3. Zůstanu

Vlastně by mě její prosba neměla překvapit. Kdo by netoužil vědět jak jsem přišel ke všem svým zraněním? Všichni čekali senzační historky, plné akce, boje, vášně a zápalu. Někteří novorození měli stejnou prosbu jako ona. Všechny jsem je odbyl, aby se starali o sebe. A vůbec - kdo o mě něco věděl? Maria mě stvořila a věděla, že jsem schopný vojevůdce.

Peter se podle mého někdejšího mundúru dovtípil, že jsem byl členem armády Konfederace.

Zbytek jsem věděl jen já sám.

Proč jsem se nesvěřil Peterovi, který mě znal tolik let a kterému jsem mohl věřit? Proč jsem začal svůj život vyjevovat upírce Alici, kterou jsem znal jen několik hodin?

"Narodil jsem se chvíli před tím než naplno vypukla Občanská válka mezi Severem a Jihem. Víš o tom něco?" zeptal jsem se.

"Otroctví." nakrčila svůj drobný nosík a podívala se na mě. "Velké masakry. Plantáže. Černoši."

Přikývl jsem. "Ano, tak nějak to bylo." na pozadí těchto bojů o svobodu šlo o mnohem víc - ale tím ji plést hlavu nebudu. Navíc do mého příběhu to nijak zvlášť nepatřilo. "Ve svých sedmnácti letech jsem vstoupil do armády."

"V sedmnácti?" zeptala se podezřívavým tónem.

"Byl jsem hodně vysoký a zalhal jsem verbířům. Nijak zvlášť se nepídili po podrobnostech a tak mi to prošlo." pousmál jsem se nad vlastní lstivostí. "Přesvědčovat druhé mi šlo už jako člověku." dodal jsem potichu a zhluboka jsem se nadechl. "Vstoupil jsem do armády Konfederace-"

"A tím podporoval otroctví..." doplnila mě věcně.

"Musíš pochopit, že jsem byl vychován v duchu určitých zásad a nic jiného jsem neznal. Ano, z pohledu dnešních lidí byli vojáci Konfederace nelidské stvůry, které bojovali za nepochopitelnou věc. Jenže z našeho pohledu to bylo trochu jinak. Nešlo snad ani o hájení nesvobody otroků, ale o obranu našich rodin a toho co jsme měli. Tak to bylo. Alespoň z mého pohledu. Ve víru dějin, ale tyhle věci splývají a mizí a za několik let to bude zase jinak." snažil jsem se ji vysvětlit svůj pohled na věc.

Pousmála se aniž by uhnula pohledem prohlásila "Nepochybovala jsem o tvých pohnutkách ani tvém charakteru. Ty jsi dobrý, Jaspere. I když se tomu bráníš."

"Vstoupil jsem do armády," pokračoval jsem a snažil se nedávat znát jak mě její poznámka vyvedla z míry. "Brzy jsem se vypracoval - dokázal jsem lidi získat na svou stranu, přesvědčit je o tom, že moje stanovistko je správné. Věřili mi a následovali mě. Konfederace potřebovala příkladné muže a tak jsem byl povýšen. Po bitvě u Galvestonu-" zarazil jsem se. Bitva byl výraz nadnesený. "Tedy ona to byla spíše potyčka, ale v očích mých nadřízených jsem tím velmi stoupl neboť po smrti našeho velitele jsem jaksi a automaticky převzal velení a dokázal město ubránit jsem byl povýšen a stal jsem se nejmladším majorem v celém Texasu. Nemusím ani říkat, že to nikdo netušil kolik mi je doopravdy." ušklíbl jsem se.

"A kdy nastal zlom?" zeptala se potichu.

"Všechno vypadalo dobře. Dařilo se mi. Povýšení, vycházející plány, uhájené pozice..." povzdechl jsem si. "Jenže mi do cesty přišli nesmrtelní. Tedy, abych byl přesný - nesmrtelné."

Uchichtla se. "Nemohly ti odolat?"

