

"Dnes ráno jsem ji pomáhal stěhovat. Caroline, ty se zlobíš, že ano? Nelíbí se ti to."

"Ne." vyštěkla ledově a pak se chytila za čelo. Několik vteřin tak setrvala a pak se na něj podívala. "Promiň, ale nedokážu skákat štěstím když si můj přítel nastěhuje do svého bytu nějakou holku."

"Kamarádku. Jen kamarádku." přesvědčoval ji trpělivě a pokusil se ji políbit.

Ucukla. "Chceš to skončit?" vypálila bez zaváhání.

Eliz skládala svoje věci, jednu po druhé. Když našla fotografii, na které byli všichni Pobertové a ona s Lili a úsměvem ji položila na konferenční stolek v obývacím pokoji. To si nemůže nechat pro sebe. Vrátila se zpátky a pokračovala ve vybalování. Oblečení a oblečení, několik knih, další oblečení, učebnice a školní eseje, knihy a oblečení, další rámeček s fotkou, tentokrát ona a Lili. Ten si nechá tady, u postele. Rozbitý dalekohled letěl do koše. Křišťálové lahvičky na přísady do lektvarů - ty schová pro Madelaine. Ještě jedna učebnice, zmačkaná sukně... Dobrala se na samé dno jedné z krabic - ležela tam ještě jedna fotka. Shýbla se pro ni.

"Ach." zamumlala když se dívala do Justinovi rozesmáté tváře. Mával na neviděného fotografa a zubil se od ucha k uchu. Posadila se na postel a dívala se na obrázek, který se neměnně pohyboval. Hodiny odtikávaly minutu za minutou, její bolest se prohlubovala. "Chybíš mi, lásko." zašeptala zlomeně a dala se do pláče. "Strašně mi chybíš!" zhroutila se na polštář a usadavě plakala.

"Cože?" vykulil Sirius oči. "Jak jsi na tohle přišla? Caroline, vzpamatuj se!" zatřásl s ní.

"Já se mám vzpamatovat?" vyskočila mu z klína. "Ty si ji nastěhuješ domů a já se mám vzpamatovat? To nemyslíš vážně." zavrtěla hlavou. "Ne, Siriusi. Nebudu tu dělat scény, ale nebudu sedět ve škole a přemýšlet nad tím jestli se s ní náhodou nemuchluješ! To po mě nechtěj!"

"Proč bych ji muchoval, když jsme spolu?" vyrukoval s argumentem.

"Ale prosím tě!" mávla rukou. "Jak často se vídáme?! Je to vůbec vztah?"útočila na něj jako podrážděná vosa.

"Pak mi řekni kde mám vzít jistotu, že zatímco budu pracovat pro řád ty se neválíš po někom v opouštěné učebně." usmál se Sirius s přehnanou sladkostí.

"Proč bych se po někom válela?"

"Proč ne? Zatímco já budu muchlovat Elizabeth..." pokrčil rameny.

Pohodila hlavou. "Takhle to nejde."

"Souhlasím. Musíme si věřit." navrhl.

"Musíš s ní bydlet?"

Pousmál se. "Nemusím, ale chci."

Caroline se odvrátila. Ta slova ji velmi ranila.

"Caroline, přeci to teď nevzdáme."

"Nevím." zamumlala. "Asi to nedokážu."

"To mi neuděláš." zašeptal.

"A co děláš ty mě?" podívala se na něj. "Jsme sobci. Oba dva."

"Na tom, že jsou dva lidé spolu nevidím nic sobeckého." opáčil se.

"Já ano! Ničí to moje rodiče, ničí to i nás." odmlčela se. "Spolu? Tak mám říkat tomu, že jsem tě od začátku prázdnin viděla jednou - dnes podruhé? Brzo se vrátím do školy. A pak? Ani mi nenapíšeš, protože to není bezpečné. Tam mě navštívit nemůžeš. A až přijedu domů - budeš mít zrovna čas?" naléhala.

"Chceš po mě odpovědi, které ti nemůžu dát, Caroline. Liz je jen mojí kamarádkou a je v situaci, která je pro ni samotnou neřešitelná a proto jsem ji nabídl pomockou ruku. Víc v tom nehledej. Ty jsi moje přítelkyně a to je něco naprosto jiného. Liz s námi nemá nic společného."

Caroline ho pozorovala a zdál se ji nesmírně vzdálený. Dospělý a silný. Ona byla nedostudovaná školačka, která pubertálně vyváděla. Proč ale neřekl, že ji miluje? Nebo alespoň prosté mám tě rád....? To by smazalo veškeré pochyby. Pomalu udělala krok k němu a vklouzla mu zpět do náruče. "Nevím jestli to dokážu. Ale chci to zvládnout." zašeptala.

Sirius přikývl. Věděl, že ničeho víc se mu nyní dosáhnout nepodaří.

Lucius Malfoy seděl ve svém přepychovém sídle a vycházkovou hůlkou rytmicky klepal o podlahu. "Můj p-pane...." zjevil se ve dveřích domácí skřítek. "p-pane?"

