5. Nepochopitelný svět

Ralph s poněkud vyděšeným výrazem vyběhl z obývacího pokoje. "Co se stalo?!" zvolal znepokojeně a v ruce třímal hůlku. Kristin mu vyšla vstříc a něžně ho za ruce vzala a sklonila mu je k zemi. "Promiň, nic vážného se neděje. Tedy myslím,že to není zas tak vážné." na tváři měla nervózní úsměv. "Já jsem asi na něco přišla." přiznala mu a oddaně se mu dívala do očí.

Přikývl, ale nervozita z případného nebezpečí ho neopouštěla. "Ano a oč konkrétně se jedná?" zeptal se a zavřel za Kristin dveře.

Ona popadla tašky a rychle je odnesla do kuchyně. Pak se obrátila na svého manžela a pohrávala si přitom s prstýnkem. "Totiž víš jak mi teď bylo pořád špatně? A vlastně ještě je, v obchodě jsem opět měla menší přestávku na toaletě a-"

"To vím." přerušil ji Ralph. "A mělo by se s tím něco dělat. Odkládáš to jako nevýznamnou věc, ale podle mě to není dobré." dal najevo svůj strach ohledně jejího zdraví.

Pousmála se. "Všechno mi to došlo a nejspíš mi to došlo správně... Vlastně když se nad tím zamyslíme tak... Můj jídelníček - nikdy jsem nejedla moc sladký a to se teď změnilo. Mám hodně chuť na pálivé věci. I na to sladké. Je mi špatně. A abych byla upřímná - v tom frmolu kolem vaření lektvaru a řádu a Liliiny svatby jsem si tak nějak nevšimla, že neprožívám to co každá žena každý měsíc." zmínila se vzletně o menstruaci. "Já si myslím, že..." ochranitelsky si položila ruku na bříško. "že jsem těhotná, Ralphe."

Oněmněl. Doslova ztratil řeč a zbožným pohledem se na ni díval. "To si opravdu myslíš?" zašeptal.

"Ruku do ohně za to dát nemůžu. Ale tohle jsou takový klasický věci, který by to měly doprovázat."řekla a rozechvěle se na něj dívala.

"A - a jak to budeme vědět jistě? A kdy?" zeptal se a přešel ke Kristin, aby ji mohl obejmout.

"Zítra ráno si zajdu ke své lékouzelnici a to nám dá jistotu." slíbila mu a podívala se na něj. "Je to rozumné, Ralphe?"

"Zajít si k lékaři? To bezpochyby." ujistil ji s vítězným leskem v očích. Ať už má Kristin ohledně těhotenství pravdu nebo ne zjistí oč se jedná pokud navštíví odborníky.

"Ne." zavrtěla s úsměvem hlavou. "To jsem nemyslela. Miminko je úžasná věc a požehnání a... Jen se bojím jestli to není sobecké."

"Sobecké?" vykulil oči Ralph. "Co je sobeckého na tom když máš na svět přivést nový život?" zeptal se ohromeně.

"Ale na jaký svět." Kristin na něj upírala oči a hledala odpovědi. "Všude je zlo a strach. Můžu si vůbec dovolit přivést na takový svět malé a bezbranné dítě?"

Dlouho se na ni díval a pak ji opatrně vzal v pase a vysadil na kuchyňskou linku. Objala ho nohami kolem pasu a pevně se k němu přitiskla. "Z toho mám strach." přiznala se.

Trochu se od ní odtáhl a vzal její tvář do dlaní. "Kristin já si neumím představit lepší mámu než jakou budeš ty - lhostejno jestli teď nebo za pár let. A svět - ten je pořád stejnej. To zlo tvoří lidé. Jednou ho bude víc, podruhý ho bude míň. A na nás je aby jsme si s tím poradili. A já si jsem jistý, že zrovna my dva - společně - tomu dokážeme čelit. Dokážeme spolu vychovat úžasného človíčka. Tím jsem si jistý jako ničím na světě." ubezpečil ji a krátce a s něžností ji políbil na rty. "Věříš mi?"

Usmála se a políbení mu vrátila. "Tak jako nikomu na světě."

"Počkej, Siriusi!" vyhrkla Caroline když Sirius otevřel hlavní dveře a vytáhl ji ven. "Co tak sakra děláš?" byla znepokojená na nejvyšší míru. Aniž by ji na to jakkoliv připravil nebo se zeptal jestli souhlasí vytáhl ji ven na ulici a mířili kdo ví kam.

