Z povzdálí jsem sledoval stádo laní, kterak se klidně popásá na louce a o nebezpečí nemá ani ponětí. O dvojitém nebezpečí. Byl jsem tu já - a na opačné straně louky mezi břízami se krčila puma. Chystala se ke skoku. Stejně jako já. Vyrazili jsme současně, ale její hbitost nemohla převážit mou nadpřirozenou rychlost. Ještě než se laně stačili dát na úprk, ještě než puma stačila učinit výpad už jsem ji drtil pažemi. Zvíře s sebou škublo v marném pokusu se osvobodit, pokoušelo se do mě zatnout drápy, ale nemělo žádnou šanci.
Ozvalo se křupnutí kostí a její odpor povolil. Bez většího přemýšlení jsem zabořil zuby do místa na krku, odkud se tlukot krve narážející na tepnu ozýval nejsilněji a sál jsem. Byl to překvapivý pocit - nebylo to nijak zvlášť chutné, ale pálení v krku pomalu polevovalo. Krev masožravců jsem shledával jako dosti podobnou té lidské. Ano, některé věci ji chyběly, rozhodně nebyla tak chutná či osvěžující jako krev některých smrtelníků, ale pozřít se to dalo. Odhodil jsem vypité tělo a prudce jsem oddechoval. Tak tohle byl můj první počin v pití krve zvířat. Žízeň, ale rozhodně uhašena nebyla. Byl jsem upír, který se po století krmil téměř denně a několika obětmi. Nyní jsem žíznil už mnoho dnů a jedna puma mi nemohla stačit. Pro jistotu jsem odklidil její tělo a bez váhání jsem se vydal po stopách stádečka laní, které se po souboji mezi pumou a mnou vydaly na bezhlavý úprk mlázím směrem k lesu. Najít je a jednu po druhé pochytat nebyl žádný problém. Krev býložravců byla od lidské diametrálně odlišná a nechutnala mi vůbec. Při prvním doušku jsem se musel ovládat, abych nevyprskl odporem - přesto tišila žízeň a tak jsem pil.
Po půlhodině jsem se cítil nakrmený. Pečlivě jsem si otřel ústa a pomyslel jsem si, že si budu muset opatřit nové oblečení. Puma sice nemohla ublížit mému tělu, ale chatrné bavlněné košili rozhodně ano. Povzdechl jsem si a představoval si loupežnou výpravu mezi lidi - to abych se obával, že se neovládnu. To bude řešit později, teď bylo načase vrátit se k Alici. Nedalo mi moc práce zachytit její vůni a najít místo, kde jsem se rozloučili.
Stále tam seděla, stejně půvabná a křehká jako když jsem odcházel. Její pohled nic neprozrazoval dívala se skrze stromy, jakoby do dálky. U jejích nohou ležel úhledný balíček převázaný obyčejným provázkem. "Myslím, že se ti to bude hodit." pronesla snovým hlasem aniž by na mě pohlédla. Váhavě jsem balíček uchopil a nemohl jsem se ubránit úsměvu. Byla to nová košile. Ona skutečně dokázala předvídat budoucnost!
"Děkuji." řekl jsem upřímně a rychle jsem přijal nové oblečení a přemítal odkud ji vzala.
"Není zač." odpověděla a stále nezměnila pozici.
Nerozhodně jsem postával vedle ní a pak jsem se rozhodl usadit se k ní. Když jsem tak učinil odtrhla pohled od lesa a podívala se na mě. "Když jsi byl pryč, přicházela spousta vizí. Jsem ráda, žes svůj první lov zvládl." usmála se.
"To jsi taky viděla?" zeptal jsem se překvapeně. Kdybych tušil, že se bude dívat byť svým vnitřním zrakem počínal bych si trochu... Elegantněji?
"Od chvíle co jsem tě prvně spatřila jsem tvou budoucnost nepřestala sledovat." řekla mi samozřejmým tónem jako kdyby to bylo stejně normální a přirozené jako sledovat předpověď počasí. "Musím být vždy připravená zasáhnout a odvést tě od případného nebezpečí." dodala a na okamžik ji pohledem proběhl ten prázdný výraz.
Koutky mi cukly když jsem si představil jak drobná Alice brání mě. Ne, to by nešlo. Ona byla tou, která je hodna ochrany. Ne já.
"Viděla jsem... Jiné upíry. Oni žijí spolu." řekla mi a vytrhla mě z úvah o tom kdo koho bude bránit. "Nejsou smečka... Je to rodina. Vzájemně se ctí a milují. Má pět členů - tři muže a dvě ženy." vypočítala mi.
"Co z toho plyne?" zeptal jsem se.
Plaše se na mě podívala. "Nevím jestli s tím budeš souhlasit. Nemusíš s tím souhlasit." řekla bázlivě.
"Oč jde?"
"Totiž... Dnes jsem je viděla poprvé. Když jsem se setkala s tebou. Je to podle mě zcela jasné - máme je společně najít."
Čelist mi poklesla. "Společně? Alice, podívej se na mě! Automaticky budím strach a upíří se mě straní. Nemůžu se k někomu přidat. Ta vize se týká jen tebe."
"Kdyby se týkala jen mě vídám je v hlavě už dávno předtím než jsme se setkali." oznámila mi nesmlouvavě. "Tohle je další dílek skládačky. Jaspere, nevím kým jsem a odkud jdu - a už vůbec ne kam jdu. Věděla jsem, že musím najít tebe. A teď vím, že my dva musíme najít je. Nebudu tě nutit, aby jsi šel se mnou, ale vím že... Jsem si jistá, že je máme hledat společně. Nevidím je a sebe. Vidím je a nás dva. Máme je najít společně." vysvětlovala mi planoucím hlasem.
Znělo to kouzelně. Ne, cestování po boku Alice - k tomu bych námitky neměl. Jen jsem si nedokázal představit jak mě přijme jiný klan vampýrů. Nadšením zřejmě nebudou skákat. Napadlo mě, že Alice čeká na odpověď. "Rád s tebou půjdu." řekl jsem a po její tváři se rozlil úsměv.
"Ani nevíš jak jsem ti vděčná." zasmála se a vyskočila na nohy. "Vydáme se na cestu? Není nač čekat!"
Udiveně jsem sledoval jak doslova tančí lesem a prýští z ní nespoutaná radost a štěstí. Tomu nelze odolat. "Pojďme!" zvolal jsem a nahlas se rozesmál.