Přešel jsem to drobným úsměvem. "Bylo třeba evakuovat ženy a děti z města. Hned jak se nám to povedlo, vydal jsem se na zpátečný cestu. Už byla noc, ale stůj co stůj jsem se chtěl vrátit. Byl jsem pevně přesvědčený, že nic kromě vojáků Unie mě ohrozit nemůže. Mýlil jsem se. Asi v polovině cesty jsem potkal tři ženy. Vyrazilo mi to dech - nejprve jsem si myslel, že patřili ke skupině, kterou jsem přesouvaly do bezpečí a někde se zapomněly. Jenže když jsem se na ně podíval bylo mi jasné, že k nám patřit nemohly. Jejich krása byla dechberoucí. Sesedl jsem z koně a nabídl jim pomoc."

viděl jsem to před sebou zcela živě. Marie, Nettie a Lucy. Všechny tři jako bohyně noci v bílých rozevlátých šatech s nepatrnými úsměvy ve tváři. Noční větřík jim cuchal vlasy, které měly pečlivě spletené do uzlů na temeni hlavy. Byly si tak podobné a zároveň byla každá jedinečná a svá.

"Pečlivě si mě prohlížely a hovořily o mě jako kdybych tam vůbec nebyl. Jejich slova mě děsila - mluvili o smrti a bolesti přesto jsem se nedokázal sebrat a utéct." podíval jsem se na Alici, která mi bedlivě naslouchala a nepřerušovala mě. "Prohlásily o mě, že jsem podmanivý - nemýlily se, promítlo se to v mém nadání."

Tahle zpráva ji viditelně překvapila a toužila se dozvědět víc přesto nepromluvila a čekala až svůj příběh dokončím.

"Jedna z nich se zeptala jak se jmenuji a pak mi řekla, že skutečně doufá, že přežiju neboť ke mě cítí náklonost. Pak jsem strávil několik dní v bolestech proměny - to ti asi nemusím nijak zvlášť popisovat."

"To klidně můžeš." vyzvala mě klidným hlasem, ale její emoce se zběsile míchaly.

"Obávám se, že to ani není možné. Jak jen vyjádřit slovy tu spalující agónii?" zeptal jsem se ji.

Pokrčila rameny. "Netuším." zašeptala.

"Jakmile jsem procitl do nového života byl jsem uveden do neustálých bojů. Upíří na jihu vymysleli smrtící taktiku jak získat co největší území a smět se tak neomezeně krmit." vysvětlil jsem ji to nač kdysi přišel upír Benito a rozhovořil jsem se o svém životě plném neustálého boje a běsnění, krvelačnosti a zabíjení. "Měl jsem toho dost. Byl jsem pevně rozhodnutý svou stvořitelku zničit a odejít.. . Toulat se světem a klidně se nechat zničit od cizí skupiny upírů. Netušil jsem, že mimo jižanské pláně se žije civilizovaným životem bez bojů. Jak jsem byl krátkozraký když jsem si myslel, že po celém světě zuří takové peklo." povzdechl jsem si. "Pak se ale objevil Peter, můj dávný přítel a společník. Vyprávěl mi o poklidném životě bez zabíjení a nabídl mi, abych odešel. Což jsem také udělal." podíval jsem se na ni a svůj příběh už jsem nijak zvlášť neprotahoval. "Několik let jsem cestoval s ním a jeho družkou. Potloukali jsme se po světě, cestovali, krmili se... Obyčejný život nesmrtelných. Před několika měsící jsem se rozhodl opustit i je a být sám. Snažit se vypořádat s tím co jsem měl v sobě - tedy stále mám. A dnes jsem potkal tebe a mám dojem, že se všechno otočilo o sto osmdesát stupňů."

Poposedla si o kousek blíž a usmála se. "Děkuju, žes mi to všechno řekl. Mohl by ses ještě zmínit o svém daru?" zeptala se zvědavě.

"Jedno po druhém. Nebylo by spravedlivé kdyby jsi teď mluvila ty?" navrhl jsem.

"To by jistě bylo, ale... Není příliš co vyprávět. Nebude to dlouhý příběh a nerada opouštím nedořešené věci. Jak jsi nadaný?" nedala se odbýt.

