22. Nejsme sami

Ron nakrčil nos. "Nebudu ti lhát vypadáš strašně." řekl směrem k Hermioně, která na sobě ale měla podobu Belatrix.

Ta jen pokrčila rameny. "S tím se nedá nic dělat." připadala si příšerně. Nečistě a zvráceně. Po většinu času se ujišťovala, že nenávist je příliš silné slovo. Vlastně si byla docela jistá, že ani nenávist nikdy nepocítila - ač kdysi řekla, že reportérku denního věštce Ritu Holoubkovou nenávidí, bylo to řečeno v návalu vzteku. I Draco Malfoy, který ji ustavičně ponižoval a urážel nebyl hoden nenávisti. Spíše politování. Pána Zla se obávala. Její sokyně Levandule Brownová, nyní na míle vzdálená - ani ona si nezasloužila nenávist.

Ale Belatrix Lestragene - tu z duše nenáviděla. Protože umučila Nevillovi rodiče. Zabila Siriuse. Ublížila už tolika nevinným lidem, šířila kolem sebe jen zlo a zhoubu. Byla šílená. A ona si musela vzít její podobu, aby mohli uskutečnit svůj plán. A ten plán naprosto odporoval zdravému rozumu.

"Snažte se chovat jako Belatrix Lestragenová a ne jako úplné dřevo!" sykl skřet než zmizel společně s Harrym pod pláštěm.

"Ty!" vyhrkl Ron, ale popadl jen vzduch.

"To nic není. Má pravdu. Musím se chovat jako ona." zašeptala Hermiona a zastrčila si pramen kučeravých černých vlasů za ucho. "Tak tedy pojďme!" řekla povýšeným tónem, který byl pro Belu naprosto charakteristický. Kráčeli liduprázdnou ulicí směrem ke Gringotovic bance. Boty na vysokém, úzkem podpatku, které si Miona obula cvakaly o dlažbu a ten zvuk jako kdyby se odrážel od vylidněných domů a vybílených výloh obchodů. Každý kdo je minul se na ně díval. Někdo přikývl na pozdrav - to se pak poznalo kdo je vysoce postaveným smrtijedem stejně jako byla ona. Další se plížili při zdi jako kdyby tam vůbec nebyli. Zřejmě se obávali, že žena vytáhne zpod pláště hůlku a sešle na ně jednu z neprominutelných kleteb. Hermioně ten pohled drásal nervy. Přesto se snažila udržet si chladný a netečný výraz. Stále si připomínala Belatrixino motto - ona je přeci něco víc než všechen tenhle póvl.

"Ráda bych se podívala do svého trezoru!" oznámila skřetovi sedícímu za stolem. Ten zvedl své krví podlité oči a zadíval se na ni. "A vaše hůlka?"

"Prosím?" na okamžik zapomněla hrát svou roli. "Co tím myslíte?" snažila se rychle napravit svoje zakolísání. "To snad nebude potřeba!"

"Obávám se, že to potřeba bude." trval skřet na svém.

Ron za ní nervózně přešlápl z nohy na nohu a tiše polkl. Jestli to tak půjde dál ocitnou se v úzkých.

"A já bych řekla, že to třeba nebude!" odsekla Hermiona prudce. Několik dalších skřetů pozvedlo hlavy a zadívali se na ně. "Chci se podívat do svého trezoru!"

Skřetovi po tváři přeběhl omámaný výraz. Jen na zlomek sekundy. Ani Miona si nebyla jistá jestli to tak skutečně bylo. "Chci do svého trezoru." zopakovala svůj požadavek ještě jednou.

" Ale jistě. Následujte mě." vyzval ji skřet, bleskově slezl z vyvýšeného stolu a vedl ji do podzemí.

Hermiona ho následovala rychlým krokem a nezapomněla všechny přejet povýšeným pohledem.

Ron se naklonil k místům, o kterých přepokládal, že tam je Harry. "Tak tohle byl výborný nápad." zamumlal.

