Tak a máme tu poslední kapitolu! Jste překvapení? No, vždyť hned v úvodu jsem napsala, že se jedná o takovou mini-kapitolovku. Doufám, že se vám líbila a zpříjemnila vám prázdninové dny!
Upřímně jsem litoval, že upíří nemohou spát a tím pádem snít. Nechávat se unášet na snovém obláčku, plně se oddat říši snů a vychutnávat si to co nám připravila.
Před několika týdny jsem byl alespoň za toto neskonale vděčný - byl jsem si jistý, že by mě ve snech pronásledovaly tváře všech, které jsem připravil o život, kterým jsem tak ublížil.
Dnes to bylo jinak. Do jisté míry jsem se cítil jako znovuzrozený. A moje sny by se netýkaly zla, které jsem napáchal a bohužel ho nedokázal odčinit. Mé sny by se točily kolem jedné drobné osůbky, která se stala mým doprovodem - Alice.
Byla tak kouzelná! Drobná žena, kterou bych ve své náruči bez nejmenších obtíží ukryl před celým světem. Laskavá a mírná přesto odhodlaná k činu. Oči ji jen jiskřily při každé myšlence, kterou považovala za povedenou - a neváhala ji realizovat. Pevně stála za svým přesto byla ochotná naslouchat. Rty se ji nikdy nezkrabatily nespokojeností - stále měla ve tváři vepsaný úsměv. A její emoce - po zlobě, zášti nebo snad nenávisti jsem nenašel jedinou stopu. Ona toho dost možná není schopna. Byla optimistická a energická. Nemohl jsem její blízkosti odolat už jen z tohoto důvodu.
Pravda ovšem byla ještě trochu jinde - její blízkost mi nebyla příjemná jenom díky těm kladným emocem, které vyzařovala. Byla krásná. Přitahovala mě. Přitahoval mě její vzhled i její povaha. Už mě několikrát napadlo jaké by to bylo přitisknout ji k sobě a políbit... Tu myšlenku jsem, ale silou vůle zaháněl - co by si pomyslela, kdyby myšlenka přerostla v rozhodnutí a ona to viděla? Ne, neshledali jsem se proto, abych si na ni činil nárok. Byl tu jiný důvod - měla mě dovést na správnou cestu. A to se ji podařilo. Za dobu co jsem cestovaly společně jsem... řekněme uklouzl jen jednou. Jeden lidský život za mnoho týdnů. Na začátečníka to není špatné, nebo ano?
Alice se objevila zčistajasna a málem ani nebyla vidět za kupou oblečení, které nesla v náručí. Ač byla upírem kratší dobu než já naše sebeovládání v lidské společnosti bylo nesrovnatelné a ona vítězila na celé čáře. Obyčejně jsme cestovali přes lesy a opuštěná místa, abych nebyl v pokušení. Několikrát jsem se po jejím boku odvážil do města - v pozdních večerních nebo ranních hodinách kdy lidí v ulicích nebylo tolik a tak trénoval svou výdrž. Při těchto výpravách mě Alice vždy držel za loket a šeptala uklidňující slova když se někdo dostal blíž než by se mi zamlouvalo. A světe div se - dokázal jsem se ovládat! Díky ní. Vděčil jsem ji za tolik!
"Právě otvíráme krám, račte si vybírat." zasmála se na mě a položila tu hordu věcí k mým nohám.¨
Už jsem to ani nekomentoval. Můj návyk - nosit oblečení dokud se takřka nerozpadne na těle Alice bleskurychle změnila a týden co týden přinášela nové oblečení. Málokdy něco řekla přesto občas bolestně stáhla obličej když viděla mou volbu a zamumlala něco o barevné sladěnosti a modernosti. Jak jsem viděla sama už se stihla převléknout - úzké černé kalhoty a rudé tílko ji neskutečně slušely.
"Tak vybíráme, vybíráme a vybíráme pečlivě. Brzy se setkáme s Cullenovými a nejsem si jistá jestli do té doby stihnu obstarat něco lepšího na sebe." pobídla mě.
"Jak brzy je brzy?" zeptal jsem a svlékal jsem si svou dosavadní košili.
Na okamžik ustrnula při pohledu na můj hrudník, ale pak se odvrátila. "To nedokážu říct přesně."
Byl jsem trochu zmatený - co to mělo znamenat? Proč se odvrátila? Vážně je pohled na mě tak nesnesitelný? Z mých myšlenek mě vyrušil žár emocí. Něco takového jsem snad nikdy necítil. Vycházel z Alice, která popošla o několik kroků dál a ruku měla položenou na kmen stromu. Stále ke mě zády a ruce se ji lehce chvěly. Z jejího nitra pramenilo spousta pochybností, ale zároveň žár vášně a láska.
Nemohl jsem si být jistý přestože by to bylo do velké míry logické. Způsobil tohle pohled na mě? Jak se mám zachovat? Měl jsem několik nápadů - počínaje tím, že ji popadnu do náruče, políbím, ale obával jsem se některý uskutečnit - co když se pletu?! Co když ji jen vyděsím nebo rozhněvám? Co potom - uteče a všechny moje šance na lepší život zmizí v nenávratnu.
"Jaspere." podívala se na mě. Oči měla stejně planoucí jako své emoce přesto se do nich vkrádal strach. "Vím, že cítíš to co já. Promiň. To je nepatřičné." zamumala a zahanbeně odvrátila tvář.
Přešel jsem k ní a sklonil se na její úroveň, abychom si hleděli do očí. "Co máš na mysli? Nic krásnějšího jsem ještě nepoznal." přiznal jsem ji a vyloudil na její tváři drobný úsměv. "Slovo nepatřičné není na místě. To co cítíme - nemůžeme ovládat nebo potlačit. A zvlášť těmto citům by se měl dát volný průběh." připadal jsem si, že plácám hrozné nesmysly. První co mi přišlo na jazyk. Choval jsem se jako blázen!
Pousmála se. "Nejsem si tak docela jistá."
"Nejenže emoce cítím, umím je i ovlivňovat. Můžu ti tedy ukázat co cítím já." všechno jsem vsadil na jednu kartu když jsem do jejích emocí promítl svoje vlastní. Od těch jejích nebyly příliš rozdílné přesto měla ve tváři blažený výraz když jsem to udělal. Dojatě se na mě podívala. "Máš ponětí co to znamená?" zeptala se tiše.
Chytil jsem ji za ruku. "Lásku?" nadhodil jsem opatrně.
"Lásku." zašeptala a políbila mě. Byl to nádherný pocit - svírat v náručí milovanou bytost, cítit její rty na těch svých a vědět co prožívá - přál jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil.
A moje přání nevyšlo naprázdno. Vždyť před sebou máme celou věčnost! Najdeme Cullenovi a nejspíš se staneme členy jejich rodiny - už ne jako "ti co se setkali díky nadání Alice", ale jako pár. Už nikdy se nebudeme muset rozdělit a budeme navždy spolu.
Nikdy nevíte kam vás život zavede... A proto je hlavní se nevzdávat, přestože to chvílemi vypadá nesmírně beznadějně a bezútěšně. Nakonec vyjde slunce a váš život dostane smysl.