Věděl jsem, že ji nepřesvědčím a proto jsem ji prozradil jak dokážu ovlivňovat nálady a také, že každý den prožívam mezi emocemi.

"To je důmyslné." pokývala hlavou. "Jak velkou skupinu dokážeš ovlivnit?"

"Netuším. Pokud se nepletu největší počet jaký jsem kdy dokázal ovlivnit byla dobrá třicítka. A necítil jsem se nijak vyčerpaně a fungovala to stále stejně."

"Zajímavé..." zabrala se do svých myšlenek a poté střelila pohledem ke mě. "Ach, ty asi chceš slyšet něco o mě, že?" dovtípila se.

"To bych rád." souhlasil jsem.

Trochu se schoulila do sebe a bázlivě se na mě podívala. "Můj příběh není zdaleka tak bohatý jako ten tvůj. Nevím kým jsem byla předtím než jsem se stala upírkou. Dost dobře ani nevím kdo jsem teď." uniklo ji nervózní zasmání. "Nepamatuju si svůj lidský život ani svou proměnu." sdělila mi překvapující informaci. "Nevím jak je to možné. Probudila jsem se sama a opuštěná. Ano, nevím ani kdo a proč mě stvořil. Byla jsem sama a nevěděla jsem kdo jsem, kde jsem a proč tam jsem. Jedna z prvních věcí co jsem viděla jsi byl ty." podívala se na mě s vřelým výrazem ve tváři. "Nevěděla jsem o tobě o nic víc než o sobě samotné, ale bylo mi zcela jasné, že tě musím najít. Že se musíme setkat. Postupně jsem se vším propracovávala - zjišťovala podstatu svých vizí, srovnávala se s tím, že jsem upír, zjistila, že mohu lovit zvířata..." pokrčila rameny. "A samozřejmě jsem tě celá ta léta hledala a nemohla se dočkat chvíle, která nastala. Totiž až se setkáme." zamrkala. "To je asi tak všechno." dodala rychle a podívala se na mě.

"Páni." uznal jsem. "To je neobvyklé. Ztráta paměti?" nadhodil jsem.

"Nejspíš. Třeba si jednou vzpomenu." povzdechla si.

"A jaký je tedy... hm smysl tvých vizí?" zeptal jsem.

"Vidím budoucnost. Vidím ji na základě rozhodnutí ostatních. Když se jejich rozhodnutí změní, změní se i moje vize. Někdy to je hrozné - vidím toho tolik a nevím co si mám vybrat, jak se mám zachovat." povzdechla si. "Na druhou stranu už nevím jak bych jednala kdybych nevěděla co bude."

"Ano, možná to velmi dobře chápu. Naříkám si, jak je zatěžující prožívat věčnost v klimatu emocí, ale jak bych jednal kdybych nepoznal co kdo cítí? Také jsem na tom závislý a velmi na to spoléhám." přiznal jsem a překvapoval tím sám sebe. Kde se to ve mě bere? S Mariou i Peterem jsem strávil tolik let a nikdy jsem k nim tak otevřený nebyl!

Usmála se. "Dar a prokletí v jednom, nemám pravdu?" nadhodila.

"Dost možná, že máš." nadechl jsem se a z víru všeho co se za posledních několik hodin stalo mě vytrhla prudká, řezavá bolest v hrdle. Ano, už jsem se delší čas nekrmil a pach těch lidí ráno mě jen podráždil. Alice můj neklid zaregistrovala. "Tak si říkám jestli není čas, aby jsi ozkoušel nový způsob stravování." podívala se na mě.

"Možná..." když jsem nad tím tak přemýšlel - lidé byli naším přirozeným zdrojem potravy. Lovit zvířata? Bylo to trochu nechutné. Ale mohlo by se mi pak ulevit...

"Začni nějakým masožravcem." poradila mi. "Jejich krev je chutnější. A také se po ní cítím silnější." dodala na vysvětlenou.

"Nepůjdeš se mnou?" zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. "Jsem sytá a ty to dokážeš i beze mě." usmála se. "Zůstanu tady a ty se můžeš vrátit, když budeš chtít."

"To budu chtít. Neuteč mi." požádal jsem ji a vyrazil jsem do lesa.