23. Poslední bitva

Těžké dveře zdobené hadími těly se pomalu a s nepříjemným zvukem kamnů třoucích se o sebe otevíraly. Hermiona o krok ustoupila a s obavami čekala jaký pohled se ji naskytne do Tajemné komnaty. Byla hrůzostrašná a úchvatná podívaná zároveň. Obrovská rozlehlá hala s dlážděnou cestou ve středu. Kolem byla voda a ohromné hlavy z bílého kamene. Rozechvěle slezla po žebříku následujíc tak Rona. Přímo proti nim ležela pomalu vybledající kostra - kolem se ještě stále vznášel puch hniloby. "Tak ať to máme co nejrychleji za sebou." povzdechl se Ron a srdnatě se nad kostru netvora sklonil a prohlížel si jeho zuby a zřejmě přemýšlel, který by byl nejlepší.

"Opatrně." varovala ho Hermiona a ostražitě se rozhlížela kolem sebe. "Stačí sebemenší oděrka na ruce a sebemenší kapka jedu."

Ron se bokem pousmál. Těšilo ho, že se o něj obává.

"Neměla bych - radši, neměla bych to-" začala se Hermiona sunout kupředu s nataženou rukou.

"To jsi uhodla." Ron rázně popadl jeden z baziliškových špičáků a vylomil jej z čelisti. Neobešlo se to bez zapraskání při kterém po Hermioniné tváři přeběhl výraz děsu. "Ty budeš mít jiný úkol." řekl Ron a ukázal na šálek, který vytáhla ze své taštičky. "Zničíš ho."

Hermiona vykulila oči. "Ale to nemůžu, Rone! Nikdy jsem to...."

"A právě proto by jsi to měla zkusit. Ještě jsi neměla tu čest." usmál se Ron a odhodlaně ji podal zub. "Bude se to bránit. Na nic nečekej a bodej do toho tím zubem. Nevěř ničemu co uvidíš nebo uslyšíš. Bude se tě snažit zmást a duševně zranit jen aby jsi ho nezničila." dal ji krátkou instruktáž. "Ty to dokážeš." dodal povzbudivě, když viděl jak Hermiona nejistě drží baziliškův zub. "Já ti věřím."

Do tváří se ji vrátilo trochu barvy a pousmála se. Položila šálek na podlahu, její paže se kmitla vzduchem a udeřila do hrnečku. Ozval se zmučený, vzdálený výkřik a z nitra šálku se začal valit černý dým.

"Bodni!" zakřičel Ron hlasitě v obavách co duše Toma Raddla připravila nehezkého. Nemusel to říkat dvakrát. Hermiona byla pohotová a duchapřítomná. Udeřila zubem znovu a porcelán se rozletěl na kusy. Voda kolem nich začala bublat a zurčet a zvedala se výš a výš. Ron popadl dívku za ruku a táhl ji pryč od vodní masy, která jim byla v patách. Jediné co se jim nakonec stalo bylo nekompromisní zmáčení ledovým proudem vody. Když se rozkoukali kolem sebe a pohlédli jeden druhému do očí a chtě nechtě se rozesmáli - nebylo to nic horšího než vodní sprška. Byl to okamžik plný úlevy. Další viteál byl zničen a oni v pořádku.

"Musíme se honem vrátit nahoru. Určitě tam je boží dopuštění." domyslela se Hermiona.

Ron jednoznačně souhlasil. Z baziliščí čelisti vypáčil ještě několik zubů neboť nepochybovali o tom, že by je ještě mohli potřebovat a pak se rychle vydali zpátky.

"Tak moment!" zvolal Ron hlasitě a Harry i Miona se zastavili v půlce kroku. "Na něco jsme zapomněli!"

Harry povytáhl obočí a zřejmě si rychle procházel co všechno mohli v nastalém zmatku vynechat nebo opomenout. Euforie z toho, že jeho přátelé zničili další viteál byla vystřídaná pocitem děsu co přijde.