"Teď už to dokážeme." ujistil ho Harry zapáleně a jakmile se za nimi zavřely těžké kované dveře a usedli do vozíku strhl ze sebe neviditelný plášť. Bogrod seděl na místě řidiče naprosto netečně. Griphook ho odstrčil a ujal se toho sám.

"Nehýbej se Rone!" zakřičela Hermiona. K jeho úlevě už měla svou vlastní podobu. Bez pochyby to bude komplikace až se budou snažit dostat ven, ale v této vypjaté chvíli ho mnohem víc těšilo mít vedle sebe letitou spolužačku a milovanou bytost v jednom než podobu vyšinuté smrtijedky, která Mionu málem připravila o život.

Řinčení drahých kovů a mincí ustalo a předměty se přestaly množit. "Nesíme se hýbat!" zvolala Hermiona. "Harry, kde je ten viteál?"

"Támhle!" Harryho oči se mu leskly a ukazoval na polici, která byla vysoko nad podlahou a byla pod ní navrstvena kupa pokladů. Dostat se k němu a nespustit lavinu množích se předmětů bude nemožné. "Accio!" zvolala Hermiona, ale účinek to mělo pramalý.

"Miono, dej mi meč!" vyhrkl Harry. "S jeho pomocí ten šálek dostanu."

"Ten meč má být můj!" zaječel Griphook, který skoro nebyl vidět pod mincemi.

"Ničeho se neobávej, bude tvůj!! okřikl ho Harry a skřetova zlobného pohledu si nevšímal. "Jen co dostaneme ten šálek." pomalu postupoval vpřed.

Hermioně běžela hlavou slovo jako nepravděpodobné, zcela šílené, pomatená nápady, přežít. A právě poslední slovo tepalo nejhlasitěji. Ne, když nezemřela v sídle Luciuse Malfoye tak nezemře ani tady, ve vlhkých sklepeních skřetí banky. "Tak pojďme!" zakřičela a rozběhla se vpřed. Odrazila se jak nejsilněji dokázala, silou vůle se donutila nezavřít oči - musí se dobře dívat kde se zachytit a dopadla na tvrdý dračí hřbet. Chytila se jeho výrůstků na páteři a přehodila nohu na druhou stranu. Zaklínila se mezi dvěma jeho ostny. Jednou rukou se pevně držela a v druhé pevně svírala hůlkou, kterou mířila na okovy, které poutaly drakovi končetiny. "Nač čekáte?!" zavřískala když uviděla, že kluci ještě stále stojí na římse s vytřeštěnýma očima.

Zkoprněle se vydali vpřed a než se nadála už pevně svírali dračí hřbet. "A vpřed!" zaječela a pomáhala drakovi v cestě za osvobozením. Když proletěl skleněnou kupolí v hlavní hale banky, Ron se k ní rozhodně natáhl a přitáhl její tvář ke svému ramenu, položil ruce na její hlavu a chránil ji tak před sprškou tisíce střepů, které se rozletěly na všechny strany.

"Hermiono, tohle bylo vážně geniální." Ronův hlas zněl chraptivě. Harry ležel na břehu jezera a vypadal úplně bez dechu. Ron se posadil na kámen a z jakéhosi zvyku ždímal cíp úplně promočeného svetru. Jedinou odpovědí mu bylo kašlání. Hermiona klečela stále ještě ve vodě a prudce kašlala. "Mě je fajn." zasípala když se k ní Ron blížil s pomocno rukou. Pak vyskočila na nohy mnohem hbitěji než by do ní řekl po takovém adrenalinovém zážitku a z batohu začala tahat suché oblečení a házet je klukům. "Mám tu taky třemdavu." řekla, usedla do trávy a sama si kapala léčivý výtažek na ruce, které měla plné puchýřů.