"Nekoktej mi tu a mluv!" vyjel na něj Lucius a už se rozhlížel čím by ho ztrestal.

"Máte tu hosta. Chce s vámi mluvit." vypravil ze sebe skřítek bojácně. Byl už dost starý na špičatých očích mu povlávaly drobné bílé chomáčky chlupů a oči se potahovaly matnotou. Hubnul a chřadnul, ale jeho pán si toho nijak zvlášť nevšímal. Nebude to jeho první ani poslední skřítek.

"Kdo to je, nekňubo?" protahoval jednotlivá slova a děs v očích bytosti ho mu přidal zábavný.

"Seve-Severus Snape, můj pane." uklonil se skřítek uctivě. V Malfoých očích svitla zvědavost. "Dobrá, přiveď mi ho." poručil. "Chci ho vidět."

"Jak si přejete." tóga, kterou měl skřítek kolem těla jen zašustila jak se hnal splnit pánův rozkaz.

Lucius se pohodlně usadil v křesle a dal si nohu přes nohu. Za jakým účelem asi jeho dávný spolužák přichází?

"Severus Snape!" zvolal Lucius s přehnanou patetičností. "Jaké překvapení!" pokynul k připravenému křeslu. "Sedni si a buď jako doma. Přines nám víno!"štěkl na skřítka.

"Děkuju, že jsi mě přijal, starý příteli." usmál se Snape a odhalil své žluté zuby. "Vím, že máš mnoho práce."

"To nestojí za řeč." mávl Malfoy rukou a prohlížel si příchozího. Vlastně se vůbec nezměnil. Jen zestárl od doby co Lucius opustil Bradavice. Jako obvykle se halil do černého hábitu. Mastné, černé vlasy mu spasaly až k límci a jeho tvář měla stále nezdravě popelavou barvu. S úctou v černých očích usedl do křesla a sledoval jak skřítek nalévá víno. "Ještě něco, pane?" zeptal se když položil lahev na stůl.

"Ano. Ukliď se někam hodně daleko." sykl Malfoy a ukázal na dveře. Skřítek mu rychle vyhověl.

"Žiješ si dobře." poznamenal Severus a rozhlédl po špičkově vybavené místnosti.

Malfoye se blahoskloně usmál. "Ach ano, zapomněl jsem říct; Vítej v Malfoy Manor!" jeho hlas se odrazil od stěn a dodal chvíli na majestátnosti.

"Děkuji." usmál se Snape. "Pracuješ na ministerstvu?"

"Ano, děkuji za optání. Daří se mi dobře. A kde jsi zaměstnán ty?"

Snapeovi tváře trochu zrůžověly. "Na Příčné ulici... Prodávám přísady do lektvarů v lékárně."

Malfoy vytušil svou příležitost. "To mi neříkej! Nejlepší student lektvarů jaký kdy Bradavice navštěvoval a skončil jsi v nějaké zaplivané lékárně?!"

Pokrčil rameny. "Není to zas tak špatná práce."

"Ty by jsi měl ale navíc, Severusi." popleskal jsem ho po rameni.

Znovu narazil na lhostejnost z hostovi strany.

"Nestěžuju si." zahuhlal.

Bude na něj bude muset jinak. Tušil důvod je ho návštěvy, ale muselo to vyplynout přirozeně z hovoru, nesměl Snapea donutit, aby vyslovil to co měl na srdci. Tohle nebyl Petr Pettigrew nebo mnozí další pro něž byl největší motivací strach.

Snape už se nadechoval k něčemu dalšímu, ale Malfoy mu bez váhání skočil do řeči. "Slyšel jsem, že ta... ehm, Lili Evansová se vdala. Vzala si Jamese Pottera." pečlivě sledoval Snapeovu reakci. Ten se za všech sil snažil zůstal netečný, ale smrtijedovi neuniklo jak zaťal jednu ruku v pěst. "Je to jen několik dní. Kdo by to kdy řekl. Vždy se nenáviděli, že ano? Co ty o tom víš, Severusi? Byl jsi její kamarád." Věděl, že se trefil do černého. Teď už všechno půjde jako po másle.

"Čekám už příliš dlouho... Pojď ke mě tak, pojď!" volal na ni chroptivý hlas mozkomorův.

Elizabeth zaječela hrůzou.

"Přijdu si pro tebe, ty to víš! Patříme k sobě!" odpudivá rozkládající se ruka po ní chňapala, snažila se ji chytit a přitáhnout k sobě. "Jsi moje, moje, moje...."

"Ne, prosím!" zakřičela a utíkala pryč zpustošenou krajinou. "Nech mě být, prosím!" zanaříkala a škobrtla. Hrozivé tělo skryté pod umaštěným pláštěm se nad ní rozprostřelo. "Jenom má Elizabeth..." promlouvala nestvůra zdeformovaným Justinovým hlasem.

"Neeeee!" zaječela.