"Na skřítky!" vykřikl Ron a Harry si jen povzdechl. Ano, na stovky skřítků, kteří byli v kuchyni skutečně nikdo nepomyslel ani o sám přestože tomu nebylo tak dlouho co mu jeden zachránil život. Na druhou stranu se mu ulevilo, že to není nic horšího.

"A co s nimi budeme dělat?" zeptal se Harry a doufal, že Ron má nějaký lepší nápad než pořád ZASZK - záchranou akci skřítků z kuchyně.

"Já nevím, ale měli by jsme jim říct ať odejdou a zachrání, jsou jich tu stovky a nikdo po nich přeci nemůže chtít, aby za nás bojovali a umírali, jsou to jejich životy a měli by o nich rozhodovat sami-"

Hermioně vhrkly slzy do očí když tohle všechno uslyšela. A právě z Ronových úst. Z těch úst, které si zakládali na některých kouzelnických tradicích - například na tom, že domácí skřítci jsou jakožto otroci naprosto spokojeni. Všechny city, které v ní zrály už tolik let, způsobovaly ji zmatky, strachy, vztek, ale i okamžiky štěstí se teď vydraly na povrch.

Existují okamžiky a chvíle, které jsou neopakovatelné. Chvíle kdy musíte něco udělat - i kdyby to zcela neodpovídalo situaci a odporovalo zdravému rozumu. Před branami hradu stála armáda smrtijedů a kouzelnických nestvůr v čele s Pánem Zla. Museli zničit další viteály. Celá škola byla na nohou a všichni jim v jejich snažení pomáhali. Téměř rok se toulali od místa k místu a nezřídka jim šlo o život. Odnesli si spoustu ran, bolestí fyzických i psychických. Nebyl čas na nic jiného než na podnikání kroků k Voldemortově zničení, ale na to teď docela zapomněla. Jakoby mimovolně upustila na zem koště, které dosud pevně svírala v ruce a skočila Ronovi kolem krku. Dřív než si jeden z nich dokázal vzpomenout na slova jako stud, co to děláme a další mu vtiskla polibek a on jej opětoval.

Štěstí se zdvojnásobilo a bylo sdíleno. Ron svíral v náručí dívku, o které tak dlouho snil - a nejprve si to odmítal přiznat, později věřil, že je pro něj nedosažitelným cílem. Teď mu ale visela kolem krku a líbala ho na rty. Bylo to k neuvěření. Okolní svět přestal na několik přenádherných sekund existovat.

"Ehm..." odkašlal si viditelně rozpačitý Harry. "Nechci vás rušit, ale tady kolem se válčí!" přerušil je.

Ti dva se od sebe neochotně odtáhli a podívali se jeden na druhého - tváře obou dvou hořely, ale zároveň se jim v očích odráželo nadšení a láska. Přestali se skrývat jeden před druhým. "To bylo... Něco jako teď nebo nikdy, chápeš?" řekl Ron stále ještě se zrychleným dechem.

Harry se jen ušklíbl. "Ano, ale na to bude dost času až tohle skončí." a rozběhl se vpřed.

Hermiona se podívala na Rona s krátkým úsměvem a pak Harryho následovala.

"Musíme dolů k jezeru! Tam je Snape a je tam i Voldemort!" křikl Harry povzbuzený tím, že další dva viteály byly zničeni. Diadém Roweny z Havraspáru jim vlastně pomohli zničit přívrženci pána zla - ono se skutečně vyplatilo, že Crabbe byl tak neskutečný tupec. Sice se jim málem zapálila lýtka a horoucí lásko to opravdu nebylo, ale diadém a další část duše Toma Raddla byla pryč.

"To jim mám jít oběma naproti?" zeptal se Ron rozhněvaně, ale poslušně klusal po schodišti za Harrym.

"Musíme tam jít, je to důležité prostě to vím! A po cestě můžeme být nápomocni!" Harryho kouzlo právě znehybnilo jednoho ze smrtijedů, který si až příliš dovoloval na profesora Křiklana. Ten jen uznale pokývl a rozběhl se na pomoc skupince studentů, která statečně vzdorovala přesile.