Když se jim všem zklidnil dech a utišili žízeň Harry se na ně vážně podíval. "Hermiono, byla jsi vážně... Úžasná." snažil se vyjádřit svůj obdiv k tomu jak je dokázala dostat od Gringttových. "Ty taky Rone." pousmál se na kamaráda. "Poslouchejte mě, musíme do Bradavic. Tam je poslední viteál. Jsem si tím jistý."

Hermiona jen vykulila oči. Jeslitže si nedokázala v posledních týdnech představit místo kde by byli méně v bezpečí teď to viděla ve zcela jasných barvách. Bradavice. Jejich zbožňovaná a po léta bezpečná škola, místo kde se seznámili, místo kde toho tolik prožili - kde byli tolikrát v nebezpečí, ale stále tu existovala opora v podobě učitelů. Pořád to byla škola. Údajně nikde nebylo bezpečněji než právě v Bradvicíh.

Tak to ale bývávalo. Když byl ředitelem školy Albus Brumbál. Když nebyl kouzelnický svět ve válce. Teď boj zuřil kam pohlédli a ředitelem se stal zrádný Severus Snape. Muž, který Harryho nenáviděl od prvního okamžiku a působil dojmem, že by ho nejradši zabil sám bez ohledu na přání pána Zla. Snad se o to snažil celých šest let kdy měl Harryho téměř celoročně na očích. "Do Bradavic?" zopakovala.

"Ano. Přemístíme se do Prasinek a vydáme se jednou z tajných chodeb do školy. Stále mám Pobertův plánek, pomocí něj se nepozorovaně dostaneme tam kam potřebujeme. A-"

"Harry, moment!" zvolala Hermiona. "Musíme mít nějaký plán, takhle to nejde. Bradavice už nejsou tím místem, které jsme tak dobře znali. Je tam plno mozkomorů a taky smrtijedů a-"

Harry zavrtěl hlavou. "Hermiono, plánovat je zcela zbytečné. Kdy naše plány vyjdou, hm?" zeptal se. "Musíme vyrazit hned, nesmíme čekat!" pohledem hledal podporu Rona, který tyto okamžiky nesnášel. Nechtěl působit vlezle, když se postavil na Hermionu stranu, ovšem velmi nerad dívce odporoval. "Pojď, pod plášť." vytáhl Harry neviditelný plášť a tvářil se zcela nesmlouvavě. "Nesmíme se rozdělit."

Hermiona váhavě vklouzla pod plášť a tázavěse zadívala na Rona. Ten se na ni povzbudivě usmál.

Vesnicí se rozlehl nepředstavitelný jekot. "To je Potter!" ozval se radostný výkřik a ozval se hlasitý dupot. Harry naštěstí prozatím nestáhl nevidelný p lášť. Namačkaní jeden na druhého, ani nedýchající se tiskli ke stěně domu a čekali až skupinka rozjařených mužů proběhne kolem. "Neříkala jsem to?" sykla Hermiona když zmizeli za rohem. "Čekají na to až se tady objevíš!"

"Čekat můžou."odsekl Harry a vzápětí se roztřásl. "Není vám-?"

Ron ukazoval na druhou stranu ulice. "Mozkomorové!" vykřikl polohlasem.

Harry na nic nečekal a než se jeden z jeho přátel na cokoliv zmohl už vykouzlil patrona. Jelen se rozběhl proti nestvůrám. "Co se tady dneska večer děje!" zařval nyní už podvědomý hlas a muži se zřejmě vraceli. Harry rychle šátral po plášti a horečnatě se snažil skrýt sebe i přátelé. Najednou se opět rozlehl jekot. V otevřených dveřích stál zarostlý, vysoký muž. "Dovnitř Pottere!" zabručel velitelsky a vtáhl je všechny tři do dveří. "Jděte dolů!" vyzval je rychle a ještě než jejich kroky na dřevěných schodech utichly objevili se jejich pronásledovatelé a začali se s jejich zachráncem dohadovat.

