Elizabeth se hlasitě rozesmála a rozběhla se za Justinem. "Tak na mě počkej, já ti nestačím!" zvolala se smíchem a zalapala po dechu. Justin se jenom ohlédl přes rameno a škádlivě se pousmál. "Ale stačíš jenom o tom nevíš! Pojď, něco ti musím ukázat!" poslal ji vzdušný polibek a zase se vydal kupředu.
"To není fér!" vykřikla, ale bylo znát, že potlačuje smích. Také v ní klíčila zvědavost - copak si asi Justin nachystal, co ji chce ukázat? Určitě to bude něco zajímavého a jak ho tak zná, dost možná i romantického. Kam ji tak mohl z téhle rozkvetlé louky zavést? K nějaké horské bystřině anebo snad objevil nějakou vyhlídku do kraje? Přichystal piknik? Justinovy nápady byly skvělé a neotřelé. A všechny ty drobnůstky, bláznivosti a překvapení chystal jenom pro ni. "Dobře, přesvědčil jsi mě!" zvolala, když viděla jak se na ni opět ohlédl a rozběhla se za ním. Spokojeně se usmál a zdálo se, že trochu zvolnil tempo.
Liz se zdálo, že už ho dohání. Na okamžik se ohlédla za sebe - skoro ji mrzelo, že nezůstanou na téhle louce byla tak krásná! A když se podívala zpátky Justin už tam nebyl. Zamračila se a zastavila. "Justine?" zeptala se nejistě a rozhlížela se kolem dokola. Co to znamenalo? Schoval se ji a chystá se skočit ji na záda a vykřiknout Baf! Na tyhle žerty jsou snad už staří. Jen na vteřinku ho ztratila z očí a on už byl pryč! "Justine, kde jsi?" zašeptala a oči se ji zalévaly slzami. Proč ji tady nechal samotnou, vždyť má strach!
Zvedl se vítr a květiny najednou začaly klopit hlavičky dolů a tráva stříbrněla jakoby ji pokrývala jinovatka. Elizabeth předtím couvala, ale uniknout se nedalo. Podivný chlad obstoupil i jí. Srdce ji bilo jako splašené a poléval ji studený pot. "Justine, kde jsi? Prosím, pojď sem, mám strach!" zvolala a snažila se nahmatat neexistující hůlku. Byla uprostřed toho prapodivného dění, bezbranná a zdálo se, že tu není nikdo, kdo by ji mohl nebo snad chtěl pomoct. Zcela znehybněla když se ji zmocnil onen neblahý pocit, že někdo stojí za vámi a upřeně vás pozoruje. Snažila se ani nedutat, nepohnout se, ale věděla, že to je marné. Pomalinku se otáčela a slyšela chroptivý dech. Přikryla si ústa rukou když před sebou spatřila mozkomora. Stejně jako všichni mozkomoři byl ohromný a děsivý a přízračně se vznášel několik centimetrů nad zemí. Vycházel z něj mrtvolný chlad a pach hniloby.
"Ne, ne, ne…" zašeptala zoufale a klopýtala ve snaze dostat se od toho netvora pryč.
"Ty jsi mě snad nevolala?" zachroptěl mozkomor hlasem, ze kterého ji vstávaly chloupky na krku. To přeci není možné, mozkomorové nedokáží mluvit! Co se to děje?!
"Justine, Justine, kde jsi…"zasténala potichu.
Mozkomor chrčivě vtáhl vzduch. "Já jsem přímo tady. Copak mě nepoznáš, Liz?" zase ten přidušený, příšerné hlas vycházející zpod kápě. "Díváš se na mě…" ozvalo se něco, co znělo jako chechot. Mozkomor stáhl svou kápi a na Liz zírala kdysi nádherná Justinova tvář, která byla svěží a plná života. Teď byla donucena dívat se na něco, co bylo ve vysokém stupni rozkladu, oční bulvy byly prázdné a doširoka vyvalené, ústa byla znetvořená, rozšklebená ve velký otvor a nos už zmizel docela. Přepadlo ji silné nutkání zvracet. To co kdysi bylo Justinem k ní vztahovalo ruku, která byla pokrytá slizem, a odpadávaly z ní kusy masa. Všechny nehty chyběly. "Tak pojď ke mně, já čekám, Liz…" zachroptěl.
Začala křičet.
"Jamie, tak věnuj se tomu!" drcla Lili do Jamese, kterému se klížily oči.
Zeširoka si zívl. "Lili, prosím víš kolik je hodin?" popadl budík, který stál na stolečku. "Je čtvrt na dvě ráno! Já už nemůžu přemýšlet!"
"To jsi říkal i v pět odpoledne." usadila ho Lili a přistřila mu pod nos dvě látky, které se Jamesovi jevily úplně stejné. "Řekni mi, která je hezčí a můžeš si jít lehnout. Uděláme z nich ubrusy na svatební hostině."