"Beru tě na menší procházku, aby jsi tu nebyla zalezlá jako krysa." vysvětlil s omračujícím úsměvem. "Zdraví vůbec nesvědčí když je jeden stále zavřený doma! Jsi celá bledá!" postěžoval si a vedl ji dál jako kdyby se nic nedělo.

"To jsem strachy!" donutila ho zastavit. Svůj dům měla pořád na dohled. "Chci domů, mám strach."

"Pokud tě to uklidní jsem s tebou." mrkl na ni a zase se dal do chůze.

"Ne, ty to nechápeš!" pověsila se mu na ruku. "To nebezpečí, neuvědomuješ si to?"

Skepticky se na ni podíval. "Caroline," pravil tichým trpělivým hlasem, "uvědomuju si ho víc než dost. Ovšem věř mi, že smrtijedi nečíhají za popelnicemi a ozdobnými květináči. Mají i jinou práci."

"Ha, ha, ha." odtušila Caroline suše. "Dokážeš si představit co řeknout a ztropí naši až se vrátí domů a zjistí, že tam nejsem? Mámu raní šlak a tátu hned potom co zjistí kde a s kým jsem byla."

"Není vaše rodina náchylná na srdeční choroby?" otázal se Sirius s úšklebkem. "Ty taky vypadáš na zhroucení."

Zaprskala jako kočka. "Okamžitě se se mnou vrať!" požádala ho.

Pokrčil rameny, ale v tváři měl jistou dávku zklamání. "To klidně můžu, ale pak si nestěžuj na zalezlé krysy protože jsi jednou z nich." přitáhl ji k sobě a zkusil jednu ze svých osvědčených taktik. "Nechceš zažít nějaké dobrodružství?" políbil ji. "Jedna malá procházka. Nezvdálíme se víc jak pět ulic, slibuju... Za hodinu budeme zpátky. Nikdo se nic nedozví bude to naše...." koutky mu zacukaly, "romantický tajemství. Ty budeš mít lepší pocit z té chvíle strávené na vzduchu. Užijeme si to."

Dívala se na něj a stále nevypadala tak docela přesvědčeně. "Siriusi." povzdechla si jenom a on viděl, že vítězství není daleko.

"Nemůže se ti nic stát. Jsem s tebou. A dávám pozor. Při sebemenším náznaku nebezpečí tě takhle popadnu," schoval ji ve svém náručí, "a přemístíme se daleko odsud. Ano?" zeptal se a už předem věděl jaká bude odpověď.

Lili a Elizabeth se setkali na hlavním štábu Fénixova řádu. Zatímco Eliz seděla za stolem a vyplňovala hlášení pro Brumbála Lili si vařila kávu. Byla to její oblíbená mudlovská pochoutka.

"Jamie vyzvedne mého tátu na nádraží. V deset hodin. Přiveze ho k nám."

"A Petty nepřijede?" zeptala se Liz provokativně.

Lili se na ni podívala. "Další otázku prosím." požádala ji s úšklebkem.

Eliz se pousmála se a pak se odhodlala vyslovit to k čemu se celou dobu připravovala. "Nerada ruším tvůj časový plán svatby nicméně Kristin nás zítra zve k sobě. V pět odpoledne."

Lili nepojala podezření ohledně loučení se svobodou. "Nás dvě?" zeptala se.

"Ano, nás dvě." souhlasila Liz. "Mluvila o nějakém čaji o páté nebo co. Asi se vrací k tradicím."

"Kristin a čaj o páté?" to už Lili přišlo neuvěřitelné. "To mi nejde dohromady."

Liz se pousmála a přemýšlela jestli tahle její lež byla tak geniální. Ale co jiného by vás napadlo, když je pozve na pátou hodinu? "Přeci mě nenecháš Kristininým nápadům na pospas." udělala psí oči.

"Ne, půjdu ráda." slíbila Lili. "Vlastně s ní chci ještě probrat kam se posadí u hostiny."

"Lils, na té svatbě nás nebude zas tolik nebo ano?" zeptala se Liz podezřívavě.

"Nebude. A právě proto by byla ostuda kdyby to bylo špatně zorganizované!" opáčila se Lili a vrátila se ke starostem ohledně vyzvedávání rodičů.

"Tak kterou?" zeptal se Sirius s úšklebkem na tváři. Spolu s Caroline stáli nad obrovským zmrzlinovým pultem a ona se nemohla rozhodnout, která by byla nejlepší.