"Ne!" zavřeštěla Hermiona nečekaně když vyběhli na nádvoří, které bylo plné hluku, bolestného sténání a raněných. Než si kluci stačili zorientovat a pohlédnout na toho komu její výkřik patřil už jednala. Rudé světlo odhodilo Šedohřbeta právě včas - u jeho špinavých nohou ležela nehybné Levandule. Hermiona jenom spokojeně přikývla a znova se rozběhla vpřed.

Ron jen uznale přikývl. Jestli kdy mělo mezi těmito dívkami proběhnout odpuštění - nebo alespoň z Hermioniny strany pak proběhlo právě nyní.

Po lomozu a hluku, který propukl při boji byla nastalé ticho děsivé. Bojový ryk, zvuk tříštícího se skla a bortících se zdí byl pryč, umlklo chroptivé dýchání mozkomorů a nebezpečné vrčení obrů. Kletby se neozývaly ze všech stran. Voldemort jim dal milostivou a laskavou možnost se vzdát - jestliže za ním přijde Harry Potter.

Hermiona nyní neměla ani potuchy kde se Harry nachází, ale doufala, že nedělá nic nepředloženého a že si prohlíží Snapeovi vzpomínky a najde v nich nějakou další a především užitečnou věc, která jim pomůže. Starost o Harryho ovšem upozadila nesmírná ztráta rodiny Weasleyů. Fred Weasley se vrhl do boje s vtipkováním sobě vlastním a zaplatil cenu nejvyšší. Jeho nehybné tělo leželo ve velké síni mezi desítkami dalších obklopeno zdrcenou rodinou. Ron seděl vedle ní na schodišti a otřásal se potlačovanými vzlyky. Pevně ho držela za ruku a mlčela. Nebylo co říct - všechno se jevilo jako nemístné. Ale nakonec nebylo potřeba nic říkat. Věděla, že pro Rona je v tuto chvíli tou nejlepší možnou oporou fakt, že mu je ona nablízku.

Tiché kroky, které zaslechla za svými zády ji vyděsily. Je to snad zrádný smrtijed? Srdce se ji rozbušilo jako zvon - ale byl to Harry. Podíval se na ni a jeho pohledem proběhlo spoustu věcí. Ano, Snapeovi vzpomínky přinesli tolik očekávané poznání.

"Harry?" zašeptala Hermiona aniž by uhnula pohledem. Ron si rychle přejel obličej rukávem špinavé mikiny, aby setřel slzy.

"Harry, co jsi zjistil?" zeptal se Hermiona a hlas se ji trochu zachvěl. Ron se ji nedivil - nebylo moc důvodů k smíchu, ale Harry se skutečně netvářil jako někdo kdo má vítězství nad Pánem zla téměř na dosah.

"Je tu možnost...." promluvil Harry po chvíli mlčení. "Jak ho zničit. Ale musíme zničit opravdu všechny viteály. Všechny."

Ron se cítil zmateně. O čem to Harry mluví - že musí zničit viteály a všechny viteály to už ví od samého začátku. Možná jediná věc, která jim byla jasná.

Harry se nadechl. "Půjdu do Zapovězeného lesa-"

"Šíliš?" vykřikl Ron a jeho hlas se odrazil od poničených stěn a přízračně se vracel zpátky.

Harry dělal jako kdyby to vůbec neslyšel. "Vlastně to už asi nějakou dobu vím. A myslím, že ty taky." pohlédl na Hermionu.

Hermioniny oči se zalily slzami. Bála se toho. Nesmírně se toho bála. Ale stále se uklidňovala tím, že nikde nenašla tu sebemenší zmínku, že by takovýto přenos části duše byl možný. Přesto ji tato myšlenka nahlodávala a trápila - viteály přeci musí být zničeny do jednoho, jinak se Voldemorta nikdy nezbaví! Ale kdo by pozvedl hůlku proti nejlepšímu příteli, bratrovi? Kdo by ho dobrovolně poslal na smrt? Ne, musela si to špatně vysvětlovat. Celým srdcem věřila, že její domněnky nejsou správné, že její logika přeci jen jednou selhala. Neselhala. Bylo to správně, jako vždy předtím. Přesto kdyby se tentokrát mýlila nebyla by šťastnější. Tohle nemůže dopustit!