"Dobře, dobře…" James se pečlivě zadíval na látky a snažil se mezi nimi najít nějaký rozdíl, který by rozhodnul o tom, že ta se mu líbí víc. Neuspěl. "Já si myslím, že bychom měli použít tuhle."řekl po chvíli uvažování a ukázal na tu, kterou Lili, držela v pravé ruce.
Ta si ji zkoumavě prohlédla. "Opravdu? Nejsem si tak úplně jistá, sáhni si na ni? Není nějaká hrubá? Aby to nebylo nepříjemné až si na ni položíš ruce nebo tak něco."
James se ji zběžně dotkl. "Máš pravdu."řekl, ač se mu nic takového nezdálo. "Tak tedy použijeme tu druhou."
"Zlato, to si klidně stůj za svým názorem." upozornila ho Lili. "Jen říkám co si o tom myslím."
Muž si jen tiše povzdechl a zatoužil po Siriusových schopnost bleskurychle vybruslit ze všeho co se mu zdálo obtěžující. "Souhlasím s tebou zlato a použijeme tamtu druhou látku." rychle po ní přejel rukou. "Ta je na dotek moc příjemná."
Lili souhlasně přikývla. "Ale na druhou stranu, tahle je hrubší, ale má moc pěkný vzorek." zamávala s látkou, kterou James vybral původně. "Tato je jemná, ale nepůsobí tak nějak smutně?"
"Ne, působí optimisticky." zahuhlal James a opřel si hlavu o opěradlo. Chystání svatby bylo náročnější než skládání zkoušek OVCE! To si musel přiznat. Těch tanečků okolo, které se Lili vymyslela - jedna zkouška šatů, druhá zkouška šatů, zkouška šatů pro družičky, zkouška šatů pro svědky, třetí zkouška šatů, výběr dekorací a květin, výběr látek, se kterým se právě potýkaly, čtvrtá zkouška šatů - když k tomu připočítal pracovní povinnosti a povinnosti od řádu, do kterého nedávno vstoupili, šla mu z toho hlava kolem.
"Víš co?" Liliin hlas zněl rozjařeně. "Koukni na tuhle, já ji vyřadila hned na začátku," z haldy látek vytáhla jednu, která Jamesovi připadala jako kopie těch, které držela v rukou, " ale ona je vlastně docela hezká, co říkáš? Možná i hezčí než tyhle dvě."
James otevřel jedno oko. "Ta je nádherná Lili." usoudil.
"Že ano? Dobře, tak si vybereme tuhle!" oči ji jenom zářily a James se musel usmát. Tohle bylo jeho světlo v době temna.
Elizabeth se s výkřikem probudila. Celou postel měla rozházenou, deka byla skopaná v nohách postele, polštář ležel na zemi a prostěradlo měla úplně propocené. Po spáncích ji stékaly čůrky studeného potu a oči ji pálily od slz. Okamžitě se začala třást zimou. Už zase! Zase ta proklatá noční můra, která ji děsila noc co noc!
Odkašlala si a nahmátla hůlku. Děkovala své prozíravosti - poslední rok ve škole ji tyto noční můry taky pronásledovaly, ale ne tak často. Díky Lili, ale věděla, že vždy křičí. Když se tedy vrátila domů začarovala svůj pokoj stejně jako kdysi Kristin a - polka když ji na mysl vytanuly další nepříjemné vzpomínky- Elena jejich ložnici ve škole. Ven z jejího pokoje se nedonesl ani vzdech. Rodiče tedy o jejích krušných nočních zážitcích neměli ani tušení. A tak to bylo správně. Už takhle měli všichni starosti až nad hlavu a ještě je bude zatěžovat svými nočními můrami. Zatímco lehkým kouzlem vysušila prostěradlo došla si do skříně pro nové pyžamo. Zplihlé vlasy si stáhla do gumičky a po cestě zpátky sebrala ze země polštář. Stulila se v posteli do klubíčka a zírala před sebe. Jak se má zbavit minulosti, která ji stále tolik děsila? Možná to bylo tím, že teď nebyla tolik zaměstnaná. Ve škole se stále učila - dost možná měla nejlepší známky za celých sedm let co Bradavice navštěvovala a nebo byla obklopená Poberty jejich vtípky, které nikdy neumlkaly. Poslední týdny taky hodně plánovala s Lili ohledně její svatby s Jamesem. Teď když se vrátila domů ji rodiče přijali s otevřenou náručí, ale dům byl tichý a to ji dost děsilo. Nemohla chodit do práce - po záležitosti s Elenou šli smrtijedi její rodině dost po krku a tak nemohla vycházet ven. Jediné rozptýlení skýtal Fénixův řád, ale protože byla nová nedostávala se tolik do akce a tak čas, který tam strávil se týkal především jen plánování a jistého nezbytného papírování.