"Myslel jsem si, že to je Brumbál." zašeptal Ron a podíval se na Hermionu. "Nezdálo se ti? Je mu dost podobný."

Miona přikývla a rozhlížela se po místnosti.To už se zeshora ozvalo prásknutí dveří a do pokoje vešel Aberfort Brumbál.

"Vidím, že si ten svůj krk hlídáte Pottere. Chodit sem byla pěkná blbost." odfrkl si a aniž by čekal na reakci zmizel ve vedlejším pokoji. Za několik minut jim přinesl táci s jídlem. Lačně se na něj vrhli. Harry se na něj podíval. "Tohle vím. Ale musíme dokončit úkol. Tedy já musím." řekl a podíval se na Rona s Hermionou stejně jak Aberfort. "Ah, tady tvoji rytíři tě doprovází. Jak šlechetné. Proč nejdeš domů, chlapče? Copak věříš, že jsi vyvolený, který má porazit Pána Zla?"

"Doma jsem v Bradavicích." opáčil se Harry tvrdě. "Ron a Hermiona mě doprovází protože chtějí. A zda jsem vyvolený netuším. Jenže váš bratr - profesor Brumbál, mě pověřil úkolem a já ho musím-"

"A pověz mi-" přerušil ho Aberfort "Je to hezký úkol? Víš přesně co máš udělat? Je ten úkol snadný?"

Harry uhnul pohledem a muž se drsně uchechtl. "Ano, celý Albus. Jak jinak. Samé tajemství, hádanky a lži." zavrtěl hlavou."Nakonec jsme v tom oba vyrůstali. A Albus? Tomu to šlo samo."

"Profesor Brumbál měl Harryho moc rád. Záleželo mu na něm." ozvala se Hermiona prvně od chvíle co vešli do domu.

"Co víte o tom koho měl Albus rád a koho ne? Lidi, na kterých si zakládal dopadli hodně špatně. Kdo ho neznal měl se vo moc líp." ztěžka dosedl do křesla.

"Myslíte třeba vaši sestru?" Hermionin hlas byl tišší než ševelení větru v korunách stomů. Dívala se na obraz zavěšený na stěně. Byla na něm vyobrazená dívka, mladá, sotva patnáctiletá, bledá, světlovlasá s poněkud mdlým úsměvem ve tváři.

Aberfort se dlouze zadíval na Hermionu a pak na podobiznu své sestry. Pak začal vyprávět příběh - a oni byli dost možná prvními, kteří jej slyšeli.

"Víš co máš udělat." utrousil Brumbál směrem k obrazu své sestry a pak vstal. "Jestli si na tý záchraně kouzelnickýho světa tolik trváte, Pottere tak prosím." zabručel a mířil ke dveřím.

"Děkujeme vám." vyhrkla Hermiona ještě než odešel. Úkosem na ni pohlédl a pak krátce pokývl hlavou.

"Děkujeme za co? Že místo toho aby nás podpořil nás jen peskuje a sráží naše naděje?" zeptal se Ron.

"Děkujeme za to, že nám zachránil život. Kdyby neposlal Dobbyho tak nevím co by s námi bylo." odpověděla mu Hermiona vyrovnaně a pak se zadívala na rám obrazu. " To je zvláštní nikdy jsem takhle portréty mizet neviděla, ona šla jakoby dozadu, vzdalovala se - někdo se vrací!" vypískla překvapeně.

Ron o krok ustopil a postavil se před Mionu. Nechtělo se mu věřit, že by je mladší bratr Brumbála a vodil za nos a dojemný, tragický příběh o jeho rodině byl jen zástěrkou k tomu, aby se sem mohl dostat někdo ze smrtijedů - nebo snad samotný Voldemort?!

K jejich nesmírnému překvapení, ale z portrétu nevystoupil nikdo ze zmocněnců zla nýbrž Neville. Jeho tvář byla zalitá šrámy a podlitinami - Hermioně přitom pohledu vhrkly slzy do očí. Jejich doborosrdečný spolužák si za poslední rok zakusil dost.