"Víš co?"řekla nakonec s úsměvem. "Nějakou mi vyber." a odstoupila o několik kroků. Na ulici panoval čirý ruch. Lidé spěchali - snad na vlak, do práce, pro děti k babičkám a nebo se naopak líně loudali ulicí. Nejeden mudla mlsně pokukoval po restauracích a hospůdkách,které se postupně plnily. Lidé usedali do pohodlných židlí i na méně pohodlné lavice přesto k sobě s vděkem tiskli studené sklenice s nápoji, uždobovali ze svých talířů, zdravili se a sdělovali si důležité věci. Caroline měla pocit, že se ocitla v jiném světě. Doma, v kouzelnickém světě bylo starostí až nad hlavu, neustálý strach a obavy, boje o život a zápolení se zlem. Kouzelníci plakali a naříkali. Utíkali . Schovávali se. Mudlové nevěděli o všem, ale navzdory přesvědčení některých mágů nebyli hloupí a tušili, že něco není v pořádku. I jejich lidé se ztráceli a umírali i když to nebylo tak masivní jako v případě kouzelníků. Přesto si uvědomovali, že se něco hýbe. Ale i přesto se nenechali zotročit strachem. Možná by se od nich kouzelníci měli učit.

"Tak tady to máte, slečno."šťouchl do ní Sirius a podal ji ten největší kornout jaký kdy viděla. Byl umně ozdobený čokoládovou polevou a napěchovaný zmrzlinou. "Cože?" vykulila oči. "Co to má být?" vzala si od Siriuse lžičku.

"To je pěkně prosím od každé trochu." vysvětlil ji a položil ji ruku kolem pasu. "Sedneme si, ne?" a už ji odváděl přes ulici do parku.

"Takový nápady můžeš mít opravdu jenom ty." zavrtěla Caroline hlavou když dojedla všechnu zmrlinu. Sirius si kategoricky odmítal vzít protože si prý musí udržovat figuru.

"A nebyl to úžasný nápad?" tón jeho hlasu napovídal, že o tom vůbec nepochybuje.

Přitáhla ho k sobě a políbila ho. "Jeden z tvých nejlepších." ujistila ho.

Viditelně ho to potěšilo. Pak neochotně vstal a vytáhl sebou na nohy i Caroline. "Je načase se vydat domů." vysvětlil.

"Copak? Blíží se mi večerka?" utahovala si z něj najednou bezstarostná.

"To nevím, ale mě se blíží služba."řekl.

Nakrčila čelo. Předtím mohla jen přemýšlet kdy je Sirius bezprostředně vystaven nebezpečí, ale teď to věděla jistě. "Co to vůbec obnáší mít službu?" zeptala se.

"Tvoji rodiče tě neinformují novinkami z řádu?" zeptal se místo odpovědi.

Podrážděně zavrtěla. "Ani nápad. Prý čím méně toho vím tím je to lepší."

Usmál se. "A v tom se s nimi shodnu."

"To snad ne!" zaúpěla. "Jsem tvoje přítelkyně!"

"A proto tě nebudu vystavovat nebezpečí."řekl s úšklebkem a to už stanuly před domem kde Caroline bydlela. Tvář se ji trochu úzkostně stáhla. "Jestli se už naši vrátili tak se připrav na peklo."

Zatvářil se sebejistě. "To pokoříme." popleskal ji po rameni a počkal až otevře dveře. Dům byl ale tichý a klidný. Nikdo se domů nevrátil. Na Carol byla vidět úleva. Zavřela za sebou dveře a tázavě se podívala na Siriuse. "Co dál?"

"Dál půjdu. A možná - možná by bylo lepší kdyby ses vašim zmínila, že jsem tu byl." uznal.

"A žes mě vzal ven?" zeptala se pochybovačně.

Sykl. "To bych možná zas tolik nešířil. Ale nechceme nic dělat za jejich zády, nebo ano?" stáhl si ji do náruče a hladil ji po zádech.

Zalapala po dechu když jeho ruce sklouzly níž. "To si nejsem tak úplně jistá."řekla zadýchaně.

Pohladil ji po tváři. "Nemůžu ti nic moc slíbit, ale přijdu jak nejdříve to bude možné." nechal se dovést ke dveřím, kterými přišel a přehodil přes sebe neviditelný plášť. "Dávej na sebe pozor, prosím." vydechla Caroline a pak už věděla, že je opět sama.

Petr se nervózně ošil. Vůbec se na tom temném místě necítil dobře. Společně s dalšími pěti lidmi stál uprostřed neosvětleného a zjevně nepoužívaného sálu. Od stropu visely pavučiny a okna byla zanesená vrstvami špíny. Pro setkání sil zla to bylo ideální místo. Chyběl už jenom zvuk vrzajících dveří a těžce našlapujících nohou. Byli obklopeni kruhem smrtijedů, kteří měli tváře zakryté kápěmi. Stáli nehybně a zřejmě je pozorovali - díky zakrytým tvářím a tmě se dost těžko určovalo.

