3. Trumf

"Já se k vám přidám!" nevysoký muž se vyděšeně tiskl ke zdi. "To vám přísahám, přidám se k vám jenom mi neubližujte!" zapištěl vysokým hlasem.

"To bych ti radil." promluvil jeden ze zahalených mužů vysokým, nemilosrdným hlasem. Podivuhodně protahoval všechna slova. To by mělo být Pettigrewovi známé, ale byl tak vyděšený, že se nezmohl na nic jiného než na neustále přikyvování na znamení, že se stane následovníkem Pána Zla. "Náš vznešený pán, ale není někdo koho by jsi mohl zradit." varoval ho. "Rituál tvého zasvěcení proběhne zítra večer. A jestli o tom jenom někde cekneš, víš co bude následovat?" rychleji než by kdo čekal k němu zakuklenec přiskočil a stiskl mu hrdlo. "Mluvím dost jasně?!"

Pettigrew se zoufale kroutil. "Ano, mluvíte, mluvíte!" skučel. "Nikomu nic nepovím, to by mě ani nenapadlo!" pozvedal ruku k přísaze.

Muž jeho krk pustil a otočil se zády. "Na tvé prašivé sliby nebudu brát zřetel. Ale ty si dobře pamatuj co jsem ti řekl. Když zítra přijdeš a budeš plnit příkazy našeho pána tak jak se od tebe očekává můžeš se vypracovat dost vysoko a především," povýšeně se podíval na kašlajícího Pettigrewa, který si mnul svůj krk, "ti nikdo neublíží. A to ti přeci jde, že ano? Ne, kdepak. S Fénixovým řádem by jsi nebyl v bezpečí. Takhle ti nebude nic hrozit." Lucius Malfoy věděl, na kterou strunu má uhodit, aby si zabezpečil následovnictví této malé krysy....

Dveře se nehlučně otevřely a na prahu stála Kristin Oldmanová v ruce třímala hůlku a mířila na hrudník Elizabeth. "Jakou podobu má patron Elizabeth Daltonové?" zeptala se pevným hlasem.

"Holubice." odpověděla Liz klidně a bez hnutí ji sledovala. Kristin o krok ustoupila, ale hůlku nesklonila. "Jaké je druhé jméno Kristin Jonesové?" vypálila Liz bez váhání.

Kristin zrudla. "To děláš schválně!"

Liz se zašklebila a netrpěla pochybami, že by před ní nestála její sestřenice. "Včera jsme měli přednášku od Brumbála takže se řídím jeho radami. Dělej."

"Řídíš se jeho radami, ale hůlku máš v kapse?" Kristin povytáhla obočí.

"Dělej." vyzvala ji Liz nekompromisně a vychutnávala si Kristininy rozpaky.

Kristin vztekle pohodila hlavou. "Jen počkej co si na tebe příště nachystám já."

"Na to si počkám, ale teď to vyklop ty." pobídla ji Liz.

"Frances." zahuhlala Kristin tak, že ji nebylo skoro slyšet. Než se Liz stačila opáčit, že špatně slyšela popadla ji za límec a vtáhla dovnitř. "Pitomá otázka!" zavrčela.

"Ale dá si na ní sto procentně ověřit zda jsi to ty. Nikdo jiný by s tím takový cavyky nedělal." zasmála se Liz a svlékla si bundu.

"To se ti to říká když nemáš tak strašný druhý jméno - počkej máš vůbec druhý jméno?"

Eliz odmítavě zavrtěla hlavou. "Ne, to nemám. Ale Frances - no mohla jsi dopadnout i hůř. Vezmi si třeba Siriuse."

"Orion." zachechtala se Kristin. "To je vlastně taky fakt. Tak rač dál." ukázala směrem ke kuchyni.

Na rozdíl od Lili, která na svatbu teprve čekala se Kristin před několika měsíci stala vdanou paní. Svatba to byla skromná a tichá v úzkém kruhu rodinném. Původní plán byl daleko pompéznější, ale díky nešťastným událostem, které jejich rodiny zasáhly se svatba nejen odložila, ale také značně zredukovala.

Přesto ji Kristin považovala za tu nejlepší jaká mohla být - a především se stala právoplatnou ženou toho nejlepšího muže, jakého kdy mohla potkat. Ralpha Oldmana.

Situace jíž čelili nebyla lehké - ale kdo se teď měl dobře? Ve strachu žili všichni. Našli si skromný byt v mudlovské londýnské čtvrti a chránili jej Fideliovým zaklídnadlem - strážcem jejich tajemství se stala matka Kristin.