"Harrry-" Ron ztěžka lapal po dechu jak se chodba svažovala vzhůru. "Máš alespoň malou představu co uděláme až dorazíme do školy?"

"Neměj strach. Mám naprosto dokonalou představu." ujistil ho Harry a přidal do kroku.

"To je trochu šílenství, ne?" zašeptala Hermiona když jim Harry vyložil svůj plán.

"To je velké šílenství." přisadil si Ron a podíval se na kamaráda. "Jsi si tím jistý?"

"Naprosto. Ale Rone, ty ne. Ty počkáš tady na členy řádu." oznámil Harry a už si před oblečení přetahoval hábit.

"Cože?" vykřikl Ron hlasitě. "Co tím myslíš?"

"Myslím tím to, že Snape není zas takový idiot a pokud si narychlo nechceš udělat přeliv tak tvoje vlasy budou poněku zářit." vysvětlil Harry a netrpělivě sledoval Hermionu, která si přes oblečení převlákala hábit.

"Nemůžu-" Ron se naklonil víc k němu. "Nenechám ji jít samotnou!"

Harry si povzdechl. "Přemluv ji ať tu počká s tebou." řekl ironicky. "Rone, já jdu. Tebe prosím, aby jsi čekal. Musíme se zmocnit hradu. Jinak by to bylo až příliš riskantní."

Hermiona si stáhla vlasy do culíku. "Výborně, jsem připravena. Můžeme jít."

Neville je přistřil k východu z komnaty. "Přijdeme za vámi, nemějte strach. Jenom pozor, nikdy nevíme kde vyjdeme!" varoval je.

Oba dva přikývli. "To zvládneme." přikývl Harry a podíval se na Hermionu, které se dívala pro změnu na Rona. "Dokážeme to." řekla spíš jemu než ostatním. "Honem, nemůžeme čekat!" vyzvala Harryho a vyšli ven.

Ron jenom protočil panenky. Tohle je příliš. Jak ji mohl pustit? Co když se ji něco stane? Bylo toho tolik co se mohlo stát - někdo ze studentů ji pozná a začne křičet, někdo pozná Harryho, strhne se bitka a ona v zájmu Harryho bezpečí se bezhlavě vrhne doprostřed vřavy a zasáhne ji nějaké kouzlo, bude tam sama a nebude nikdo kdo by ji po očku sledoval tak jako to dělal Ron. A co když se členové řádu neobjeví včas a jejich plán bude zmařen? Taky by se mohlo stát, že se tu objeví sám Voldemort a to by byl teprve parádní průšvih! Ronovi se zatočila hlava.

V Harrym vřela krev. A nebyl tu nikdo kdo by ho zadržel. V rámci co největší opatrnosti a on a Hermiona nezůstali spolu, ale po cestě do síně se rozdělili. A zatímco Harry stál uprostřed jednoho z pečlivě organizovaných studentských útvarů ona stála na jeho samém konci. Když viděl jak Snape stojí na vyvýšeném místě odkud kdysi Brumbál pronášel svoje laskavé projevy, když viděl jeho pohrdavý, studený pohled a úsečný hlas, který studentům oznaloval, že Harry Potter se objevil ve škole a který varoval všechny předtím, aby mi pomáhala cítil jak v něm narůstá vztek. Už to nemohl dál snášet a vykročil vpřed.

Hermiona jen přimhouřila oči a přemýšlela jestli se k němu má přidat nebo vyčkávat. Co mohla od Snapea čekat? Ač si jejich někdejší profesor lektvarů nezískal příliš sympatíí, nikdy by si nemyslela, že dokáže chladnokrevně zabít Albuse Brumbála, toho velkého a proslulého čaroděje, který Snapeovi daroval svou důvěru a dal mi druhou šanci. Proč? Byl tak zaslepen svou vírou v dobro, který by mělo být ukryto ve všech srdcích? Nebo snad byl Snape tak dokonalým lhářem? Hermiona tiše polkla. Situace se ji nelíbila. Kdyby tu byl Ron!