Ron stál jako vytesaný z kamene a zíral na Harryho. Pomalu přijímal to o čem se ti dva bavili - Harry sám byl jedním z viteálů. To proto cítil přítomnosti dalších viteálů, proto viděl to co Voldemort, zasahovali jej jeho nálady a myšlenky, tímhle se to jejich záhadné spojení vysvětlovalo! Jenže teď to znamenalo, že Harry...

Ron měl onen pověstný pocit, že se trhá na kusy. Ač na Harryho několikrát žárlil, měli spolu několik neshod, přesto byl jeho nejlepším přítelem, bral ho jako součást své rodiny jako kdyby byl jedním z jeho bratrů. Bratr, který mu rozuměl, který ho respektoval a uznával. Harry, se kterým pátral po kameni mudrců, se kterým se vydal do nitra Zapovězeného lesa, objevil Tajemnou komnatu, přítel se kterým podnikl tolik nebezpečných výprav, se kterým tolikrát riskoval! Harry, pro kterého Ron znamenal dost a dost, vždyť právě on se stal zajatcem jezerního národa! Spolu se vypravili na ministerstvo, osvobodit Siriuse a ochránit veštbu, cvičili studenty v Obraně proti černé magii! Podnikali spolu výpravy pod neviditelným pláštěm, zoufali si kvůli děvčatům a taky úkolům z jasnovidectví, baštili tuny dobrot, dělali si legraci z učitelů a v byli spolu na mistrovství světa ve famfrpále a mnohokrát famfrpál hráli ve jabloňovém sadu a hodiny se o hře dokázali bavit a vytáčet Filche i Pinceovou k nepříčetnosti. A byl to přeci Harry kdo mu v loňském roce zachránil život před jistou otravou! Naprázdno polkl. Ne, tohle nemůže být pravda!

"Půjdu s Tebou." zašeptala Hermiona hlasem poznamenaným slzami a vklouzla do Harryho náruče. Ten jen zavrtěl hlavou, ale pevně dívku objal. Přes její hlavu se podíval na Rona a krátce se pousmál.

I jemu se honily hlavou vzpomínky na chvíle plné smíchu a pohody. Pak se otočil k Hermioně, která se ho držela jako klíště. "Nejde to." řekl nejlaskavějším tónem jakého byl schopen. "Nejde to Hermiono." pustil ji.

"Zabijte hada a pak zbývá jen on... Může to udělat kdokoliv." zašeptal a aniž by se znovu ohlédl vydal se vpřed.

Hermiona se za ním dívala a oči měla doširoka otevřené. Po tvářích ji tekla jedna slza za druhou. "Rone!" zašeptala zmučeně a klesla na kolena. Prach se zvedl a vířil kolem ní jako drobné bouře. "Takhle ho nemůžeme ztratit."

Poklekl vedle ní. "Nesmíme ho zadržovat. Tohle je ta největší oběť jakou nám může dát. On ví co dělá - a nakonec to vždycky bylo správné." připadal si velmi neohrabaně a těžko se mu hledala slova. Doufal, že tím Hermionu neraní ještě víc a že nebude vypadat jako mnohokrát předtím - jako necitlivé poleno.

"Je to náš přítel!" zasténala Hermiona a skryla obličej v dlaních. "Nechali jsme ho jít na smrt!"

Ron ji vzal za ruku. "Hermiono," zašeptal, "tak se na věc nesmíš dívat. Byla to Harryho volba. Nic by ho nezviklalo, rozhodl se. My jsme dělali všechno co jsme mohli. Nešlo udělat víc nebo míň."

Dech měla přerývavý. "Musíme udělat všechno proto, aby jsme dokončili to co začal." rozhodla se pevně a do očí ji vklouzl nebezpečný lesk. Podobný u ní Ron viděl jenom několikrát - když se rozhodl ukrást Snapeovi zásoby, když uhodila Draca Malfoye a když se pustila do tažení proti reportérce denního věštce. Nebyl si jistý jestli se při takovém pohledu těšit co přijde a nebo se obávat.