Smrtijedi je měli v hledáčku, ale k útoku se prozatím neodhodlali. Oba dva se snažili docházet do své práce na ministerstvu nicméně byly dny kdy bylo jistější zůstavat doma a pracovat od konferenčního stolku v obýváku. Jeden z těchto dnů byl právě dnes.

"Copak to bude dobrého?" zajímala se Liz s úsměvem a podívala se na plotnu, na které stál kotlík, ve kterém vesele klokotal lektvar. "Merline co to je? Dvakrát to nevoní." uznala když se nad kotlík naklonila a nasála ostrou, štípavou vůni.

Kristin mávla rukou. "Drobná výpomoc do domácnosti." a rychle zaklapla knihu, která ležela na lince vedle vařiče.

Liz se s pokrčením ramen posadila. "Nic mi to nepřípomíná když mám říct pravdu."

"To je asi tím, že nepečuješ o domácnost." rýpla si Kristin a vysypala do kotlíku obsah malé mističky.

"Copak myslíš, že mě mamka nechá?" ušklíbla se Liz a nalila si čaj. "Tak k čemu to je dobrý?" zeptala se a hleděla na oblaka páry, která z kotlíku stoupala.

Kristin nervózně těkala očima po místnoti.

"Jestli mě chceš otrávit tak já budu dělat překvapenou." navrhla Liz.

Kristin se krátce zasmála, ale byl to smích plný úzkosti a po veselosti nenesl žádné stopy.

"Měla by jsi ji to říct." ozvalo se ode dveří. Z obývacího pokoje přišel Ralph. Liz si při pohledu do jeho tváře nemohla ubránit bolestné vzpomínce na Justina. Jak jen si byl s bratrem podobný!

"Říct co?" zeptala se opatrně a dívala se do Kristininy nic neříkající tváře.

"Má právo vědět to. Nakonec neděláme nic špatného. A možná by jsi ji tím taky mohla vybavit." pokračoval Ralph.

Elizabet si povzdechla. "Informuje mě už někdo o tom co se tu děje?" zeptala se.

"To si nejsem jistá." zamumala Kristin a váhavě se dívala na manžela. Ten usedl za kuchyňský stůl naprosti Liz. "Eliz co všechno víš o jedech?" nadhodil konverzačním tónem.

Pettigrew chvátal za schodů jako kdyby mu za patami hořelo. Bál se, že z některého ze stínů, které dům obklopovali vyskočí některý ze smrtijedů, který ještě netušil, že příslíbil přidat se na jejich stranu a jediným mávnutím hůlky ukončí jeho život. Tolik se vyděsil když opustil matčin skromný byt a vydal se domů - domníval se, že v tak zapadlých částech Londýna na nikoho nenarazí, ale opak byl pravdou. Už na něj čekali, věděli, že tam bude, věděli, že půjde od matky... Kdyby tam byl James nebo Sirius - ti by ho jistě nenechali na holičkách, bojovali by za něj a bránili ho... On by se jen krčil v koutku nebo utekl - tak jako vždy, ale to už patřilo k jeho povaze a přátelé by se na něj nezlobili, vždyť on byl vždycky tím slabým a přihlouplým členem party, kterého je třeba chránit. Tak kde byli když je teď tolik potřeboval?

Musel slíbit, že se dá k pánovi zla. Kdyby to neudělal jistě by ho to stálo život! Co dál? Zítra večer - ta slova mu stále zněla v hlavě. Ještě je čas couvnout - kdyby se svěřil Jamesovi tak by mu z problémů pomohl. Nebo samotnému Brumbálovi, vždyť jeho se i Pán zla bojí... Řád by ho vzal pod svou ochranu, ukryl by Petra do bezpečí - rázem mu na mysl vytanula spousta jmen a tváří. Ty lidi už nikdy nikdo neuvidí. Věřili i oni, že je řád ochrání? Svěřili se i oni přátelům? Možná ano. Určitě ano, každý se snažil uchýlit do bezpečí, ale co jim to bylo platné? Ne, Fénixův řád, přátelé ani Brumbál jejich životy neuchovali v bezpečí. Ti lidé byli po smrti.

Ne, Pánovi zla nelze odporovat.

"Nezdá se vám, že ten čas strašně letí?" zeptal se James a protáhl se.

"Jo, připadám si jako kdybych před ministerstvem hlídal celou věčnost a spal pět minut." zívl Remus a položil si hlavu na stůl.