"Jak můžeš stát, tam kde kdysi on?" zeptal se Harry bolestně a hleděl na Snapea. Ten nehnul ani brvou. "Řekni jim jak to tenkrát v noci bylo! Stál jsi tam a díval se mu do tváře - a zabil jsi ho! Muže, který ti věřil!" vykřikl Harry a téměř dokonale kopíroval to co se Mioně honilo hlavou. "Řekni jim to!" zakřičel.

Snapeova ruka se zachvěla. Hemiona nečekala a vykročila kupředu. Jestliže má dojít k souboji bude Harrymu stát pevně po boku. Ve stejném okamžiku se ale událo několik věci - vpřed vyrazila i profesorka McGongallová a postavila se před Harryho jako kdyby mu chtěla dělat štít. Vytáhla hůlku stejně jako Snape. Dveře do síně se s velkým hlukem otevřely a na prahu stála dobrá dvacítka lidí. Členové Fénixova řádu. V čele stál kromě Kingley Pastorka a Remuse i Ron. Hruď měl hrdě vypjatou a z očí mu sršely blesky. Ne, neřekli si jediné slovo o lásce. Ale nyní byla pevně přesvědčená, že zloba a odhodlání v jeho očích má jediný význam - ochranu její bezpečnosti, jejího života. Kdokoliv se ke mě přiblíží se zlým úmyslem a tvrdě za to zaplatí, pomyslela si. Přestože Harryho život se jevil v ohrožení Hermiona po dlouhé době pocítila hřejivý pocit, který našeptával, že na ten boj nejsou sami.

Po celé škole zavládl ruch. Ale byl to zcela odlišný typ hluku a lomození než se chodbami rozléhal normálně. Tohle nebyl zvuk stovek dusajících nohou, jak se studenti přesouvali ze třídy do třídy. Nebyl to bujarý smích, polohlasem pronášená kouzla, výkřiky vzteku nebo něco podobného. Ne. Tohle bylo zcela jiné. Nezletilý studenti byli odváděni do komnaty nejvyšší potřeby a přes dlouhou chodbu, lokálem Aberfothovy hospody do bezpečí. Ti, kteří již měli právo o sobě rozhodovat sami a chtěli se účastnit bitvy o školu a podpořit tak Harryho snažení o zničení Pána Zla plnili pocitvě a především rychle svoje úkoly. Neville a profesorka Prýtová pobíhali ze skleníku do skleníku - i byliny a další rostliny jim budou v boji nápomocny. Madam Pomfreyová zabezpečovala ošetřovnu a připravovala se k příjmu zraněných bojovníku. Profesorka McGonagallová vyšla ze Vstupní síně. V očích měla slzy. Nikdy by si nemyslela, že se hrůzovláda Lorda Voldemorta bude opakovat. A situace se jevila ještě neznadějněji než před sedmnácti lety. Zhluboka se nadechla večerního štiplavého vzduchu. Ne, zoufat si nesmí. Ona musí věřit. A ochránit školu. "Piertotum Locomor!" zakřičela zplna hrdla a po celé škole začaly ožívat mohutné, kamnné sochy a chrliče. Jako po dlouhém spánku potřásaly hlavami a ty, kterým byly vidět oči několikrát zamrkaly než seskočili ze svých podstavců a jednotným krokem se vydali do vstupní síne a z ní zamířili rovnou na hradby. "Bradavice jsou v nebezpečí! Obsaďte hradby a chraňte nás! Splňte svou povinnost vůči škole!" přikázala sochám a pak se vydala dál.

Ron se zastavil v půlce kroky a vyhlédl ven. Z brány hradu se valili sochy a mířili na hradby. Hermiona, která mu byla v patách se podívala přes jeho rameno a stejně jako on oněmněla úžasem. "To je skutečně velkolepé." zašeptala potichu a ještě okamžik se obdivovala tomu co se děje. "Jak ráda bych to viděla za jiné příležitosti." zamumlala.