"Rone?" zašeptala Hermiona a trochu povolila své objetí. Ron ji stále pevně svítal v pase a díval se na ni. "Nesmíme to nikomu říct. Udělali by něco hloupého a nerozvážného - rozběhli se za ním, panikařili, bezhlavě se vrhali do bitvy... Musí to prozatím zůstat mezi námi."

Ron přikývl a pohladil ji po tváři. "Brzo to skončí, Hermiono. A nic se nám nestane."

Stoupla si na špičky a krátce ho políbila na rty. "My to dokážeme." zašeptala horoucně a pak se rozběhla do Velké síně. Hodina, kterou jim pán zla velkoryse daroval téměř uběhla.

"Porazil tě!" zařval Ron zplna hrdla a protrhl tak kouzlo, které na ně Voldemort uvalil. Za jeho zády začali povykovat i další. Pohled na bezvládné tělo svého nejlepšího přítele, kterého svíral v náruči uplakaný Hagrid byl téměř nesnesitelný. Ale Ron dobře věděl, že se nesmí poddat beznaději a smutku, že nesmí ustat dokud Voldemort nebude poražen. Tak jako to usiloval Harry po celý svůj život. Harry se nikdy nevzdal a nebál se postavit ani smrti. A zemřel proto, že chtěl, aby se jeho přátelé, aby se celý kouzelnický svět mohl zbavit nadvlády tohoto tyrana, který se nazýval pánem všeho. Především Pánem Zla.

Hermiona mu stále pevně po boku. Cítila jak se ji třesou nohy a celé tělo se svírá v náporech smutku a slz, které se toužily prodrat napovrch. Ale to nesměla dovolit. Právě v tuhle chvíli musela být velmi silná. Musí dokázat, že je dobrou čarodějkou a že se naučila dost. Musí být nápomocná v závěrečné bitvě. Byla si jistá, že pokud nezvítězí nyní pak už nikdy. Teď tu byla ta chvíle, která rozhodne o všem.

"Ten had!" zakřičela Hermiona vyhnulo se kouzlo a chtěla se rozběhnout za Naganim, kterýs e už obratně proplétal mezi všemi bojujícími ve snaze zmizet z dohledu všem, kteří by mu mohli ublížit. Jeho pán byl plně zaměstnán Harrym, který překvapil všechny přítomné tím když vyskočil z Hagridovy náruče a s vervou se pustil do boje. Všem členům Fénixova řádu, všem kteří bojovali proti Voldemortovi to vlilo novou krev do žil. Nic není ztraceno! Stále bylo proč bojovat.

"Já se o něj postarám!" zvolal Neville neohroženě a přestože zraněná noha nevypadala vůbec dobře svižně se vydal za plazem a v ruce pevně svíral Nebelvírův meč.

Hermiona se za ním ustaraně podívala. "Rone-"

Zrzek se objevil jako odnikud. Byl stále poblíž Miony a i když měl dost práce, aby se ubránil kouzlům, které na něj vysílali pozoroval po očku ji a byl připraven ji chránit i vlastním tělem. "Půjdu za ním, pomoc se možná bude hodit!" křikl jako kdyby ji četl myšlenky a následoval spolužáka. Hermiona se krátce pousmála a se vrhla zpátky do boje. Uviděla někoho kdo nutně potřeboval pomoct.

"Ale, ale tak my jsme přežili?" zašklebila se Belatrix posměšně když se Hermiona postavila proti ní.

"Jak vidíš." oplatila její krutý úšklebek. "Někdo jako ty mě na kolena nesrazí." oznámila ji pyšně a zamířila ji hůlkou na prsa. "Dnes jsou naše síly vyrovnané." podotkla a rázně vyslala kouzlo.

Belatrix ho odrazila. "Nemyslím si. Jste tři a stále na mě nestačíte." zasmála se svým šíleným a vysokým chechotem a se zalíbením pozorovala Lenku, která si stírala krev z roztrženého rtu. "Máme sil pořád dost!" vyštěkla Ginny.