"Spal jsi pět minut."řekl mu Sirius dobrácky. "Musíme se po Petrovi podívat. A říct to Brumbálovi. Ať už se Petr snaží pro smrtijedi udržovat jakýkoliv status na svoje povinnosti kašlat nemůže."

James se houpal na židli. "Přesně tak. A Náměsíčníku - tys to měl někomu nahlásit a ne tam strašit celou noc." pokáral ho.

"Všichni toho máme dost." zamumlal Remus a otočil hlavu na stranu. "A mě doma - pokud se tam tomu tak dá říkat, stejně nikdo nečeká." na čele mu naskočily několik vrásek. Často se mu teď zdálo, že šťastná léta skončily. Nebylo to jen kvůli nebezpečí, které představoval Voldemort. Jeho přátelé se mu vzdalovali. James měl Lili, Petr měl alespoň svou matku, Sirius nejspíš stále tíhl k Caroline.

Proměny ve vlkodlaka Remusovi také příliš nepřidávali navíc nyní nebyl čas na to, aby ho jeho přátelé chodili navštěvovat ve zvířecí podobě. Byt, který si v Londýně našel byl ponurý, chladný a snad až děsivý. Trávil tam co nejméně času. Když nepracoval pro řád marně se snažil najít práci - ač zkoušky NKÚ i OVCE složil na výbornou, byl prefektem a vychvalovaným žákem jeho vlkodlačí problém mu zabraňoval v sehnání slušného místa a také mu bránil ve vstupu do společnosti. Bál se pustit si někoho k tělu jelikož se už předem děsil chvíle kdy by se musel doznat ke svému temnému a nebezpečnému tajemství nebo kdyby snad bylo odhaleno. Ne, život rozhodně nebyl tak snadný a nechutnal tak sladce jako za branami školy.

"Na tohle si ale nehrajeme." upozornil ho James a odložil prázdný hrnek. "Siriusi, půjdeme se podívat do Petrova bytu. Reme, zůstaneš tady a odpočineš si a-"

Lupin vyskočil na nohy. "Jdu s vámi. To zvládnu."

"Z praktického hlediska kdyby na nás u Petra čekalo něco nepěkného můžeš informavat řád o tom kam jsme šli." mínil Sirius a ve tváři měl nekompromisní výraz.

Remus se na něj chvíli díval a pak se pomalu posadil zpátky na židli. "Dobře. Kdyby jste se do dvou hodin nevrátili udělám poplach." upozornil je.

"To zvládneme." ujistil ho James a snažil se tak mírnit napjatou atmosféru, která se vytvářela mezi Siriusem a Remusem. "Můžeme?" otočil se na Tichošlápka. Ten přikývl a oba dva se přemístili.

Remus se díval na prázdná místa, na kterých nedávno stáli jeho přátelé. Připadal si zbytečný. Copak o něj už ani oni nestojí?

Elizabeth zaraženě naklonila hlavu ke straně a podívala se na Ralpha, který se zdál zcela klidný a vypadalo to jako kdyby se ji zeptal co si myslí o famfpálu. Kristin byla trochu pobledlá a opírala se o linku. "O jedech?" zopakovala Liz jako kdyby se chtěla ujistit, že dobře slyšela.

Ralph mlčky přikývl.

"Ralphe tohle bylo naše rozhodnutí a ne její. Neměli by jsme ji do toho tahat." promluvila Kristin potichu.

"Už jste mě do toho zatáhli." mávla Liz rukou. "O jedech vím jen základní informace. V Bradavicích jsem se spíš učili jak se jim bránit než jak je míchat."

"Protože pak se učitelský sbor musel bát napít i vody z kohoutku." zahučela Kristin a dívala se na Ralpha. Ten sepnul ruce a chvíli se na Liz díval.

"Dobře."řekl po okamžiku mlčení. "Liz budu s tebou mluvit na rovinu. Jak si naše rodina stojí v očích smrtijedů asi víš. Jaké jsou jejich praktiky ti jistě taky neuniklo." nadechl se. "Kristin i já jsem členy řádu, rodinný příslušníci nejsou v jejich očích taky nejlépe zapsaní a proto jsme se rozhodli..." podíval se Kristin jako kdyby hledal oporu. Ta se dívala na podlahu. "Rozhodli jsme se namíchat tohle." ukázal na kotlík.

"Je to jeden z nejsilnějších jedů jaké existují. Jeho účinek je takřka okamžitý."řekl Kristin.

"Dobře, ale co z toho vyplývá? Chcete to míchat smrtijedům do odpoledního čaje?" zeptala se Liz.