Ron se nevesele pousmál. "A kolik věcí, které se za posledních několik měsíců odehráli by jsme nevzali zpátky?" zeptal se. "My to dokážeme. Po všem čím jsme si už prošli - no nenaštvalo by tě to, kdyby se to teď zkazilo?" zavtipkoval pohotově.

Hermiona zavrtěla hlavou. "Mě to k smíchu nepřijde."

"Aspoň jsem to zkusil." podotkl Ron. "Neměli by jsme nějak pomoct Harrymu s hledáním toho viteálu?" navrhl.

"Spíš by jsme se měli soustředit na to jak ty viteály zničit." Hermiona si poklepala na kabelku, kterou měla stále přes rameno. "Ještě pořád máme ten šálek." podotkla.

Ron se zamračil. "Tohle je tak složitý! Jen co vyřešíme jeden problém je tu druhý." pak se jeho tvář rozjasnila. "Už to mám! Neříkala jsi, že by viteál dokázal zničit jed baziliška? A nebo něco co je jeho jedem napuštěné?"

"To jsem říkala, ale baziliščí zuby po kapsách zrovna nenosím." zamrkala zmateně.

"Hermiono, tobě nedochází co je tady ve škole? Tajemná komnata!" Ron ztlumil hlas ač chodba byla liduprázdná. "Pořád tam je tělo baziliška!"

Její tváří proběhlo překvapení. "Máš pravdu!" pronesla udiveně. "Mohli by jsme si jich několik vzít, určitě by se nám hodili při ničení dalšího viteálu a -" zarazila se. "Ale Rone, jak se tam chceš dostat? Harry je bůh ví kde a hledá další viteál a žádný další hadí jazyk-"

Ron ji popadl za ruku a táhl ji pryč. "To už mám vymyšlené, neboj se! Jen si seženeme koště a jdeme!"rozběhli se chodbou.

"Merline!" vyhrkla Hermiona když se dalo umydlo s hrozivým skřípením do pohybu. "To snad není možné! Tys to dokázal! Jsi báječný!" obdivně se na Rona podívala.

Tomu zčervenaly uši. "Ještě se neraduj." zamumlal a rozpačitě uhnul pohledem i když se cítil velmi samolibě když mu Hermiona skládala poklony. "Podle Harryho tam byli další dveře a jestli je neotevřu můžeme se jít klouzat."

Hermiona nahlédla do temného kruhové otvoru, který se jim otevřel. "To se budeme tak jako tak." podotkla a s odporem hleděla na rouru pokrytou zaschlou vrstvou slizu. "Nebudeme prodlužovat utrpení." zamumlala a s hlubokým nádechem skočila dolů.

Jízda po hrůzyplné skluzavce netrvala zas tak dlouho jak si představovala. Ale dost dlouho na to, aby si stihla udělat několik hrůzných obrázků o tom co je dole čeká. Co ji ale dole čekalo na to připravená nebyla. Hned jak vypadla z roury a chtěla se postavit na nohy, každý její pohyb doprovázelo praskání a zvuky lámání, které ji velmi nepříjemně připomněli Batyldin dům. Když do vedle ní vypadl i Ron byla úplně bílá a měla co dělat, aby si nezakrývala uši.

"Všechno dobrý?" zeptal se Ron když nevšímavě přešel všechny ty kostřičky a zastavil se až v průchodu a všiml si, že Hermina ho nenásleduje.

Zatvářila se jako u mučení a jak co nejlehčími a zároveň nejrychlejšími kroky si pospíšila za ním. "Jen jsem si na něco vzpomněla." řekla stísněně.

Ron ji povzbudivě poplácal po rameni. "Už tam budeme. A nic tak hrozného už by nás čekat nemělo." slíbil a vydal se jako první do temnoty.