"Tak se o tom přesvědčíme." zakdákala Bela posměšně a mávala hůlkou tak rychle, že to až vypadalo, že že její pohyby jsou rozmazané a zrychlené. Dívky, ač všechny tři vynikající čarodějky, téměř nestíhaly její kouzla odrážet natož aby je mohly nějakým způsobem odrážet. Ginny lapala po dechu, ale neustála ve snahách vyslat proti Belatrix kouzlo, Miona se spíš soustředila na to, aby je ochránila a odrážela její kletby. Lenka vypadala, že je velmi vyčerpaná přesto se nevzdávala stejně jako kamarádky.

"Ach!" vykřikla Ginny když ji zelený paprsek věštící smet proletěl jen kousek od těla. Belatrix se zachichotala.

"Nech moji dceru na pokoji, ty děvko!" rozlehl se síní hromový hlas paní Weasleyové.

"Mami!" vypískla Ginny a uskočila z cesty. Dobře udělala protože paní Weasleyovou nemohlo nic zastavit. "Moji děti necháš jednou pro vždy na pokoji!" oznámila Belatrix studeným tónem. Souboj, který se mezi ženami odehrál nešel popsat ani dost dobře sledovat. Kouzla létala na obě strany, byla odrážena a oplácena, pohlcovaná a obnovována - bylo to ipozamntní. Ale také smrtící. Belatrixin rozjařený smích se najednou jakoby zasekl, žena vykulila oči a zapala po dechu. Pak se bezduše zřítila k zemi. Voldemort zaryčel vzteky.

Byl to jeden z nezapomenutelných okamžiků. Svět se na chvíli zastavil a nebo alespoň zpomalil. Hermiona sledovala jak se Voldemort řítí k zemi. Bezová hůlka mu k vítezství nepomohla. Vyklouzla mu z prstů, které už neovládal a s tichým cinknutím dopadla na zem. Voldemortovi hadí rozrničky se rozšířily a záhy z nich vyprchal život. Pán Zla byl poražen. Byl poražen definitivně a navěky. Již nikdy se nevrátí zpátky a oni se už nemusí ničeho bát. Už nikdy. Celá velká síň propukla v jásot. Lidé křičeli a smáli se, zároveň plakali. Objímali se, šeptali si tichá vyznání, hledali jeden druhého a především mířili k Harrymu, aby mu vyjádřili své díky a obdivy.

Hermiona se podívala na Ginny, která ležela v matčině náručí a hlasitě vzlykala. Nemohla tomu uvěřit. Všechno bylo u konce. Po týdnech, měsících, strachu, nepohodlí, stěhování se z jednohu kusu Anglie na druhý, věčných útěků a hlídek, hladu zimy a neskutečných obav, tápání v temnotách to bylo pryč. Svět ji najednou připadal větší a bezpečnější. Slunce rázem zářilo jasněji a paprsky jemně hladili po odhalených pažích. Oni to dokázali!

"Miono?" ozvalo se za ní skoro až nesměle. Otočila se a pohlédla do tváře Ronovi. Nedokázala nic říct jen cítila jak v očích štípou slzy. Pozvedla ruce v nejistém gestu a pak se mu vrhla kolem krku. "Už je dobře." zašeptal ji Ron do vlasů a pevně ji objal. "My jsme to dokázali." i jeho oči plavaly v slzách. Ale byly to slzy štěstí. "Porazili jsme ho, Miono!"

"Všechno je pryč." zašeptala šťastně a trochu se odtáhla, aby mohla z Ronova obličeje setřít špínu a krev. "Tohle bude chtít ošetřit." poznamenal při pohledu na sečnou ránu nad obočím.

"To je teď jedno. Co bude dál, Miono?" zeptal se a vzal ji za ruku. Jeho tváří prolétl úsměv když propletla jejich prsty. "Co bude s námi?"

"Víš," usmála se, "Ještě před hodinou bych nedokázala uvěřit, že za několik chvil budu přemýšlet právě nad tím."

Ron se uchechtl a vedl ji z poničené síně ven. "Vidíš a stalo se. Přežili jsme." úlevně se rozesmál. "Je to za námi. Všechno je za námi."