"Přichází!" ozvalo se zničehonic syknutí a do kruhu vklouzl další - tedy spíš vklouzla. Podle štíhlého těla a elegantních pohybů soudil Petr, že se jedná o ženu. Všichni smrtijedi jako na povel poklekli a ti co se tiskli uprostřed kruhu je po okamžiku váhání napodobili.

Ozvalo se rána charakteristická pro přemístění. Petr se odvážil zvednout zrak a prvně ho uviděl - byl mnohem děsivější než si ho kdy představoval. Byl vysoký a vyhublý jeho kůže byla nezdravě bílá a napjaté. Oči měl nepřirozeně úzké skoro jako kdyby nebyly ani lidské a nos velmi sploštělý. Rty měl stažené do tak úzké čárky, do jaké by se to nepovedlo ani profesorce McGonagallové. Začal se rozhlížet po svých služebnících a nových následovnících. Petr se rychle začal dívat na špinavou podlahu.

"Tak tedy šest nových úlovků, ano? Velmi dobře, Luciusi, velmi dobře." mluvil tiše a slova zněla spíše jako syčení.

"Děkuji, můj pane, děkuji vám!" jedna ze zakuklených postav klesla ještě více k zemi.

"Ty!" vyštěkl Voldemort prudce. "Přistup blíž." vyzval muže, který klečel vedle Červíčka. "Tvé jméno!"

Muž se zkoprněle vydal vstříc Voldemortovi. "Mu-Mulciebr."

Voldemort bez známky zájmu přikývl. "A čím mi budeš prospěšný, hm?"

Odkašlal si. "Pracuju na ministerstvu. Mám tam dost... Dost vlivné kontakty." zašeptal slabým hlasem.

" Mohl by ses hodit." ozval se zvuk trhané látky a pak tiché zasyknutí bolesti. Petr se opět odvážil pozvednout zrak od země a viděl jak Voldemort přiložil hůlku na mužovo předloktí, ze kterého nyní stoupaly drobné obláčky páry a Mulciebr se bolestně šklebil. Petr jenom polkl.

"Mám jít s tebou?" zeptal se Ralph když viděl jak se Kristin obléká a nervózně si uhlazuje vlasy.

Chvíli váhala, ale pak odmítavě zavrtěla hlavu. "Já to zvládnu sama." o nohy se ji začal otírat Azrael. Podívala se na kocoura - po Elenině smrti si ho samozřejmě vzala k sobě. "Azraeli teď ne. Jdi se pomazlit s Ralphem." vybídla ho.

"Nebo s Briketou." ušklíbl se Ralph. Mezi sovou a kocourem čas od času docházelo k drobným rotržkám.

"To bych neriskovala pokud se necheš proškolit jako zvěrolékař." zamumlala Kristin a s lehkou lítostí si na kocoura podívala. I on - ač to bylo zvíře se změnil. Jeho majitelka mu scházela. Často sedával na okně nebo u dveří jako kdyby stále věřil, že se Elena jednoho dne objeví a vezme ho do náručí jako to bývalo dřív. Nechtěl se mazlit a před pohlazením obvykle utíkal. Nyní ale mňoukal a stále dokola Kristin obcházel. "Tak co se děje?" zeptala se netrpělivě a dřepla si ke kočce na zem. "Já musím jít aby jsi věděl protože jsem se objednala a-" udiveně zmlkla. Plachý a jindy odmítavý Azrael si vyskočil na její pokrčené nohy a přitulil se k jejímu bříšku. "Ralphe vidíš to co já?" zeptala se Kristin překvapeně.

"Nejsem si jistý." odvětil a pozoroval to stejně překvapeně jako ona. "Co to znamená?"

Kocour se otíral hlavičkou a její bříško a začal příst - což se stalo vůbec poprvé od Eleniny smrti. Kristin nikdy nevěřila na věštecká nadání lidí natož na nějaké šesté smysly zvířat, ale teď byla tato její víra zcela otřesena. "Je tam? Je tam děťátko?" zeptala se nejistě a jednou rukou se dotkla svého těla a druhou začala hladit kocoura. Azrael na její slova nezareagoval až po chvíli zvedl hlavu a zadíval se ji do očí. Kocourovy zorničky se zúžily a on bleskovým skokem opustil Kristinin klín a jakoby k ničemu nedošlo se usadil na své pozorovací pozici u okna.

"Tenhle svět začíná být nad moje chápání." usoudila Krisitn popadla kabelku a vyrazila ven.