1. V temnotách

Tak tu máme první kapitolu. Doufám, že navzdory tomu, že si všichni užíváme volna a letního počasí se najde někdo kdo bude tuto povídku číst a komentovat. Snad se vám bude první kapitola líbit!

Škubl jsem se sebou ve snaze setřást ze sebe mučivé myšlenky. Ne, neuměl jsem číst v lidské mysli a sledovat tok jejich myšlenek. Byl jsem talentován odlišným způsobem. Cítil jsem lidské emoce a také jsem jimi dokázal manipulovat pokud jsem chtěl. A protože jsem cítil to samé co oni mohl jsem si stejně dobře představit co se jim honí hlavou. Na kolik z nich čekali doma rodiny? Děti a rodiče? Kdo je nyní postrádal?

"Jaspere?" ozval se vedle mě hlas Petera, mého společníka. Společníka, kterému jsem vděčil za mnohé. To on mě odvedl z jihu a ukázal mi, že jde žít bez nikdy neustávajících bojů a armády novorozených. Ano, nemohli jsme se dost dobře začlenit mezi lidi - ale kdo by o to také stál? Jejich lákavá vůně pálila v krku a pradávný instinkt křičel jediné "Zabij je!"

Pohlédl jsem na něj čímž jsem dal najevo, že mu naslouchám.

"Víš přemýšlel jsem o té tvojí... depresi." nazval vzletně mou zachmuřenou náladu. "Pozoruju to už několik měsící." dodal trochu rozpačitě a střelil pohledem k Charlott, své družce, které seděla jen několik metrů od nás a přebírala něco na zemi. "Mluvili jsem o tom i s Charlottou a ona si myslí, že moje domněnky jsou správné." vysvětloval opatrně.

Pocítil jsem lehké bodnutí vzteku - to je trochu ponižující, když mě jen tak probírají jako nějací školáci! Na druhou stranu mi zřejmě chtěli pomoct. "A k čemu jste došli?" zeptal jsem se a i když jsem tušil, že to Peter pozná pomocí svého talentu jsem kolem nás rozprostřel vlnu uvolněnosti a přátelství.

Peter se jen nepatrně ušklíbl čímž dal najevo, že změnu poznal a ze zvyku se nadechl. "Myslíme si, že máš horší náladu vždy když se vrátíš z lovu."

"To by ale mělo být naopak." nadhodil jsem i když jsem v jeho slovach viděl pravdu. "Ukojím svou žízeň. Mělo by mi být lépe."

Peter trhl rameny. "Kdo ví? Možná lovíš málo."

"A nebo příliš." Charlotta se objevila za Peterovými zády jako věrný stín. "Ještě jsem o tom přemýšlela dál." krátce pohlédla na svého druha a pak upřela rudé oči na mě. "Jsi citlivý, Jaspere." oslovila mě. "A vládneš emocemi ostatních. Ale sám je pociťuješ." na okamžik sklouzla pohledem pryč a potom odhodlaně promluvila. "Tak si říkám co asi ti lidé cítí když je zabíjíme...."

Uhodila tím hřebíček na hlavičku. Ano, tohle byla podstata všeho. Neničila mě minulost. Snad ani přítomnost a budoucnost mě už vůbec netrápila. Nosil jsem v sobě všechnu bolest, strach a utrpení svých obětí - ať už to byli lidé, kteří se stali mou krmí a nebo nevinní mladí upíří, které jsem likvidoval na Marii příkaz. Hromadilo se to ve mně - jenže se to nemělo jak dostat pryč. Síla a množství bolesti, kterou jsem za léta, která kráčím po světě, napáchal mě svírala a dusila. Neměl jsem kam utéct. A snad jsem si to zasloužil. Snad to byl dostatečný trest za všechny životy, které jsem zmařil.

"Řekněmě, že máš pravdu." ponořil se Peter do řešení situace jako kdyby to byla vojenská operace. "Ale co s tím budeme dělat?" zeptal se.