Přikývla. "Co dál? Musím najít rodiče. Což asi nebude úplně lehké, ale já to dokážu." slíbila a otřela si oči od slz. "A chci dokončit školu."

Ron vyprskl smíchy. "Ne! Neříkej mi, že pár minut potom co Pán Zla padl ty už myslíš na to jak budeš šprtat!"

"OVCE jsou důležité!" bránila se Miona. "Ty by jsi se měl taky vrátit a sedmý ročník vystudovat."

"Myslím, že mě NKÚ stačí." zašklebil se Ron. "Stejně jak Georgovi a ..." jeho hlas se zadrhl. "Fredovi." dořekl pak věcně a zahleděl se do dálky.

Miona se smutně pousmála. "Ale mít vyšší vzdělání není nikdy na škodu." podotkla a doufala, že tak alespoň trochu rozptýlí Ronovi chmury.

Zaúčinkovalo to. Pousmál se. "Dobře. Ale když jsem se ptal co bude dál nemyslel jsem zase tolik se školou a OVCE a .... Myslel jsem spíš s námi." řekl a tázavě se na ni podíval.

"To se ptáš mě?" zeptala se s úsměvem. "Na tom se asi musíme domluvit oba dva. Tedy pokud mluvíš o... O nás." trochu zčervenala.

I Ronovi zahořely uši přesto přikývl. "Jo." odkašlal si. "O nás." přisvědčil.

Po Mioniné tváři se rozlil úsměv. "Já si myslím, že před sebou máme hodně věcí. A hodně krásných věcí. Protože nám trvalo dost dlouho než jsme došli k názoru, že spolu chceme být." připustila a nedokázala se přitom celou dobu dívat Ronovi do očí. Jak zvláštní, že mu často vytýkala, že se chová jako necitlý pařez a teď tu s ním mluvila o tom co k sobě cítí a co přijde.

"Tak moment, to tvrdíš ty, já ti nadbíhám už dlouho!" mrkl na ni Ron.

"Jak dlouho má škonkrétně na mysli?" zeptala se.

"To si nechám pro sebe." zašklebil se. "Prozatím. Nemusíš hned vědět všechno." zasmál se.

Úšklebek mu oplatila. "Ach tak. No, v tom případě si to nech pro sebe, pane tajemný." vyplázla na něj jazyk a pak zvážněla. "Já s tebou chci být, Rone."

Tělem se mu rozlil šťastný po cit. "I já s tebou." sklonil se k ní a políbil ji. "Miluju tě, aby jsi věděla." zašeptal. Sám nevěřil tomu, že to řekl - kdysi pochyboval, že by taková slova vůbec kdy mohl nějaké dívce říct. Tím míň by byl ochoten uvěřit tomu, že tou dívkou bude Hermiona! I ona vypadala ohromeně, ale šťastně. On ji to skutečně řekl! Skutečně byla pravda to, v co už nějakou dobu doufala! On ji chtěl, on ji miloval!

"Já taky taky... Abys věděl." pousmála se a natáhla se pro polibek.

Bylo to až neskutečné. Kdo by si kdy představil nebo vůbec dokázal představit, že šprtka Hermiona Grangerová a ten zrzek Ron Weasley se někdy dají dohromady? Za těch několik oba dva prošly mnoha změnami - některé z nich okolí zaznamenalo o dalších věděli jenom o ni sami. Byla to opravdu dlouhá a trnitá cesta, kterou si museli projít, aby poznali, že štěstí vlastně čeká nedaleko a ten druhý je pro ně tím pravým člověkem. Člověkem, který je bude milovat, který je bude ctít, který je objemne a zvedne na nohy když bude zle, člověkem jenž se s nimi bude smát a sdílet radost i smutek.

Kdo by hádal, že se ti dva vezmou a co víc - budou mít krástné děti a prožijí spolu nádherný a spokojený život? Málokdo by se toto odváži tvrdit - tím méně když slyšel některou z jejich hádek, které byly jednu dobu velmi vítaným zpestřením Nebelvírského života. Ale stalo se. Vždyť ty nejzajímavější a nejkrásnější příběhy píše život sám...