Ralph se ušklíbl. "To by taky nebylo od cesty. Nicméně tohle není pro ně, ale... Pro nás."

Liz vystřelilo obočí nahoru. "Cože?"

"Nikdy nevíš co přijde."řekla Kristin.

"Víš co se už přihodilo." Ralphův hlas zněl prázdně. "Než se nechat mučit než se nechat zavřít do nějaké podzemní kobky, než zemřít na kolenou.... Radši to udělám vlastní rukou."

"Snažíte se mi říct, že kdyby vás chytili tak se otravíte?" zeptala se Liz.

Kristin přikývla. "Chápeš velmi dobře. Samozřejmě je to nejzažší možnost, ke které by jsme se uchýlili v té nejhorší a poslední chvíli. Kdyby skutečně nebyla jiná cesta."

"A to si myslíte, že vám nevezmou lahvičku s podivným lektvarem, kterou budete mít v kapse?" zapochybovala Liz. "Kdyby vás skutečně chytili všechno tohle vám seberou."

"Ano. Jenže na to jsme vyzráli. Tedy doufáme v to."řekl Ralph, který byl viditelně potěšen její bystrostí.

"A ten nápad zní?" dožadovala se Liz netrpělivým tónem.

Místo odpovědi ji oba ukázali svoje prstýnky, které stvrzovaly jejich manželství. Oba dva na nich měli kamínek - Kristin výraznější a oblý, Ralph nenápadný úzký kousek křišťálu.

"Takže v nouzi nejvyšší vyndáte z prstýnku kamínek a...." Liz tiše hvízdla. "Mazec." přiznala. "Dostanu taky?" dotázala se jedním dechem.

James s Remusem stáli přede dveřmi Petrova bytu.

"Půjdeme tam?" zeptal se tichým hlasem James, když jim ani po třetím zaklepání nikdo neotvíral.

"Petře?" Sirius se naklonil k zamčeným dveřím a znovu na ně zabušil. "To jsme my, Siriu- Tichošlápek a Dvanácterák! Otevři nám!" stejně jako při předchozích pokusech jim jedinou odpovědí bylo ticho a až zlověstný klid. "Nic horšího než zával sladkostmi nás tam nečeká." usoudil nakonec a pohlédl na Jamese.

Zámek poslušně cvakl. Bok po boku vešli do předsíně. "Červíčku jsi tu?" křikl James polohlasem.

"Nezdá se." připustil Sirus a nakoukl do minuaturní kuchyňky kde panoval nepořádek.

"On tu není." zašeptal James. "Už by se nám přeci ukázal. Červíčku, kde jsi? To jsme vážně my!"

"Kde jinde by byl?" zamračil se Sirius a trochu uvolnil postoj. V tomtéž okamžiku se ozval zvuk tříštěného skla.

"Ne!" vyjekla Kristin. "Ty se totiž nikdy to tak nebezpečné situace nedostaneš! To nedovolím!"

Ralph se postavil a uklidňujícně ji objal kolem ramen. "Pokud si to přeješ pak ano. Ale slib mi, že to skutečně uděláš jen v té největší nouzi. Kdyby jsi stála tváří v tvář smrti."

"To ti slibuju." přikývla Liz zcela vážně.

Kristin jen něco podrážděně zavrčela. "Blázni... Oba... Nejradši bych... Měli by jste.. Všichni by jsme měli... Sedět na zadku... Zavřený..." huhlala a začala se opět motat kolem plotny.

"Vyber si něco co máš stále při sobě, ale zároveň to nebude budit pozornost. Něco k čemu se lehce dostaneš." udělili ji instrukce. "Až to bude hotové dáme do toho ten jed. A jestliže nedej Merlin nastane situace kdy ho budeš potřebovat jen si to hodíš do pusy a skousneš."

Kristin se rozkuckala a vyrazila směrem ke koupelně. Ralph si povzdechl. "Zlato s tím by se mělo něco dělat!" křikl za ní když se začaly ozývat dávivé zvuky.

"To se ji stává často?" zeptala se Liz zamračeně.

Ralph měl podobný výraz. "A nechce s tím jít k Mungovi. Tvrdí, že to je stresem."

"Pravda je, že při stresových situacích měla k podobným... hm, nevolnostem sklony." uznala Liz. "Ale návštěva lékaře nezaškodí nikdy."

Roztřesená Kristin se už vracela z koupelny. "Omlouvám se." zašeptala a raději si sedla.