Povzdechl jsem si. Bylo šlechetné jak se mi snaží pomáhat, ale nejsem nikdo kdo by to potřeboval. Zvládnu to sám. "Děkuji." ucedil jsem skrze zuby. "Možná to bude pravda, Charlott. Jsi bystrá." pochválil jsem ji a ona jen stroze přikývla. Věděl jsem, že ji ke mě nic neváže. Nakonec tomu nebylo tak dlouho co mohla mou rukou zemřít... Nyní mě respektovala jelikož jsem byl Peterův přítel, ale žádné další pouto ji ke mě nevázalo. "Pokusím se najít řešení sám." oznámil jsem Peterovi a volným krokem jsem se vydal k městu.

Prudce jsem oddechoval ač to nebylo tím, že bych se snad zadýchal. Právě jsem ukončil další život. Ne, nedalo se ovládnout. Vůně byla příliš lákavá a já se naposledy krmil před dvěma dny - a to bylo víc než dost. I přes rychlost jakou se mord odehrál jsem dokázal učinit pokus - zmanipulovat emoce mé oběti, tak aby se neobávala a uvést ji do jakési euforie. Nebylo to příliš zdařilé. Sám jsem věděl nejlépe, že to co dokážu je pouhá iluze - a ač můj pokusný objekt má pocit naprosté spokojenosti ve skutečnosti je to všechno jinak. Jen je šidím. Moje nálada byla černější než tér.

Ale jak z toho ven? Můžu snad přestat začít zabíjet - hlady nezemře, to se nám stát nemůže. Budu jen trpět bolestí a hrdlo bude jako v ohni. Budu slábnout a mohl bych podlehnout v případném boji. Co kdybych se vyhýbal lidem a krmil se jen tehdy bude-li to nezbytně nutné? Je to řešení... Výčitky mě neopustí, ale snad se zmírní... Jenže, abych si mohl toto dovolit bude nutné podniknout určité nezbytné kroky - zda k lepšímu nebo k horšímu se teprve uvidí...

"Petere, Charlotto...." předstoupil jsem před s rozhodným výrazem ve tváři, "děkuju vám za všechno co jste pro mě udělali - vrátil ses pro mě na jih, Petere a ukázal mi nový život, mohl jsem s vámi cestovat." vřele jsem pohlédl na Charlottu, která se jako vždy držela opodál. "Je načase naše společné soužití ukončit. Dál budu cestovat sám." gestem ruky jsem umlčel Peterovy prostesty. "Mám k tomu své důvody a..." nechtěl jsem dodávat, že jim tak bude lépe protože by ze slušnosti nesouhlasili. "Prostě to tak musí být. Vždy vás rád uvidím. Jsem vám zavázán, oběma. A proto mě neváhejte vyhledat kdyby to byla potřeba. věřím, že se nevidíme naposledy." pousmál jsem se na ně a pak jsem si s Peterem potřásl rukou.

"Vždy jsem věřil tvému úsudku." řekl mi s trochou obdivu v hlase. "A nelíbí se mi, že nás opouštíš, ale pokud jsi přesvědčen o správnosti tohoto kroku pak s tím souhlasím i já." pevně stiskl mou ruku. "Můžeš se kdykoliv vrátit." dodal.

Charlotta popošla o několik kroků dopředu a po tváři ji přeběhl úsměv. "Přeju ti jen to nejlepší. Aby jsi našel svůj přístav, tak jako jsme ho našli my." podívala se na Petera. "Hodně štěstí." zašeptala a zase ustoupila zpátky.

"Děkuji." řekl jsem oběma upřímně a pak jsem se vydal na cestu. Kam? Sám jsem netušil. Kam mě nohy ponesou. Daleko od lidí. Co nejdál od jejich vůně...

Neslyšně jsem putoval nocí a chtě nechtě jsme se musel vrátit k tomu co řekla Charlotta. "... Aby jsi našel svůj p řístav, tak jako jsme ho našli my...." popletená ženská mysl! Ne, lékem na všechno rozhodně není krásná tvář a úsměv, milé chování. Moje problémy žena vyléčit nemůže. To je zhola nemožné. Musel jsem se uchechtnout když jsem si představil, že bych měl družku. Leda, že by nosila černé brýle a bílou hůl. Kdo by stál o monstrum jako jsem byl já? Zjizvený z bitev, morous a teď ještě trpící depresí z toho, že musí zabíjet. Upír k pohledání, výhodná partie. Nemluvím o tom kolik nesmrtelných mi stále jde po krku kvůli krevní mstě. Život není peříčko a nesmrtelnost už vůbec ne.