Epilog - O devatenáct let později

Hermiona odemkla dveře a poklidně jimi prošla. Bylo to zvláštní - čekala, že každou chvíli ucítí lehké drcnutí nejprve z pravé strany a posléze z levé jak se vpřed poženou Hugo a Rose, ale nic takového se nestalo.

Bylo prvního září a jejich děti odjeli do Bradavic. Dům se zdál být podivuhodně tichým a klidným. Odnikud se neozývaly výbuchy a syčení, vzduchem se nenesl pach pálené látky (Hugo ještě před odjezdem do školy testoval svou novou hůlku) a pokojem nezněl Rosein jasný smích.

Fakt, že tu ještě před několika hodinami řádili dvě neposedné děti připomínali pouze talíře na kuchyňském stole (Hermiona se musela pousmát když viděla nakousaný rohlík, který tu po nich zbyl jako pozdrav) a také kupa komiksů, která ležela v obývacím pokoji. Hugo těsně před odjezdem usoudil, že by si je měl ještě jednou přečíst. Sklidila komiksy na své místo a pak s tichým povzdechnutím usedla na gauč. Když loni odjela Rose bylo to nezvyklé a stýskalo se jí, ale pořád tu byl Hugo, který vyžadoval jejich pozornost a plnil dům potřebným vzrušením a energickým nábojem. Teď byli pryč oba dva - jak to jenom vydrží nemít je u sebe celý rok?

Na Hermiona ramena dopadly ruce a jemně ji objaly. "Rone." pousmála se a sledovala jak její muž obchází gauč, aby se mohl posadit vedle ní.

"Nejsi nějaká smutná a zamklá? Celou cestu jsi nic neřekla a ani sis nevšimala, že jsem projel na červenou a nepoužil blinkr." upozornil ji Ron a dal ji ruku opět kolem ramen.

"Toho jsem si samozřejmě všimla, ale nechtěla jsem se tě na to upozorňovat."

Zavrtěl hlavou. "Kdepak. Jsi smutná."

"Ne!" bránila se a schoulila se mu do náruče. V jeho náručí byla v bezpečí a všechny starosti a smutky odplouvaly.

Ron je povytáhl obočí. "Dovol, abych tě upozornil, že už se přeci jen nějakou dobu známe a že poznám jak se cítíš. Ven s tím." pobídl ji.

"Rose a Hugo... Už jsou oba dva pryč! Zvládnout to, Rone?" strachovala se Hermiona.

"A zvládneš to ty?" zeptal se Ron.

Šťouchla ho do žeber. "Přežila jsem Voldemorta, přežiju všechno."

Při jejích slovech se napjal a přitiskl ji k sobě víc.

Hermiona si tiše vzdychla. "Ne, nejspíš se strachuju zbytečně, že ano? Čekají je ta nejlepší léta plná legrace a přátelství a neopakovatelných okamžiků..." zasnila se. "Někdy bych se tam ráda vrátila a ta školní léta si zopakovala." podotkla a nostalgicky se podívala na fotografii, která měla čestné místo v jejich obývacím pokoji. Byla pořízená v prvním ročníku a nebyl na ni nikdo jiný než oni dva a Harry - seděli ve stínu stromu na školních pozemcích a smáli se od ucha k uchu.

I Ron se tím pohledem okamžik kochal. "Já bych se tam vrátil jenom v případě, že by jsme byli spolu. Některé věci bych už znovu nesnesl." přiznal se a předstíral, že se třese hrůzou.

"Například?" zasmála se Hermiona.

"Například Levanduli." řekl Ron. "To její Lonánku mě dodneška straší ve snech."

Miona vyprskla smíchy. "Popravdě jsem myslela, že řekneš Viktor."

"Ten je hned po Levanduli." ujistil ji Ron. "Společně s Cormackem."

"Co jsme jenom neudělali, aby se vzájemně naštvali!" zvolala udiveně.

"Ne, ne! To si pleteš." odporoval Ron. "To jsi dělala ty. Já jsem se jenom bál udělat první krok, byl jsem nesmělý."

"Jak moc jsi byl nesmělý když jsi se muckal s Lev všude kde se dalo, hm?" popíchla ho Hermiona.

Ron takticky mlčel a díval se do stropu. "Upřímně nám to ale opravdu trvalo." přiznal po chvíli mlčení. "Než jsme si dokázali přiznat, že se milujeme."

"Sami sobě a jeden druhému." dořekla Hermiona. "I když možná by to Harry psychicky nevydržel a donutil by nás se vyznat." zasmála se.

"To je pravděpodobné. Asi z nás měl občas nervy nadranc." připustil Ron.

" Rone!" rozesmála se a objala ho pevněji.

Usmál se. "Neměj strach Miono. Hugo a Rose to zvládnou, umí se o sebe postarat. Kromě toho, že mají jeden druhého a svou hlavu tam bude kupa dalších studentů a profesorů a duchů a ti je na holičkách nenechají. Co víc je tam Neville! U toho mají jistou protekci." zasmál se. "Inteligence, kterou jsi jim předala jim zaručuje úspěch." ujistil ji.

"Kus mají i z tebe." podotkla Miona.

"Tak to jim opravdu nezávidím." ušklíbl se Ron.

"Ty se někdy podceňuješ Rone. A někdy přeceňuješ." zasmála se Miona.

Zatvářil se dotčeně. "Kdy naposledy jsem se přecenil?"

Uchichtla se. "Možná to bylo tehdy co jsi se rozhodl vymalovat pokoj mudlovským způsobem."

"To byla špatně naplánová akce! Od začátku do konce." argumentoval Ron a pozoroval jak se jeho žena svíjí smíchy.

"Myslím, že kbelík s barvou na Roseiné hlava, tvůj pád ze štaflí a díra ve stropě mluví za své. Nehledě na šplouchanec té barvy, který skončil na okně." vypočítávala vše co je ten den potkalo. "Hlavní ovšem je, že nedošlo ke zranění." dodala nakonec a otřela si slzy smíchu a začala se zvedat z gauče.

"Kam ses vydala?" podivil se Ron a vzal ji za ruku, aby ji zadržel.

"Napsat Hugovi a Rose." řekla se samozřejmostí v hlase.

Ron se zatvářil nevěřícně. "Mio, jsi starostlivá matka to skutečně. Ale oni snad ještě ani nevyjeli z Londýna." řekl při pohledu na hodiny. "Nech je dýchat. Když jim napíšeš zítra tak to bude bohatě stačit."

Hermiona měla ve tváři rozpolcený výraz.

"Co kdyby sis tu ještě sedla, co?" stáhl ji zpátky na gauč. "A chvíli tu se mnou poseděla."

Vklouzla mu zpátky do náruče. "Jen chviličku." usmála se.

"Samozřejmě." oplatil ji úsměv a o několik okamžiků později už byli zabraní do sladkého polibku....