"To nic." ujistil ji Ralph a podal ji vodu. "Pomalu a opatrně. U toho jedu ti to nesvědčí. Dodělám to já." rozhodl a poslal obě ženy do obývacího pokoje.

James i Sirius se napjali jako struny. "Obývák?" zeptal se James pro jistotu a Sirius bez hlesnutí přikývl. Neměl svou přezdívku pro nic za nic. Aniž by způsobil nějaký hluk došel k obývacímu pokoji, který neměl dveře, ale vchod kryl jen závěs. Zhluboka se nadechl a s jistotou, že James je za jeho zády popadl látku a prudce ji strhl. V duchu se připravoval na nejhorší možné varianty toho co by se mohlo objevit.

"Červíčku co se stalo?" vykřikl Sirius a nezdržoval se ověřováním totožnosti. Petr stál v obývacím pokoji a vyhlížel jako hromádka neštěstí. Pod jeho nohami se třpytily střepy - zřejmy pozůstatky mísy, kterou upustil na zem.

"Vyklouzlo mi to." zahuhlal téměř plačtivě Petr.

"Reparo." zamumlal James a položil misku na stolek. "Petře, měli jsme strach. Víš o tom, že jsi měl dnes v noci službu a nepřišel jsi?"

"Ach...." zašeptal a do očí mu vhrkly slzy. "Já jsem zapomněl." přiznal zkroušeně. Vlastně říkal pravdu - byl tak zděšení z toho jak je smrtijedi vypátrali i z toho co udělal - a co se chystá udělat. "Byl jsem za matkou." odhodlal se ke lži. "A ona si myslí, že ji sledují. Říkala, že už několikrát viděla z okna nějaké muže i ženy, jak stojí před jejím domem a dívají se jestli někdo nejde. Její...." hlas mu přeskočil. "Její přítelkyně se ztratila. Beze stopy. Ona se bojí, že bude další na řadě. Jestli se navíc dozví, že jsem členem řádu je s ní konec!" zalamentoval a díval se na Jamese se Siriusem, kteří měli soucitné výrazy. "Službu jsem úplně pustil z hlavy a zůstal jsem tam s ní." vysvětloval rychle. "Omlouvím se, omluvím se, kdo hlídal za mě?" zeptal se.

"Zůstal tam Remus."řekl James potichu. "Nic se neděje Petře, tohle jsou pochopitelné důvody. Myslím, že by stálo za zvážení jestli by se tvoje matka neměla ukrýt."

"Ale to už by pak bylo zcela jasné na čí jsem se připadal stranu!" vypískl Petr. "A byla by v mnohem větším nebezpečí než dosud! Vypátrali by ji a pak..." prudce oddechoval.

"Fideliovo zaklínadlo by nezklamalo. Strážcem by jsi mohl být ty sám." namítl Sirius.

"Ne, já nevím... Ona... Matka by... Nikdy... Ona by nesouhlasila je příliš zvyklá na svůj domov, prožila tam skoro celý život." plácal všechno co mu přišlo na jazyk. Není teď ta správná chvíle, aby jim řekl co se skutečně stalo? Vždyť za nic nemohl, byl jen ubohá oběť, štvaná zvěř!

"Na to ještě přijde řeč. Teď by jsi s námi možná měl jít." navrhl Sirius. "Na štábu čeká Remus a pokud se brzy neobjevíme tak spustí poplach."

Petr si unaveně pohladil tvář. "Já za vámi hned dorazím." slíbil po chvílí. "Musím něco sníst a dát se trochu do pořádku." dodal na vysvětlenou. "Děkuju, že jste se po mě šli podívat." plaše se usmál a sklopil zrak k zemi.

"Není zač." poplácal ho James po rameni.

"Od toho jsem tvoji přátelé. Ty by jsi pro nás udělal to samé."řekl Sirius sebejistě a povzbudivě ho pozoroval. "Hlavu vzhůru. Najdeme nějaké řešení o to se neboj." utěšil ho a oba dva se přemístili. Petr se zadíval do prázdna. Záleželo jim na něm. Hledali ho, zajímali se zda je v pořádku. Ale zajímali se příliš pozdě - co kdyby Petr těm smrtijedům ráno řekl ne? Co kdyby nepřistoupil na jejich nabídku? V tom případě by si James a Sirius nepovídali s ním, ale maximálně s jeho duchem. Ne, oni už ho nedokáží ochránit. Ve škole možná měli moc, ale teď se karty obrátily. Oni nebyli nikdo.

Všechny trumfy v rukou svíral Lord Voldemort.