Navíc někteří lidé se stále nezbavili pocitu, že s ní musí jednat jako v rukavičkách, smutně se na ni usmívali, mluvili s ní tlumeným hlasem a povzbudivě ji tiskli rameno. Už byla na tahle rádoby dobrácká gesta alergická, ale připomínala si, že se k ní snaží být ohleduplní a nevidí, že ji to vlastně ještě víc ubližuje. Schoulila se ještě víc.
Kdyby Justin nikdy neodjel na ty ryby…
Kdyby…
Kdyby…
"Profesore, budu vás muset zklamat." ušklíbl se Sirius a usadil se na tvrdé, dřevěné židli jak nejpohodlněji se dalo. "Rodina Blacků a já to je nemožné spojení, ač jsem z nich vzešel. Plně chápu všechny výhody, které by z toho pramenily, nicméně do našeho sídla se vrátit nechci a také nemůžu. Uvítal by mě takový hezký zelený paprsek, jestli rozumíte."
Brumbál přikývl. "Je mi to zcela jasné, Siriusi. Byl to jen nápad z nouze."
"Jestli ovšem chcete informace o tom kdo z rodiny je následovníkem Voldemorta nebo alespoň sympatizuje s jeho nápady nemusím se tam zkoušet dostat, řeknu vám to rovnou. Všichni." odfrkl si. "Můj drahý a pro matku vždy dokonalý bratr si nechá znamení zla vypálit jen, co překročí práh školy - nešlo by to udělat tak, aby opakoval ročník? Moje šílené sestřenky ty už jsou jistě taky mezi nimi. Belatrix vždy o někom takovém snila a Cissa - ta má možná kousek zdravého rozumu, ale vůbec žádnou vůli a tak se podvolí tomu, co se po ní bude chtít. Prý si má brát Malfoye." pohrdavě se ušklíbl. "Jediný kdo to má v hlavě v pořádku je Andromeda. U ní ale přepokládám, že se bude držet dál od všeho - jak od Voldemorta tak od nás." dodal a pak se podíval na zachmuřeného profesora. "Ještě o někom chcete něco vědět?"
"A tvoji rodiče?" zeptal se potichu.
Sirius pokrčil rameny. "Nejsem si jistý, ale myslím, že mezi smrtijedy nevstoupí. Přeci jenom už mají svůj věk. Ale plně s ním sympatizují. Matka musí být nadšená tím, jak očišťuje svět od chátry." složil hlavu do dlaní. "Mimochodem kde je Remus?" zeptal se. "Měl jsem takový matný dojem, že tady měl být."
"Ano, měl jsi správný dojem, ale musel jsem ho nečekaně pověřit hlídáním před ministerstvem. Dnes tam má dorazit Kornelius Popletal a nebylo by dobré, kdyby se mu něco stalo. Je to jenom mladý úředníček, který strká nos kam nemá a mohlo by se mu to vymstít."
Sirius zíval div si pusu neroztrhl. "Tohle nám jenom přidělává práci. Kdo nemusí, neměl by vůbec vycházet z domu. Jako třeba Popletal." znovu si zívl. "Počkat - neměl mít službu Petr? Hlídá vždy po mně." zamračil se a snažil se rozpomenout na rozpis služeb, který viděl před několika dny.
"Ano to měl, ale chtěl navštívit svou matku. Už ji to slibuje týdny a musíme brát v potaz, že i ona je v nebezpečí. Pettigrew se i nadále snaží udržovat dojem, že není členem řádu, aby ji tak nevystavil nebezpečí." vysvětlil Brumbál.
Sirius přikývl a chvíli mlčel. "Kam jsme ten svět dostali?" zeptal se potichu.
Brumbál si tiše povzdechl. "My? Tam se dostal sám, řekl bych. Jenže my jsme mu v tom nezabránili včas."
"A to nyní znamená kupu práce." souhlasil Sirius a unaveně si odhrnul vlasy z čela. "Dobrá, profesore. Mám jít něco zařídit?"
"Ne, všechno je jak má být. Alespoň nyní. Jdi domů a odpočin si. Budeš to potřebovat." usoudil Brumbál.
"Chystáte pro mě snad něco velkolepého?" zeptal se Sirius a pokusil se o unavený úsměv. V posledních dnech se téměř nezastavil. Sotva pletl nohama.
Brumbál se trochu usmál. "Já? Já ani ne, ale James."
Sirius si poklepal na čelo. "Ta svatba. Já vím. Ale až v sobotu. Ještě máme pár dní času." zívl. "Dobrou noc, profesore." přemístil se.
"I tobě." popřál mu tiše Brumbál a začal ztuhle přecházet po místnosti. Sirius měl vlastně pravdu. Ať už se sem svět dostal sám anebo ho tam dostali oni bylo to téměř k zešílení. Jak dlouho se dá odolávat? Jak dlouho se dát bojovat? Jak dlouho ještě vydrží doufat?